Článek
Velmi dobře si vzpomínám na chmurné ráno 21. srpna 1968, protože to mi bylo akorát 20 let, člověk je už v podstatě dospělej, ale ještě je mladej, takže akorát se rozednívalo, když mě vzbudila moje matka, hele, vstávej, přepadli nás Rusáci. Tak jsem se zvedl a teď, první myšlenky, které mi napadly, hm, to je blbý, bude asi válka, teď nikdo nevěděl, co máme dělat, matka se snažila někam telefonovat, jestli a kam má jít do práce a co má dělat, kdyby se tam nedostala. V té době pracovala společně se svým bratrem Jaroslavem v Rudém právu, Na Poříčí, naproti Bílé labuti.
Otec, voják z povolání (dotáhl to až na plukovníka, pacholek jeden), se tiše soukal do civilu, protože kdoví, co by se mohlo stát, kdyby ho venku identifikovali jako příslušníka ozbrojených složek. Tak jsem si vzal jeho kvér (člověk nikdy neví), nasoukal jsem se do bundy a vypadl do probuzené Prahy. Pobíhal jsem po Praze skoro celý den a bylo to všechno dost děsivý, takový, skoro jako v hororovém filmu. Na Václaváku jsem potkal kámoše, spolužáka Vaška, jehož otec byl generálporučík a taky raději zůstal v civilu a doma a Vašek měl taky u sebe jeho kvér, no sranda. Ozbrojení synové vysokých důstojníků, kteří se báli vylézt na ulici.
Byli jsme na Václaváku, nahoře u rozhlasu a dole u Černé Růže a Na poříčí. Na příkopech jsme viděli spoušť, zvláště v malých uličkách jako je Nekázanka, kterými projely tanky, ale protože se tam nemohly vejít, tak přejížděli přes auta. Takže všude dlouhé řady slisovaných aut – a lidi už první den vylepovali vtipné plakátky s různými nápisy jako Kontrarevolúcii nět nebo se hodně napodoboval kreslíř Kantorek, vzpomínám na kresbičku vyzáblého sovětského vojáka s nápisem, Mám hlad, že bych brečel a u toho bylo velkým písmem napsáno, brečet můžeš, ale nažrat ti nedáme.
Lidé přitloukali na reklamní plochy svoje průkazky KSČ, jako že už nechtějí mít nic společného se stranou, která je zradila, no prostě sranda. Rudé právo, které se nacházelo Na poříčí a kde také bydlel můj komunistický strýc, vedoucí pracovník Rudého práva, bylo první den prázdné, potom tam na příkaz komunistické strany začali zaměstnanci chodit a pracovat. Jinak to v Praze vypadalo spíše jako na hřbitovním plese upírů než jako v hlavním městě Čech, v srdci Evropy.
V tomto emocionálně pohnutém období jsem studoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6 - v Dejvicích a současně jsem byl šéfredaktorem studentského časopisu Elixír. Museli jsme se s novou situací nějak důstojně vypořádat, tak, aby to odpovídalo našemu studentskému duchu. Takže se sešla Rada studentů, redakce Elixíru a zástupci ostatních vysokých škol a rozhodli jsme se vyhlásit studentskou okupační stávku ve všech vysokých školách v tehdejším Československu. Už ani nevím, jaké datum jsme pro stávku zvolili, myslím, že to padlo na 17. listopadu 1968.
Jak jsme řekli, tak jsme udělali, školy zavřely své brány pro veřejnost, i pro tehdejší esenbáky, dnešní policajty, vstup byl pouze na index, kdo nebyl student, tak se na území školy nedostal. Uvnitř se odehrávaly různé přednášky pozvaných politiků, vystoupení umělců a diskuze osobností, vše na téma, co s načatým večerem, když tu najednou máme okupační vojska. Do toho vycházely denně zvláštní čísla Elixíru, kde byly pokyny pro studenty, co mají dělat. Bylo možno ve škole zůstat kontinuálně, zařídili jsme provizorní ubytování s možností přespání a takhle jsme to tlačili přibližně deset dní.
Poté jsme stávku ukončili a vše se na chvíli vrátilo do téměř normálních kolejí. Říkám „na chvíli“ a „téměř normálních“, protože zvláštní stav „přepadení“ a kolonizace Československa komunistickými misionáři trval, jako kdyby žádná stávka ani neproběhla. Tak jsme se rozhodli stávku opakovat - a opět se zavřely školy a znovu se konaly různé programy za zavřenými dveřmi a všechno opět probíhalo tak, jako během první stávky. Tentokráte to bylo v dubnu 1969. Když se nad tím zamýšlím v dnešní době a z hlediska všech možných zkušeností, které jsem za dalších sedmapadesát let nasbíral, tak si říkám, že jsme byli docela odvážní. Nevěděli jsme, jaké by to mohlo mít důsledky, mohli jsme taky skončit někde na Sibiři, nevěděli jsme, jak se zachová protivník čili naše komunistická vláda, která se mohla zachovat nevypočitatelně, což nakonec také udělala.
