Přivtělenci

Přivtělenci neboli diskarnáti jsou osoby, které se na vás přilepí, jak žvýkačka na porcelánový zub a otravují vás svými myšlenkami. Je zajímavé, že když někdo popisuje přivtělence, tak většinou popisuje hlavně toho, ke komu se někdo přivtělil a nevěnuje pozornost osobnosti toho, kdo se přivtělil, což je většinou odněkud se vynořivší psychopat, kterému dělá radost, že se mohl přivtělit.

Znáte to, jak se říká, všude dobře, doma nejlíp, tak na psychopaty to neplatí, těm je nejlépe tam, kde mohou být na obtíž a kde mohou co nejvíce škodit. Psychopat, když potřebuje pomoc, tak nechce čekat doma, až mu někdo, třeba jeden z nejbohatších Čechů na zeměkouli nebo ve sluneční soustavě pomůže, ale jde a rovnou se přestěhuje na příslušný úřad, třeba na sociálku a tam sedí, klidně i na schodech a čeká, až mu někdo pomůže. Pod pojmem pomoc se samozřejmě myslí přenechání finanční hotovosti, protože na dobré rady, i kdyby byly spolehlivě funkční není žádný psychopat zvědavý.

Vždycky, když lidem doporučuji naučit se vykládat tarotové karty, tak pozoruji, jak se jim nad hlavou vznáší takový srandovní, šedavý obláček nedůvěry. Cože? Tarotové karty? Proboha na co? Vykládat karty se může naučit každý, na tom přece není nic zvláštního. To se mám živit jako podvodník, který nabízí výklad karet a čeká, kdo mu na to skočí?

Když hledám práci, tak musím umět trochu počítat, abych si mohl spočítat výplatu, musím se naučit ovládat vysokozdvižný vozík, abych mohl pracovat třeba ve skladu a taky by bylo dobré naučit se zacházet s počítačem a vyřizovat maily a objednávky.

Rozhodně není špatné naučit se nějaké řemeslo, protože jako kadeřnice, číšnice nebo prodavačka budu mít před sebou budoucnost, před kterou se moje kariéra jen tak nezastaví, popřípadě, jsem-li muž, tak najdu práci jako řidič, strojvedoucí, řezník, kuchař nebo pracovník ve skladu, lidi budou chtít jíst, i kdyby na chleba nebylo a budou se chtít oblékat, nikdo nebude chtít běhat nahej, že jo… ale k čemu mi budou tarotové karty? Nebo znalost astrologie? To jsou pitomosti, které v současné době nikoho nezajímají.

Pravda je ovšem taková, že uvažovat tímto zjednodušeným způsobem může v současné době jen člověk, který si neví rady se svou existencí. Ano, je jasné, že když budu umět vařit jako profesionální kuchař, mohu si najít pracovní místo v restauraci nebo v hotelu a možná by to bylo i na uživení, ale pozor, pokud jste nezaspali dobu, všechna tato zařízení, jako restaurace, ubytovny, hotely a rekreační zařízení prodělávají předem promyšlený likvidační proces, takže můžete klidně na perspektivní práci kuchaře nebo na práci číšníka v hotelu, popřípadě v nějaké hospodě či knajpě hezky rychle zapomenout. Nevěříte tomu? Pokud ne, je to pouze a jedině váš osobní problém. Co se stane ve skutečnosti, na to najdeme odpověď opravdu jen ve hvězdách, popřípadě v kartách.

Nemyslím, že bychom si vykládali na to, co nás čeká a nemine, protože nejsme jasnovidci a do budoucnosti skutečně nevidí ani laureáti věd nebo nositelé Nobelovy ceny, ale na cestu k vyšší inspiraci při plánování budoucnosti vás může přivést nejen výklad karet, popřípadě astrologických konstelací, ale také psychoterapie, psychologie, popřípadě prognostika a pár ekonomů, kteří si zachovali alespoň částečně normální nekonspirativní myšlení.

Berte to prostě tak, že astrologie a výklad tarotů nejsou ve své podstatě nic jiného, než užitečným způsobem naladěná psychologie a psychoterapie, která vám pomůže vidět svou vlastní budoucnost i po odložení růžových brýlí mámení.

