Článek
Když si tak občas zavzpomínám, říkám si, že mě v životě potkávaly věci, které by se daly označit spíše jako výjimečné nebo zvláštní, popřípadě neobvyklé.
Když jsem začal chodit na Vysokou školu chemicko-technologickou, dostal jsem se do skupiny studentů, které bavilo zvesela vydávat školní časopis. Měli jsme tiskařskou mašinu, myslím, že šlo o ofsetový tisk přes kovolisty, to byly takové ty vynálezy, které mě nikdy moc nezajímaly nebo lépe řečeno, nezajímala mě ta technika, ale silně mě zajímaly výsledky, například vytištěný časopis.
V redakci nás bylo pět nebo šest nadšenců, říkali jsme si redaktoři a protože jsem již v té době ovládal bleskurychlé psaní na mechanickém psacím stroji, dostal jsem se celkem rychle na pozici šéfredaktora. Takže jsem byl šéfredaktor studentského časopisu Elixír na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6. No, řekněte sami, komu se to v životě povede?
Mně se to povedlo a to ještě bylo v šedesátých letech minulého století během komunistického režimu, kdy se tady všechno, co souviselo s tiskem a vydáváním nebo rozmnožováním textů přísně hlídalo, protože z toho měli komouši strach a vládla zde přísná cenzura. Zkontrolovaná a schválená musela být i každá tečka za větou, jinak by se to mohlo brát jako diverzní podrývání bolševického režimu a tresty za to byly skutečně kruté. Třeba deset let v uranových dolech a podobně.
Vždycky mě již od dětství silně lákalo napsat knihu, což se mi, bohužel dlouho jevilo jako naprosto nesplnitelný sen, protože knihy směli psát a vydávat pouze renomovaní, Komunistickou stranou schválení a doporučení autoři, což jsem samozřejmě nebyl.
Protože jsem však akční člověk, tak jsem si řekl, nakonec, když mohou psát schválení autoři, proč bych nemohl psát a vydávat i já? Nedělalo mi potíže sepisovat obrovské množství textů, což mi ostatně nedělá potíže ani dnes a tak jsem své texty použil k výrobě knihy - ručně sešil, oříznul, svázal a přidal koženou vazbu - a knížka byla na světě. I s obrázky, což byly v podstatě originální kolorované fotky na tenkém fotopapíru, takzvaném dokumentu. No, nevypadalo to špatně. A navíc mě to strašně bavilo. Užíval jsem si to jako grafoman, když mu dáte papíry a psací potřeby a necháte ho v klidu, ať si tvoří.
Takových knížek jsem potom „vydal“ celou hromadu, některé měly klasickou velikost A5, ale bavilo mě také dělat menší knížky a miniatury, které byly úplně mrňavé - a známým se to líbilo a tak jsem je potom začal prodávat, jednu za padesát korun až za stovku a k tomu jsem ještě psal povídky do svého Elixíru, tedy do školního časopisu a do celé řady dalších oficiálních časopisů, včetně například do Květů, které již tenkrát byly časopisem celé rodiny a kam jsem pravidelně psal povídky a fejetony.
V té době ještě nebyly počítače, neexistovaly maily, všechno se muselo psát na papír a dopisy se posílaly klasickou poštou.
A protože bylo zvykem, že když jste si něco zajímavého přečetli a chtěli jste autorovi něco sdělit nebo se na něco zeptat, napsali jste dopis do redakce, v níž se autorův literární výkřik objevil a z redakce se potom dopisy posílaly autorům. Ti potom dle svého uvážení na vybrané dopisy odpovídali nebo otiskli kolektivní odpověď pro všechny čtenáře najednou a všichni byli spokojení.