Opakování celostátní studentské stávky nebylo celé řadě lidí moc příjemné, například Havel odmítl jít s námi diskutovat, měl svůj vlastní program, měl své vlastní lidi a spolupracovníky, zřejmě také měl své vlastní finanční zdroje, sponzory a lidi, jejichž zájmy se na našem území sponzorovali. Další skupina studentů a lidí z učňáku se zase chtěla prosadit pomocí drastických kroků, jakými bylo třeba sebeupálení nebo kolektivní sebevraždy, ale pozor, to všechno musíte posuzovat asi tak, že pokud „bojujete za vlast“ nebo za svobodu, tak jsou buď cesty a prostředky adekvátní nebo jsou prostředky neadekvátní, mafiánské, vojenské a mohou být také kriminální a bohužel, jak se ukázalo, tak v případě boje za svobodnou republiku se vyskytly skupiny lidí, které si navzájem konkurovaly, čili i na sebe nevražily, člověk si říkal, hergot, sledujeme vůbec stejné nebo alespoň podobné cíle..?
Ke konci druhé okupační studentské celostátní stávky se už vyskytla celá řada lidí, která měla zjevně jiné názory. Zničehonic skupina lidí založila SSM - Socialistický Svaz Mládeže - a najednou jsme měli nové šéfy, kteří nám nabídli členství ve své vlastní straně, takže jsme si mohli vybrat, buďto se dáme ke komunistům, což celá řada studentů nakonec udělala (kvůli studiu a kariéře) nebo jsme mohli vstoupit do Socialistického Svazu Mládeže, což dělali hlavně mladší studenti, aby se jim lépe a radostněji studovalo. Vzdorujících studentů nakonec moc nezbylo, takže my, co jsme organizovali studentské stávky a co jsme vydávali výbojný, svobodný studentský časopis Elixír (i když měl dlouhou, skoro desetiletou tradici), jsme najednou stáli na vedlejší koleji.
Samozřejmě, jak jinak, byly s námi vykonány pohovory a rozhovory, přišli odborníci ze Státní bezpečnosti, napojení na Komunistickou stranu Československa, snažili se vypátrat, kdo všechno se ve studentských stávkách angažoval a koho jsme chtěli pro tuto akci zlanařit a jestli se to povedlo, nebo nepovedlo.
Takže celá společnost se opět začala dělit na malé šéfy, šéfíky a velké šéfy, jeden měl pod palcem druhého nebo měl jeden k dispozici pár níže zařazených, však to určitě znáte z běžného života, kde se tato schémata opakují dodnes do omrzení.
Jako rozhodující se ukázal vliv bratrského Sovětského Svazu a pokud se tady o něco snažily Spojené státy a mám takový dojem, že se snažily už od začátku roku 1968 (Pražské jaro a odbourávání cenzury plus výměna celé řady politických činitelů), tak u nás totálně pohořely. Mnoho lidí nevycházelo z úžasu, jak to, že nám nikdo ze západních států nepřispěchal na pomoc, když nás Sovětský svaz agresivně napadl. Tak nějak jim nedocházelo, že Sovětská vojska nám přijela na pomoc, o kterou jsme sami žádali, požádalo naše tehdejší komunistické vedení se bálo napadení ze strany USA, takže situace to byla trochu zamotaná, ale řekl bych, že to americké tajné služby amatérsky pohnojily a pro všechny další podobné akce začaly být snadno čitelné. No, škoda, ona příslovečná trpělivost skutečně někdy přináší růže.
Takže jsme si my, angažovaní studenti vysloužili příkladné potrestání, v mém případě to bylo vyhození ze studia bez možnosti návratu. Vzhledem k tomu, že jsem byl právě ve třetím ročníku, tak se mi to moc nehodilo. Kolega školu zrovna dodělával, už mu chyběla jen obhajoba závěrečné práce, tak jsem to, z čeho by mohl mít nějaké potíže, vzal hrdinně na sebe, kolega školu zdárně ukončil a všechno bylo OK. Chemickou školu děláme hlavně kvůli tomu, abychom dostali titul inženýr, který nás potom opravňuje k práci v různých provozech, kde se dají vydělat docela slušné peníze. Bez titulu to moc dobře nejde, což asi pochopí i ten, kdo toho v hlavě moc nemá.