Nevěřte na žádné pitomosti, jako jsou třeba přivtělenci, reinkarnáti, arivisté, mentální upíři nebo fungující rituály na partnerství a na peníze a na úspěch, nic takového neexistuje. Existují pouze psychopati, kteří se na vás budou chtít přilepit jak pijavice a přiživovat se na vaší práci. Neříkám, že nejsou šikovní, když se je nenaučíte vidět, tak je ani nespatříte. Musíte si zapamatovat jednoduché pravidlo - normální člověk, když potřebuje pomoc, zůstane doma a přemýšlí, na koho by se obrátil, aby nebyl nikomu příliš na obtíž. Nechce nikoho strhávat s sebou do propasti, kam už začíná sám padat. Psychopat se snaží na někoho pověsit, normální člověk se snaží bojovat do posledního dechu.

Asi to zní hloupě, ale to je prostě osud. Když budu nemocný a bude to skutečně vážné, tak asi zemřu, ale asi by bylo ode mě sobecké chtít po ostatních, aby zemřeli společně se mnou. Nebo, aby je moje potíže stály co nejvíce peněz.

Zatím jsme došli k tomu, že často se vyplatí místo složitého karmického čistění, naučit se soustředit na svou práci a všechno ostatní pustit z hlavy. Na co mi bude jakákoliv harmonizace čaker, když kolem mě bude pobíhat banda psychopatů, kteří mě budou pomlouvat a zdržovat?

Nacházíme se v situaci, kterou zřejmě nezměníme, ale i tak bude dobré, když se naučíme rozlišovat mezi přivtělencem, psychopatem, který se vnucuje a nezná míru a raduje se z každé příležitosti, kdy může škodit a překážet a strpěncem? Strpěnec je prazvláštní živočich, který společnosti nic neposkytuje, ani s ničím nepomáhá, ale má právo pobývat na vašem území.

Vždycky, když jsem už pomalu měl dojem, že začínám chápat prostředí, v němž přebývám, protože jiné volby nemám, objevilo se nějaké zajímavé překvapení.

Ke správnému „výkladu“ tarotových karet patří nejenom dokonalá znalost tarotové symboliky, ale také dlouholeté životní zkušenosti a znalost psychologie. To vše se snažím ve svých kurzech výkladu tarotových karet všem zájemcům zprostředkovat.

Nedávno se na mě obrátila slečna s dotazem, jak to vypadá s jejím dědictvím, jestli skutečně dostane po svém strýci dům, tak, jak bylo domluveno. Původně totiž dům patřil její matce, která jej odkázala svému bratru, tedy strýci oné slečny, s tím, že až bezdětný strýc natáhne brka, tak odkáže dům své neteři.

Nevěřícně jsem na to zíral, protože jsem nechápal, proč by měla ženská, která má dceru, odkazovat dům bratrovi? Její dcera neměla nic, horko těžko se jí dařilo najít někde ubytování nebo podnájem, neměla ani pořádnou práci, díky níž by si mohla pronajmout normální, jakž takž důstojné bydlení, prostě, těžko se vysvětlovalo, proč měl dům zdědit brácha. Jestli spolu měli incestní poměr a chtěli, aby alespoň vzpomínka v podobě domu zůstala? Bůhví. Vždycky, když vznikne nelogická situace, které nikdo nerozumí, tak za ní vždycky stojí nějaký psychopat.

Když je hezké, slunečné počasí, tak si rád zavzpomínám na prázdninový pobyt u babičky v Čejči u Hodonína číslo popisné 248, kdoví, jak to tam v současné době vypadá. Je zajímavé, že naši nikdy nechtěli, abychom trávili moje prázdniny, spojené s jejich dovolenou dohromady. Jednou jsme jeli do Německa, to je pravda, ke známým, u kterých jsme byli asi tři týdny. Byl to docela dobrý pokus o společnou dovolenou, otec se hned druhý den na prudkém sluníčku u moře spálil jak škvarek a potom deset dní ležel v horečkách a jenom úpěl, hořekoval a nadával.