Bydlel jsem v té době na Arbesově náměstí 9 na Praze 5 a vždycky, když jsem přišel domů, tak jsem již od domovních dveří viděl nacpanou poštovní schránku - a bylo to stále horší a horší, potom jsem měl dopisy i na hromadě, na zemi a protože jsem při nejlepší vůli na ně nestačil odpovídat, nevěděl jsem ani, ze které redakce jsou a po čase jsem z toho začal mít menší a potom i větší trauma, prostě mi bylo líto, že nemohu ani na polovinu nebo čtvrtinu z nich reagovat a lidi si budou o mně myslet, že jsem namyšlený Pan Autor, což jsem nikdy nebyl, ale ten dojem to mohlo v mých čtenářích budit.
Přeplněná poštovní schránka se mi potom dostala až do divokých snů, pravidelně se mi zdávalo o tom, jak přicházím domů a kolem poštovních schránek ležely na zemi kupy dopisů pro mě, ale neměl jsem ani sílu je všechny sbírat a odnášet domů. Teď jsem byl zvědavý, co mi asi tak kdo píše, ale nešlo to ani přečíst, protože toho bylo prostě hodně. Nevím, kolik lidí něco podobného zažilo. Uznávaní a známí umělci a laureáti věd to jistě poznali, vím, třeba, že Karel Gott dopisy od svých fanoušků vozil rovnou z pošty do spalovny.
Potom jsem na pár let odjel pracovat a tvořit do Německa a vrátil jsem se na konci roku 1989. V následujícím roce 1990 jsem vydal několik knížek a publikací, celkový náklad hned prvních titulů byl skoro 200 000 a všechno se během pár měsíců prodalo - a bleskurychle začal neskutečný fičák s dopisy čtenářů.
Na poště mi řekli že ať si chodím pro dopisy s prádelním košem. Nosil jsem domů stovky a tisíce dopisů, poštovní doručovatelky mě nezdravily a potom někoho napadlo přeložit moji asi třetí publikaci, Magii sexu do ruštiny a vydat v Rusku. A teď mi začaly chodit skutečné rance dopisů a to byly třeba dopisy dvacetistránkové, Rusové jsou asi ještě více ukecaní než Češi a jak mi to tak připadalo, tak si každý chtěl trochu popovídat o sexu, protože Magie sexu byla hlavně o sexu a o tantře a o tao-józe.
Když jsem se pokoušel si aspoň nějaký dopis přečíst, tak to nešlo, protože to bylo v ruštině a teď k tomu ty moje představy a divoké sny o narvaných schránkách, to už jsem se skutečně cítil zralý na psychiatra. Mezitím plynula léta a tak nějak od roku 1995 se začal i u nás probouzet k životu internet a začala mailová pošta a dostal jsem možnost na Seznamu, na Supru mít partnerskou poradnu, kde se mohl kdokoliv zeptat na cokoliv, co souviselo s partnerstvím, manželstvím, sexem a podobně, byla to rubrika Sex vs. vztahy, původně podle Ravena a Ariany, později už jenom podle Ravena.
No jo, ale ono to mělo takový úspěch a takový záběr, že jsem měl zahlcenou i mailovou poštu a když už jsem to ze zoufalství vzdal, tak mi v mailové poště zůstalo nezodpovězených asi 600 dotazů, bohužel moje práce a spolupráce skončila rozbitím všech computerů a veškeré mojí elektrotechniky a sdělovací techniky, protože to tentokrát nezvládla moje bipolární partnerka, takže jsem opět zůstal jen u telefonu a mechanického psacího stroje.
Pokud jste náhodou někdy patřili mezi mé čtenáře, kterým jsem nestačil odpovědět nebo jsem ani nestačil zareagovat na váš dopis, tak se tímto omlouvám a slibuji, že kdybych se náhodou podruhé narodil, tak se to již nestane.
To je holt to poučení, které často přichází v roli karmy. Možná o tom ještě někdy něco napíšu, něco jako, Jak se stát úspěšným copywriterem, ale zatím si to ještě nechám pro sebe, i když je to celkem jednoduché.