Takže jsem mohl dát sbohem všem nadějím, vypadl jsem ze studijního koloběhu, jedno, že jsem patřil k nejlepším žákům či studentům, politicky jsem se projevil jako sice pevný, ale špatně orientovaný. Jak vždycky říkám, ententýky, tři špalíky, vypadl jsem ze školy jak pověstný čert z elektriky - v té době to nebylo moc jednoduché, protože byla pracovní povinnost a pro normálního běžného občana neexistovala žádná možnost pracovat v nějakém sranda-oboru, jako je to dnes - volné povolání, podnikání, smlouvy o dílo, umělecká činnost a podobné věci, popřípadě nemusíte pracovat vůbec. Tenkrát platilo jediné - jsi mladý, práceschopný jinoch, tak mazej na vojnu a za dva roky vojenské služby můžeš nastoupit na jakoukoliv pomocnou práci, ke které nepotřebuješ žádné vzdělání. Lidově se tomu říká průser jak noha. Dodnes se mi za to nikdo neomluvil, nedostal jsem ani žádný řád nebo nějaký diplom, který bych si mohl doma pověsit na zeď. Jako oběť komunistického režimu. Možná je to tím, že ve vedení jsou stále ti samí lidé jako tehdy…?
Bylo jasné, že mě čeká dvouletá povinná vojenská služba a potom práce pomocného dělníka na stavbě. Sny o práci ve výzkumu, popřípadě plány, jak získat Nobelovu cenu, se vypařily a - jak vždy říkám - kdo nezažil, nemůže ani později cokoliv posuzovat. Takové ty havlovské bojůvky a jiné skupiny, které měly své vlastní plány, bojovaly po svém a měly své vlastní cíle a když už jsme u toho Havla, tak si vždy vzpomenu, jak byl zaměstnaný na místě, na které jsem později, když ho vyhodili, nastoupil i já.
Jednou jsem dělal Havlovi předpověď do budoucnosti, a tak jsem to celé sepsal na psacím stroji, aby se to lépe četlo a teď tam byly takové hlášky jako, že Vašík vždy toužil být prezidentem, ale místo toho se stal disidentem a když byl nejchudší disident v Česku, tak ho nakonec přece jenom zvolili prezidentem a on se stal jedním z nejbohatších mužů v Československu, takže jsme měli prezidenta Václava Havla - a když jsem to ostatním četl u cigára a u kafe, tak se všichni kuckali a řezali smíchem, že málem lezli po zemi. Byla to představa natolik nesmyslná, že skoro až absurdní. Dodnes nevím, jak mě to mohlo napadnout, ale stalo se.
Takže jsem si pomalu získával věhlas nezdolného humoristy, nějakou dobu jsem zůstal na Vysoké škole chemicko-technologické, kde jsem pracoval jako laborant. Řekl bych, že jsem zcela jistě posledním studentem, kterého vyhodili v Československu ze studia z politických důvodů. Později jsem šel pracovat do Krátkého filmu Praha pod Kamila Pixu, zakladatele StB. Dostal jsem modrou knížku, takže na vojnu jsem nemusel a natáčel jsem v Krátkém filmu animované snímky, které dodnes zastupují Českou republiku na různých festivalech. Zatím se jen tak mir nix dir nix veřejně promítat nesmějí, protože jde o majetek Krátkého filmu, takže opět další embargo, ale je to celkem pochopitelné, autorská práva, polní tráva, ale možná se ještě nějak domluvíme.
Je zajímavé, že i když jsem se potom, téměř po deseti letech emigrace vrátil do České republiky, tak se mi dosud nikdo ani náznakem neomluvil za všechna příkoří, kterých se mi dostalo místo odměny za boj proti komunismu. Můj strýc Jarek, dlouholetý komunista a vedoucí pracovník Rudého práva, je oslavován téměř jako hrdina, že všechno přečkal v bezpečí redakce Rudého práva až do sametového podvodu, dokonce jsem slyšel, že o něm chtějí napsat knihu a natočit film, jaký byl hrdina. Přečkal, ale vnitřně, potají, nikdy nesouhlasil. Hahahaha… Nevím ale, jak by se to mělo jmenovat, možná Tři dny Jarka Condoma, popřípadě ve stylu starého dobrého Solženicina, Jeden den Jarina Zaviačiče.
Takže teď už jenom počítám, kolik těch jednadvacátých srpnů od roku 1968 už máme za sebou. Všimněte si, že se lidé čím dál tím víc chovají jak pitomci. Když si představím, že bych tenkrát, onoho 21. srpna 1968 místo organizování studentské stávky odjel na tři týdny na dovolenou někam do zahraničí, jak je to zvykem i v naší politice, tak bych asi udělal líp. Bojovali jsme, myslím, že zcela zbytečně, ale bojovali, o podrobnostech bych se rozepsal jedině, když by přišla nabídka z Hollywoodu na zfilmování příběhu Smutné, ale pravdivé, i když trochu děsivé.
Zajímavost – můj přítel Reon Argondian, známý mystický malíř, měl 20. srpna 1968 odjet na stáž do Francie, což měl už dlouho dopředu domluvené, zamluvené a zajištěné a částečně i zaplacené, tak to ještě 19. srpna slavil s přáteli a bouřlivě se loučil, potom byl už docela unavený, a tak si řekl, raději si ještě den odpočinu a odjedu až zítra, 21. srpna… A pak tady musel čekat na možnost vycestovat několik měsíců.