Vzhledem k tomu, že se mu to stalo, když jsme byli na nuda pláži FKK u Ostsee, neboli Baltského moře, tak to vypadalo, jako, že se z něho stal náruživý naturista, který nemohl odtrhnou oči od přírodních krás, až se spálil jak smažák. No, ale přežil to a druhou společnou dovolenou jsme měli jednou, když jsme jeli o prázdninách do Krkonoš na podnikovou chatu od Rudého práva. To bylo docela malebné, zvláště příroda, protože to bylo v lesích a přálo nám počasí, ale jinak jsme nejezdili společně nikam. Dokonce ani nevím, kam jezdili naši, když mě nechávali přes celé prázdniny u babičky. Tedy u babičky s dědou samozřejmě.

Naše rodina měla v Čejči několik domů a velké pozemky, louky, pole a v sousedních vesnicích také vinice, prostě bylo si kam sednout a děda tam měl celou, krásně zařízenou manufakturu, takovou dobře vybavenou továrničku na obrábění dřeva, protože to byl, řekl bych, že docela bohatý truhlář, stolař, výrobce a poskytovatel servisních služeb, všechno v jednom. Stačilo u dědy objednat a už nebylo co řešit. Možná tak nanejvýš, kdo to zaplatí.

Byla to práce, která mě fascinovala, později jsem si také většinu věcí do domácnosti nebo do bytu vyráběl sám, od různých polic a truhlic, přes nábytek až po válendy s úložným prostorem, ale nic z toho jsem nezhotovil v dědově dílni (jak tomu říkali), ale doma na koleně. Nikdo mi s tím nepomáhal a to, co jsem vyrobil, i když se často jednalo o  unikátní kousky, nikoho nezajímalo. Akorát tak moje kamarády a známé.

Popravdě řečeno jsem nikdy jejich rodinnou politiku nepochopil. Děda vždycky, když jsme byli sami, smutně říkal, vidíš, tohle všechno jsem tady vybudoval, od prvního hřebíku až po poslední stroj, všechno byly obrovské investice - a teď, když už budu starý, tak to nemám komu předat. A já na to vždycky jásavě, jé, dědo, mě by to bavilo, já bych tady klidně i bydlel a pokračoval bych v tom, co děláš! A děda na to, no, tak co mám dělat, když každý chce být ve městě, nikomu se život na vesnici nelíbí a na manuální práci taky nikdo není. Jaroslav, ten to dělat nepůjde, ten je rád, když na sobě unese šaty, pro něho by ta práce nebyla.

A já zase, no, ale, mě práce nevadí a už jsem se tady skoro všechno naučil a radši budu bydlet na vesnici než ve městě! Což jsem měl pravdu, v podstatě jsem po tom celý život toužil, abych mohl bydlet a pracovat na vesnici a místo toho jsem musel trávit dlouhá léta v betonové džungli a pracovat v různých fabrikách. A děda na to zase, no, tak to tady asi prostě zabalím a stroje prodám, stejně to nikomu už na nic nebude. No a na to jsem už nevěděl, co říct, tak jsem sklapnul a později jsem jen tiše pozoroval, jak náš rodinný psychopat Jarek všechno rozváží a prodává, stroje se mu podařilo prodat až do Německa, inu, byly to dobré, německé mašinky, málokdo takové měl.

Stryko Jarek je levej jak šavle, nikdy se v životě nic pořádného nenaučil, vrcholem jeho šikovnosti bylo, že se naučil jíst příborem, jinak uměl jen vstupoval do KSČ a zase vystupovat, když se to hodilo.

No, bylo mi to prostě líto a je mi to líto dodnes, myslím si, že se ze mě mohl stát zručný umělecký truhlář, nápadů jsem měl vždycky milión, dodnes jsem je všechny ani náhodou nezrealizoval, dřevo je fantastický materiál a když k tomu má člověk vztah už od dětství, tak to už potom není ani tak výroba něčeho, ale umělecký koncert. Který teď už nikdo neuslyší.

