Článek
Moje asistentka Monika jednou napsala, že pokud děláte komponované fotky se zaměřením na sociální sítě, začnou se vám téměř automaticky podbízet muži jako fotografové. Samozřejmě, takovým těm týpkům, co se ptají sice upřímně, ale trochu hloupě: „Hledáš fotografa? A fotíš taky erotiku nebo nude?“ nemá cenu odpovídat. Byla by to ztráta času.
Ale občas se stane, že se ozve opravdový fotograf a navrhne třeba focení formou TFP (fotografování na domluvě, kdy modelka i fotograf mohou používat výsledné fotografie, ale jeden druhému nic nedluží a neplatí).
Jak postupovat? Prohlédněte si nejprve jeho fotky, jestli jsou zajímavé a jestli jich má větší množství. Pokud má jen dvě, tak je pravděpodobně odněkud stáhnul nebo nějakým způsobem vygeneroval, což většinou znamená, že je sám nefotil. Pozor na to. Pokud to pan fotograf myslí s fotkama vážně, měl by mít na ukázku nějaké webové stránky. Když se stane, že je všechno OK a stále ještě máte chuť šaškovat před fotoaparátem, domluvte se na tématu focení – portrét, celá postava, interiér, exteriér, speciální triky, což hlavně znamená buď focení venku nebo v ateliéru. Tady může nastat problém.
„Já bych si představovala fotku u starého hradu s vlky a černým havranem na rameni, na sobě nádherné šaty jako gotická princezna a k tomu odpovídající šperky či fotku v lese, kde budu mít elfí uši, vílí křidélka, šatičky s glitry, v náruči budu držet bílého zajíčka a za mnou bude vykukovat srnka.“
Jeho představa: „Nejdříve zkusíme nějaký akty u mě v bytě. Co třeba ve vaně jako milking bath? Potom budeš chvilku masturbovat na posteli, mám docela zajímavý erotický hračky…“
„Hm… a můžeš mi říct, jak ty fotky využiju na svou propagaci?“
„No nijak, ale bude tě to bavit. Pak si ty fotky budeš prohlížet až budeš stará a budeš si říkat, ježíš, to jsem ale byla krásná.“
Nemá cenu řešit, proč si každý muž myslí, že snem většiny modelek je stát se erotickou loutkou. Nebo sexuálním robotem. Většinou je to trochu jinak. Snem ženy je fotit se v bělostných šatech s andělskými křídly uprostřed louky plné kopretin a vlčích máků nebo v luxusních šatech, ověšená šperky za několik milionů dolarů. Nevím, jestli je to přesvědčení absurdní a mylné jako nějaká skrytá vada na kráse, ale každý muž by se měl zamyslet, jestli to, co ženě nabízí, nechce ve skutečnosti pouze on. Což samozřejmě není nic až tak hrozného, ale je dobré to vědět a při pozdější domluvě s tím počítat.
Jinak samozřejmě metoda TFP je super pro začínající amatéry i pro poloprofesionály, ale chce to skutečně hledat a pečlivě vybírat, možná zvolit spíše ženu jako fotografku, domluvit se na focení venku nebo si ujasnit téma a styl. Je zbytečné nechat se ukecat ke spolupráci, při níž se nebudete cítit dobře. A dávat si pozor na všechno, co vy osobně pro svoji propagaci nepotřebujete, zvláště kdyby vás to mohlo onálepkovat jako modelku, která se hodí pouze na erotiku. To už bychom byli v oblasti focení, za které by měl fotograf nebo produkce, pod jejíž vlajkou se fotografování odehrává, zaplatit. Popřípadě se k platbě zavázat smlouvou.
Pokud fotograf začne vést divné nebo dvojsmyslné řeči, na které jako modelka nebudete připravená ani zvědavá, nemá cenu s ním pokračovat. Hlavní je nenechat se k ničemu dotlačit a neslevovat ze svých nároků. Kontrolky by měly zablikat i v případě, když fotograf trvá na jakémkoliv urychleném rozhodnutí. „No, pokud se na to necítíš, mám modelek dost.“
Na tohle je správná odpověď, OK, tak zatím foť ty ostatní.
Fotografování je výborný koníček, kdy jde hlavně o zábavu a sbírání zajímavých zkušeností. Poznáte přitom plno nových lidí a naučíte se spolupracovat hlavně s těmi, s nimiž nebudete ztrácet čas.
Když jsem se na přelomu let 1989 a 1990 začal postupně vracet ze Západního Německa zpátky do tehdejšího „českého ráje“, rozhodl jsem se v Česku vydávat knížky o esoterice, rituální magii a samozřejmě také o možnosti zpomalit stárnutí a prostě žít tak, jak jsme to my, zkušení černokněžníci, odjakživa dělali.
Měl jsem hromadu zajímavých textů o magii a o rituálech a samozřejmě také o tantrických sexuálních rituálech a k tomu jsem potřeboval pokud možno zajímavé a poutavé ilustrace, nejlépe samozřejmě fotky. Bohužel se u nás nenašel nikdo, kdo by se podobné tématice profesionálně věnoval, většinou se umělecké podhoubí v tehdejším Československu hemžilo fotografy typu, „no dobře a teď bychom taky mohli zkusit pár fotek bez trička a bez podprdy. Takže, milostivá, pusťte kozy z chlívku a jdeme na to…“
Když se použilo známé fotografické schéma – jedna fotka oblečená, druhá nahatá a k tomu se přidalo flekaté pozadí, přecházející do tajemně oblačného nebe a k prsaté holce se postavilo nebo položilo pár starých rekvizit z babiččiny půdy, bylo úspěchu dosaženo.
