Článek
Starý Egypt měl svůj egyptský Olymp natolik přeplněný různými bohy, bohyněmi a polobohy a hadími bohy a další božskou, polobožskou a démonickou havětí, že po čase snad už ani nebyl nikdo, kdo by se ve všech těch nadpřirozených, až nepřirozených bytostech a entitách vyznal.
Je všeobecně známo, že mezi nejvyšší božskou smetánku patřila bohyně Eset (Isis), bůh Osiris a Horus, boží potomek.
Isis byla bohyně lásky, mateřství a manželského souznění. Nejvyšším nebo prakticky nejvyšším bohem, téměř šéfem, byl bůh Re. Někde mu říkali bůh Ra, to už je celkem jedno, ale co bylo hodně důležité a co se mu vzít nedalo, že to byl bůh Slunce, čili sluneční bůh.
Každý den podnikal svou sluneční pouť od východu Slunce, přes žhavé poledne až do západu Slunce, přes noc odpočíval a příští den se zase vyšvihl na oblohu a cestoval po nekonečných nebeských pláních nebo jak si to lidé představovali, však to známe i z vlastní zkušenosti, ráno Slunce vyjde, přes den svítí a večer zapadá, k tomu už žádné další bajky ani nepotřebujeme.
Co je ale zajímavé, že i když se každý nějak jmenoval, tak své pravé jméno úzkostlivě tajil a nechtěl ho nikomu sdělit, protože kdokoliv by se dozvěděl pravé jméno ať už člověka nebo poloboha, popřípadě boha, získal by nad ním částečnou nebo i úplnou moc.
Rafinovaná Eset nebo Isis nebo bůh ví, jak se ve skutečnosti jmenovala, stvořila hada, který uštkl slunečního boha.
Já si to představuji asi tak, že sluneční bůh valil svou sluneční koloběžku ke startovní čáře a najednou začal pištět bolestí, poskakoval po zdravé noze a vyzýval kohokoliv, kdo byl schopný jakýchkoliv použitelných léčitelských úkonů, aby mu pomohl.
Byl sice nejvyšším a poměrně dost nezávislým bohem, ale jak bylo vidět, šlápnout na hada se ani v dobách starého Egypta nevyplatilo nikomu.
Isis mu nabídla, že když jí prozradí své pravé jméno a ona to jméno jak v tiché poště všeptne do ucha svému synovi Horovi, tak ho Horus obratem ruky vyléčí. Tím by sice část jeho moci a suverenity přešla na Isis a na Hora, ale už by to stačilo k vyřešení problému s hadím uštknutím. Zbývalo by jen přiložit studený obklad a hotovo dvacet.
Bůh Re (i když bůhví, jak se skutečně jmenoval, taky to mohl být třeba Hugo) souhlasil a byl tak vyléčen skrz sílu svého jména, i když ztratil část své moci, která přešla na Hora.
Je to zajímavý příběh, jak z hlediska mytologie, tak i z hlediska psychologie a samozřejmě i pozdější sociologie a politického lobbingu.
Mnohokrát jsem si na tento příběh vzpomněl, když jsem později pracoval s psychoterapeutickými skupinami a v partnerském poradenství.
Každý, kdo se něčemu podobnému věnoval, ať už profesionálně nebo v rámci svého studia se setkal s jednou důležitou zásadou řešení problémů – nejdříve se musíme snažit problém správně pojmenovat a jakmile kápneme na správné pojmenování jakýchkoliv potíží, bude už celkem snadné nebo alespoň o hodně snadnější celý problém vyřešit a eliminovat.
Příklad z praxe – přijde mladá žena s následujícím problémem:
„V naší rodině asi žijí samí šílenci. Nebo devianti. Vůbec se nemůžeme na ničem domluvit. Ať řeknu cokoliv, tak s tím manžel nesouhlasí, pokud se domluvíme, tak je proti moje matka nebo otec. Bydlíme ve dvoupatrovém baráku, ale nemůžeme se domluvit ani na hlídání dětí nebo společném vaření, každý chce něco jiného, a tak se to pokoušíme řešit už dva roky, ale jakékoliv návrhy na řešení hned ostatní berou jako naschvály, za které se musí pomstít, nejlépe hned a komukoliv. Taky si občas říkám, jestli je všechno v pořádku s mým manželstvím, občas začínám pochybovat, jestli je skutečně Pepa ten pravý, i když zatím všechno financuje a o děcka se stará, ale fakt nevím…“
No a když všechno probereme ze všech stran, skončí konzultace slovy, takže, milá paní, pojmenování vašeho skutečného problému je celkem jednoduché. Příčinou všech vašich nesnází je vaše babička. Stará paní už asi neví, co by dělala nebo čím by se mohla zabavit, tak vás jednoho před druhým pomlouvá, vymýšlí si různé hlouposti, co údajně jeden o druhém za jeho zády řekl a pak se vám za rohem směje, jak si nadáváte a navzájem si nemůžete přijít na jméno. Babičku prostě vynechte, vůbec ji neposlouchejte, co říká nebo si její informace nezávisle na všem ostatním zkontrolujte a ověřte a zjistíte, že plácá z cesty.
Rodina se rychle domluvila, babičku odstavili od rodinné rady a byl pokoj, který tam vládne dodnes. Všechno jen díky tomu, že se nějaký neskutečný problém nazval pravým jménem.