Jen tak pro zajímavost, v době mého dospívání se probouzel celosvětový zájem o kulturistiku, sportovci cvičili podle návodu velkého Arnolda Schwarzeneggera, jinými slovy se životy cvičících nadšenců uzavřely do železných klecí. Vzhledem k tomu, že jsem stejně starý jako Arnold, jsem měl ty samé, čili nulové zkušenosti jako experimentující Rakušan. Ale, vzhledem k tomu, že Arnie vystupoval již v tu dobu jako zkušená autorita, tak se dalo čekat, že kdyby jednoho dne prohlásil, že se při silovém tréninku musí jódlovat, protože jódlování působí anabolicky, tak bychom u toho určitě řvali jak neandrtálci, až by se z toho možná kus Evropy utrhl a uletěl do vesmíru.

No, já jsem si ale už v té době říkal, sakriš papír, co když ale i božský Arnie mele exkrementy, co když tomu taky rozumí jak koza petrželi, vždyť to, co cvičíme zatím ještě nikdo necvičil, ani pořádně nevyzkoušel. Arnie pořád doporučoval železné činky, benčpressy a pullovery a cviky na prsa s jednoručkama, ale neměl jsem z toho dobrý pocit, říkal jsem si, co když to sice zvětší svaly, ale zničí klouby, srdce a mozek? Občas mi to tak připadalo. Benč začal být tehdy tak populární, že jsme místo „bezprecedentně“ začali říkat „benčprecedentně“ a to už přestávalo být zdravé.

Jak dlouho člověk používá nástroje ze železa, konkrétně třeba železné tyče? Asi tak nejvýš od doby železné, ale dřevo se používalo odjakživa. Kultura, z níž jsme vznikli, byla spíše dřevěná, než železná. Nebo bronzová. Každý předmět se při pohybu rozvibruje, železo má vysoké, rychlé, pronikavé vibrace, zatímco dřevo má vibrace pomalejší, takže, když si vyrobím klec na cvičení ze dřeva a budu používat dřevěné hrazdy a dřevěné nářadí, tak to bude šetrnější k mým kloubům. Viděl někdy někdo cvičit opici s železnýma jednoručkama? Odpovím si sám – neviděl. Přitom, kdyby došlo ke konfliktu člověk – opice, tak opice člověka roztrhá na kousky a ještě se přitom bude vesele tlemit.

Cvičil jsem tedy celý život s dřevěnými nástroji – a ejhle, je mi už skoro 77 a nedostavila se u mě svalová atrofie, ani žádný úbytek na váze díky ustupující svalové soustavě. Nemám ani žádné potíže s pasivním pohybovým aparátem, ani žádné potíže, týkající se páteře a kloubů.

A Schwarzík? Ten má zřejmě potíží nepřebernou kupu. A nevěřím, že je to díky nějakým zděděným dispozicím, bylo by to dost divné. Když se mu to hodilo, tak byly dědičné potíže, když se to nehodilo, tak potíže nebyly. Nevím, jak tomu mám rozumět.

Můj děda byl manuálně šikovný, ale celý život jedl lžící, od polévky po špagety a přitom hrozivě mlaskal a různě chrochtal, vždycky jsme mu dávali jídlo, až když jsme se sami najedli, abychom u toho nemuseli sedět. Pak se uvařil šrot a brambory pro prase a současně dostal kydnuto do ešusu i děda. Je možné, že jak se říká, jak k jídlu, tak k dílu, tak měl starý Zaviačič dosti živočišných sil, aby vyrobil a zhotovil, co potřeboval, ale kdybychom očekávali jakékoliv brilantnější zásahy do reality pomocí inteligence, čekali bychom marně. Asi, jako kdybychom čekali, že nám prase zahraje na harfu.

Takže, když jsem slyšel, že matka, místo aby myslela na dceru, odkázala barák svému bratrovi, tak mi bylo hned jasné, že její bratr je psychopat, protože normální člověk by jí dal pár facek, aby se vzpamatovala a předala majetek tomu, komu po dědické linii patří.