V zahraničí bylo takových ateliérů, které jak Baťa cvičky sekaly postaru okostýmované a kolorované fotky docela slušná řada. Tady si podobnou zábavu mohli v průběhu času dovolit hlavně lidé, kteří zdědili staré oblečení, popřípadě boty nebo zajímavé kousky ať už nábytku nebo toho, co se dá rovnou označit jako rekvizita. Třeba starý gramofon. Nebo heligon, to už bylo skoro umění na mezinárodní úrovni. Nebo to chtělo mít známé, kteří pracovali na Barrandově a mohli tam občas něco šlohnout ze skladu.
Zkuste přemluvit holku, ať se svlékne a na hlavu si narazí slamák o průměru dva metry – a pak už jen stačí fotit a rozdávat interview.
Já jsem neměl nic, ale měl jsem jeden nápad, který byl pro ostatní fotografy vždycky tak trochu navíc. Kolegové spatřovali hlavní potěšení ve focení nahotinek, zatímco já jsem se snažil do tvorby protlačit myšlenky feminismu, rovnosti a umělecké spolupráce.
Když jsem šel do televize nebo do rádia na rozhovor či interview, vždy jsem s sebou bral svou asistentku, s níž jsem právě spolupracoval. Myslím, že z tehdejších tvůrců (rok 1990 až 2010) to neudělal nikdo. Žádný fotograf nevzal na rozhovor o své slávě a o svých plánech do budoucna svou modelku nebo spolupracovnici. Nikdo u nás, v Česku, nedělal rituály před fotoaparátem nebo před kamerou, ani nespojoval své fotky s esoterními a magickými texty nebo s mantrami. Dlužno podotknout, že jsem se vrátil z Německa bez peněz a bez majetku, neměl jsem byt a nějaký čas jsem „existoval“ po ubytovnách a po známých, kterých jsem zrovna moc neměl. A bylo mi 43 let. Nemít pár dobrých kamarádů a hlavně, nemít štěstí, tak mě dodnes nikdo nezná a nikdo by se nikdy nedozvěděl, že tady někdo takový vůbec existoval.
Pamatuji si to jako dnes, když jsem se svou modelkou přišel do půjčeného bytu a říkal si, hergot, to by přece mělo jít, když spojíme esoteriku, báje, pověsti, čarování, magii, tantru a klasický ideál dvojice, muže a ženy, kteří se společně snaží něco zajímavého vytvořit a společně bojují a ještě do toho dáme sex a erotiku (tenkrát se to ještě smělo, dnes už bychom byli kvůli cenzuře namydlený), tak s tím přece musíme prorazit!
Začali jsme v tomto smyslu fotit, tvořit a psát texty, psali jsme o dávných civilizacích, které už navždy zmizely, hledali jsme báje, pohádky, pověsti a legendy, podle nichž se utvářely dvojice, muž a žena nebo žena a muž, které žily podle přírodních cyklů a přírodních zákonů a snažily se najít cestu k věčné lásce, k věčnému vztahu a k věčné existenci, k nesmrtelnosti v jednom těle a k dlouhotrvajícímu štěstí. Tak vznikaly naše publikace, články a knihy s našimi vlastními fotkami Magie života, Kniha času, Magie sexu, Věčný příběh, Astrální magie a desítky dalších menších publikací, které se zabývaly věšteckými metodami, tarotem, čarováním, spojeném se sexem a astrologií, vedoucími ke zdraví a kráse.
Vzhledem k tomu, že jsme v té době neměli vůbec nic, začínali jsme z absolutní nuly, tak si myslím, že máme za sebou docela slušný kus práce. K tomu se časem připojily meditace a cvičení na získání dlouhověkosti a nesmrtelnosti, což je další zajímavá kapitola našeho společného snažení.
Některé vzpomínky na tohle téma jsou téměř až bizarní, protože jsme se třeba seznámili s člověkem, který do roku 1990 žil skromným životem středně situovaného úředníka, potom se mu povedlo pár kšeftů, při nichž mu pomohla náhoda, prostě si vsadíte na špatného koně – a on vyhraje a najednou zde byl místo skromného úředníka pan milionář, jeden z nejbohatších lidí, který se současně stal i pánem hor a lesů, vod a strání, nemovitostí a pozemků.
Jednou jsem se ho zeptal, jestli by měl zájem o učení, zabývající se dlouhověkostí. Kdybych se dostal k nějakému solidnímu bohatství, tak bych se určitě hned zajímal, jak se co nejdéle udržet ve zdraví na životě. Pán z klubu miliardářů se o tom nechtěl vůbec bavit a nakonec, když to zkrátím, se nedožil ani padesátky. Na jednu stranu je to hodně blbý, na druhou stranu je to zajímavý námět k přemýšlení. Asi na tom něco bude, že smrtelný bůh je člověk, zatímco nesmrtelný člověk je bůh. Texty, fotky, rituály, magie a tarot, to všechno jsou krůčky k oné bájné nesmrtelnosti. Aspoň si to myslím. Doufejme…