Co všechno dokáže psychopatie natropit v mezilidských vztazích? Když jsem se narodil, tak jak z otcovy strany, tak i z matčiny strany se na mě usmívali prarodiče, kteří na tom nebyli nijak špatně. Nemluvím o intelektu, ale o majetku. Na obou stranách byl barák, statek, chlívky se zvířaty, většinou i s prasátkem, polnosti, usedlosti, pozemky, vinice a lány, kde rostla kukuřice a obilí. Jedna babička s dědou měla čtyři děti, tři sestry a kluka (mého budoucího otce) a druhá babička, zase se svým dědou, měli dva hrůzostrašné spratky, moji budoucí matku a psychopata Jarka. Čas oponou trhnul, babky a dědkové namířili své flatulence do hlíny a na jedné straně, kde byly tři sestry (jako od Čechova) a jeden blázen (jako od Dostojevského), žije už jenom jedna sestra, která má dva syny a patří jim úplně všechno. Takže dva vnuci z této strany se dělí o dědictví, já jsem třetí vnuk, ale nedostal jsem nic, ani mi nikdo nepotřásl rukou. Na druhé straně zbyl jen psychopat Jarek (strýc) a jeho dvě dcery, moje sestřenice a jim patří všechno z druhé strany, čili i z této strany jsem utřel nudli a mám slovem, obrazem a písmem dohromady opět jen výsledek jakési nadměrné osudové flatulence.

A tak nad tím občas přemýšlím, kde se stala chyba? Ačkoliv jsme biologicky vybujeli ze stejného základu, ze stejného pařeniště, tak oni mají domy, auta, dokonce mají i moje osobní věci, které si decentně nechali ještě předtím, než moje matka, jako zestárlá, vysloužilá labuť tiše natáhla brka - a nikdo z nich o tom nikdy neutrousil ani slovo. Já tomu říkám čistá psychopatie - něco se mi hodí do krámu, tak mlčím, i když vidím, že to někomu škodí. V místnosti je slon, kterého si nevšímáme a kdyby si uprdnul, tak jenom řekneme, že by bylo dobré vyvětrat, aby nám to neutrhlo plíce, ale dál už nic řešit nebudeme.

Aby bylo jasno, já sám o sobě netvrdím, že jsem ve všem vzorný a bez viny a že jsem nikdy nikomu nezlomil ruku nebo nohu, ale trochu to tady všechno provětrávám, protože se bavíme o psychopatii a o psychopatech a hlavně o tom, jak můžeme psychopata poznat a jak se před ním chránit. Popřípadě, jak můžeme sami zaútočit a psychopata využít pro svou vlastní potřebu. Ano, i to je možné. A někdy i docela zábavné.

Je tedy dobré vždy a za všech okolností pokud možno porozumět situaci a snažit se pochopit motivaci chování všech zúčastněných. Co můžete očekávat od člověka, který má hodně peněz, třeba až tolik, že nám vázne představivost a k tomu má ještě nějakou zajímavou duševní poruchu? Jak by to mohlo skončit, kdybychom si ho prostě nevšímali? Jasný, každý si pojedeme svoje vlastní bomby, podle svého vlastního programu. Hlavně, že jsme zdraví.

Vynález peněz jako všeobecného ekvivalentu hodnot se z historického i hysterického hlediska jeví jako největší pitomost a kravina, na jakou se kdy lidé jako organizovaný celek chytli.

Teď jsem si vzpomněl na svého primitivního otce, jak mi občas zavolal a ptal se, tak co, jak to sype? Sype to? A já se ho ptal, co se jako má sypat nebo nesypat a on zase, no, kolik lidí se ti už na to chytlo? A já zase, na co se měl kdo chytnout? Píšu články, vydávám knížky, dělám fotky, pořádám kurzy, na co se má kdo chytat? A fotr zase, no né, kolik lidí ti už na to skočilo? Sype to? Opět jsem opakoval, že nemám patronát nad ničím, co by mělo sypat, jsem rád, že si pomocí psaní a focení vydělám na živobytí, protože na jinou práci tak jako tak nemám a fotr vždycky naši debatu uzavřel vítězoslavným, no, hlavně, že to sype!

Stále dokola opakuji, téměř do omrzení, že čtyři největší lži, které stovky let ničí celé lidstvo a působí jako překážka další přirozené evoluce jsou ekonomie, náboženství, etika a politika.

Ekonomie se nás snaží přesvědčit, že existuje jev, zvaný dluh, i když je to absolutní pitomost, nikdo nikdy v přírodě nepozoroval žádný dluh. Všude buď něco je nebo to tam není a když tam nic není, tak je tam nula, ale nemůže tam ničeho být méně než nula. Je proto hloupost říct, že na dvorku jsou mínus čtyři slepice a mínus dva kohouti. Stačí se jen trochu zamyslet a dojde to každému. Nemůžu proto nikomu nic dlužit, buď si s ním něco vyměním nebo od něho něco koupím, popřípadě mu něco prodám, ale nemůžu říct, že mu něco dlužím. Když mi dá dvě slepice a já mu nedám nic, tak prostě nebude mít dvě slepice. Je to podobné, jako když se v přírodě zvířátka poperou o kus žvance, nejsilnější do sebe bleskurychle nacpe všechno, na co dosáhne, ostatní utřou nudli, ale je blbost očekávat, že ten, kdo se zmocnil všeho, bude ostatním nějak „splácet“ jejich díl, o který přišli. Příště to zase může být jinak, ale nikdy z toho nevznikne „dluh“. Proč? Protože je to hloupost. Buď něco mám nebo to nemám. Nemůžu mít nebo nemít žádné mínus a pokud tomu věřím, že mám „mínus“, tak jsem padlý na hlavu a měl bych se nechat léčit.

Co máme v hlavě, to se počítá

Vždycky, když tak občas čtu nějaké zprávy, tak přemýšlím, jestli mají lidé v hlavách skutečně jenom exkrementy nebo jestli se ještě občas najde někdo, komu to alespoň trochu myslí. Základní otázkou je vždy, co je pravda a co je lež? Další otázkou je potom, jestli je lež vždy „špatná“ nebo zavrženíhodná a jestli je pravda vždy to, za co se musí bojovat.

Ano, za pravdu se musí bojovat, ale někdy je lež tak roztomilá, že to až nutí k úsměvu. Vzpomeňme na známého psychopata Harryho Jelínka, muže, který prodal Karlštejn. Byl to podvodník, hajzl, kolaborant, psychopat, zločinec a kriminálník, ale když si čteme o tom, jak napálil bohatého Američana, když mu tvrdil, že je majitelem Karlštejna a potom si od amíka vzal zálohu na prodej celého hradu a tiše zmizel, tak se začínáme usmívat a dá se říct, že nás to baví. Historka pokračuje tím, že se zajímavou souhrou okolností Harry Jelínek a napálený amík znovu setkali v Monte Carlu a Harrymu se podařilo zuřícího Američana nejenom uklidnit, ale ještě mu ten samý večer prodal jachtu, kotvící v přístavu pod luxusní restaurací, v níž se oba muži setkali. Jachta samozřejmě Harrymu nepatřila, on sám ani nevěděl, kdo je majitelem, ale přesto přiblblého amíka napálil podruhé, vzal si od něho prachy a opět tiše zmizel. Mám takový dojem, že mu k tomu prodal ještě pražskou tramvajovou linku číslo 1. Kam nakonec zmizel definitivně, se už bohužel neví.

Nebo čtu historku o tom, jak se tři nezletilí kluci po dopravní nehodě, při níž se oba rodiče zabili, pár let prali se životem, aniž by si někdo všiml, že už nemají rodiče, zbylé dva hochy živil sedmnáctiletý jinoch tím, že pracoval na různých brigádách a z toho platil složenky, nájem, vodné, stočné, elektřinu, nedoplatky za topnou sezónu a nikdo, ani policie, ani notáři, ani žádní příbuzní, ani přátelé, natož známí široko daleko, si nevšimli, že rodiče jsou už dávno po smrti, až se hochů ujala sociální pracovnice, která to zřejmě myslela dobře, ale dál už zase nemyslela, protože to všechno se rozjelo, když se sedmnáctiletý hoch na brigádě u mekáče snažil ukrást jídlo, prý, aby mohl nasytit své mladší osiřelé bratry.

Nevím, nevím, jestli by tři nezletilci zvládli vydělat si na nájem a na jídlo na jeden jediný měsíc, jak jsem už jednou napsal, byli čtyři bratři, šetřili a měli za tři, což asi tak odpovídá skutečnosti. Je to prostě blbost a člověk se musí smát, ještě než tu zprávu dočte do konce, to by se spíše mohlo stát, že by pes po smrti svého pána mohl zůstat bydlet v bytě nebo v baráku, stačilo by párkrát za den zaštěkat a sousedé by si mysleli, že je všechno v pořádku. Ještě by mohl chodit místo uhynulého páníčka do práce. Ani nevím, jak to s herecky nadanými hochy skončilo, ale to je takový ten druh lží, který nemá šanci se dlouho udržet, protože když vám někdo říká vyložené nesmysly, třeba, že umí létat nebo léčit rakovinu nebo vám na oberonu udělá přesnou diagnózu, tak většina lidí s normálně vyvinutým mozkem na to neskočí.

Četl jsem kdys slavné ódy na Matku Terezu, jak se stará o cizí děti, to je vždycky podezřelé, už když se to vysloví, člověka jako já, hned napadne „obchod s dětmi“, jakmile nad tím nemá stát jako takový kontrolu, tak jakékoliv soukromničení s dětmi a s nezletilci je vždycky podezřelé, stejně jako přidělování dětí do péče lidem, kterým děcka nepatří. Co by tomu asi řekl Guru Jára? To je taky kapitola sama pro sebe nebo celá ta banda „znásilněných pornohereček“, vždycky jsem si říkal, že každý člověk má oči, aby viděl, co se děje kolem něho, taky existují fotografie a jak se říká, jedna fotka kolikrát dokáže říct či vyjádřit více než tisíce slov. Může se ale stát, že každý si jednu a tu samou fotku vyloží jinak, pro jednoho je dokument o tom, jaké se odehrálo drama, pro druhého je to dobře sehraná a nafilmovaná fraška. Skutečnou pravdu se potom dovíme už jenom pomocí slov.

Proto byl asi daleko větší průšvih pamflet Dva tisíce slov, než třeba všechny fotky Jana Saudka dohromady, i když je tvůrce fotil ve sklepě nebo v sociálně slabě zařízené cimře. Která asi měla budit dojem, že tam tvůrce i bydlí. Což byla další hloupost.

Faktem stále zůstává, že fotka může vzbudit emoce, ježíšmarjá, co se to tam děje, ale na druhou stranu, jsou to přece jenom nakonec slova, která „pravdivost“ fotografie buď potvrdí nebo vyvrátí. Náš svět je složený ze slov, slova tvoří v našem mozku obraz okolního světa a podle toho, jak dovedeme se slovy zacházet, podle toho se budeme v tomto světě ostatním jevit buď jako slaboduchý Američan, přesvědčený, že právě koupil Karlštejn nebo jako normální inteligentní tvor, žijící pod heslem „důvěřuj, ale prověřuj“.

Hlavně, je dobré naučit se myslet sám za sebe, používat svou vlastní hlavu, nenechat si implantovat cizí názory. Vždycky se musím smát, když vidím nějaký oslavný článek o známé bábě kořenářce nebo léčitelce a tam je nějaká seschlá babizna, „před použitím protřepat,“ a teď to všichni s nadšením čtou a uznale zdvihají palce - na druhou stranu jsou mezi námi skutečné čarodějky a v pravém slova smyslu vědmy, ale nikdo se o jejich práci nezajímá nebo si každý myslí, že mladá a hezká ženská musí být automaticky hloupá, to je jako kdyby chlapi obdivovali ve fitku nějakého vychrtlíka s křivicí a s postupující pleší a běhali by za ním, aby jim ukázal, jak cvičit. Že se mu chtějí podobat.