Článek
Bude mít umělá inteligence lepší rituály než my?
Nejdříve si řekneme, co rozumíme pod slovem rituál. Je to určitá činnost, popřípadě myšlenkový postup, u kterého není patrná souvislost s dosažením určitého cíle, nicméně my, kteří rituál vykonáváme, pevně věříme, že díky naší „vyšší činnosti“ bude cíle dosaženo a to snadněji a rychleji než bez rituálu. Je to něco jako modlitba, čili biologicko psychologický způsob spolupráce s životním prostředím.
Potřebujeme u auta vyměnit olej, ale místo abychom začali hledat servis se spolehlivými automechaniky, kteří nám olej na počkání vymění a budou souhlasit se splátkovým kalendářem, začneme se modlit. Není to otázka zkušeností, spíše je to věc víry a nemusí to být ani víra v nadpřirozené síly či entity, ale víra, že se několik šťastných náhod, většinou právě díky provedenému rituálu seřadí do použitelné posloupnosti. Jde tedy o zcela běžné věci, které se prakticky vždy automaticky objeví v souvislosti s řízením jakéhokoliv složitějšího systému.
Souběžnosti různých náhod se říká synchronicita, to jsou takové ty situace, kdy spěcháte něco vyřídit a v domovních dveřích se srazíte se sousedkou s kočárkem a se psem a s několika dětmi a k tomu se odkudsi vynoří poštovní doručovatelka s obrovskou taškou na kolečkách a současně se dva popeláři snaží dostat před dům několik přeplněných popelnic. Na dovršení zmatků se vám pod nohy zaplete zatoulaná kočka, ale jinak na chodbě v celém domě nikdo není a venku je ulice naprosto prázdná. Ať už je to zmatek, hloupá náhoda nebo situace typu „co čert nechtěl“, od dob psychoanalytika C. G. Junga se tomu říká synchronicita.
Jednou se mi stalo, že jsem byl u známého na chatě v hlubokých hvozdech uprostřed jihočeských rybníků a po týdnu jsem měl jet domů. Známý už odjel, byla sobota, mezi dvanáctou a třináctou a já jsem měl půjčené auto značky oltcit. Ano, už to samo o sobě by mohlo být současně varováním a námětem na román nebo aspoň na menší novelu, prostě auta jako trabant, oltcit nebo wartburg, k sobě přitahují siločáry nejrůznějších synchronicit - no prostě už jsem chtěl odjet, když tu jsem zjistil, že jak jsem zasunul klíče do zámku volantu, tak kdesi pod kapotou vozu došlo k elektrickému zkratu - byla cítit spálená izolace a vozidlo nešlo nastartovat. Vtom se na úzké příjezdové cestě objevilo BMW, což bylo za poslední týden vlastně první auto, které se tam objevilo. Řidič se otázal, jestli bych mohl popojet, že potřebuje projet, já na to, že motor nechce chytnout, tak jsme oba nahlédli pod kapotu vozu, načež dobrý muž pronesl něco jako, hm, tak s tímto asi neodjedete nikdy, máte úplně spálenou cívku. Měl pravdu, místo cívky byl pod držákem jen spálený škvarek. Co teď? Nejbližší servis patnáct kilometrů daleko, navíc byla sobota, jak jsem se už zmínil, prostě ta situace nevypadala moc dobře. Načež pán povídá, no, shodou okolností mám u sebe náhradní cívku do BMW, jestli chcete, tak vám ji prodám - mělo by to fungovat. Tak jsme to zkusili, namontovali jsme do stařičkého oltcitu panenskou cívku BMW - a ono to fungovalo! Tak jsem kopl do vrtule, popadl přítelkyni a už jsme svištěli směr Praha. Podobnou situaci jsem během našich dobrodružných výletů zažil třikrát nebo čtyřikrát a tomu by se už dalo říkat královská synchronicita. No, uvidíme.
Nyní se pokusíme definovat, co je to inteligence. I když se považujeme za nejinteligentnější tvory ve vesmíru, přece jen by bylo moudré občas si připustit, že tomu tak nemusí být.
Občas si někde můžete přečíst, že někdo měřil inteligenci delfína a člověka a že to vyšlo tak nějak nastejno, tady, prosím, trochu pozor, protože v podstatě nevíme přesně, co dotyčný ve skutečnosti měřil. Delfín, opice a člověk mají různé druhy inteligence. Pokud budeme inteligenci definovat jako schopnost přizpůsobit se životním podmínkám, tak toho taky moc nevíme, protože nevíme čemu všemu se musíme přizpůsobovat a co všechno musíme vzít v potaz. Co musí řešit delfín a co musí řešit člověk, aby přežil?
Pohybujeme se v gravitačním poli a pokud jsme kdysi dávno podobně jako většina primátů museli skákat z větve na větev, bylo prioritou číslo jedna pro náš mozek hlídat, abychom nespadli. To by mohlo znamenat konec. Čili ztráta rovnováhy a následný pád představoval největší nebezpečí. Jestli se tato skutečnost zapsala v průběhu evoluce do naší nervové soustavy, je docela dobře možné, že se princip zachování rovnováhy promítl do všech ostatních činností, kterým se předchůdce člověka věnoval. Delfín podobné starosti nikdy neřešil. Neměl kam spadnout.
Když to drasticky zestručním, tak člověk mohl začít využívat svůj dar fantazie, neboli představivosti k tomu, že si začal vymýšlet hry. Žádné jiné zvíře nikdy nevymyslelo žádnou hru, tedy činnost, do které by se transformovala snaha o zachování rovnováhy.
Dnes tomu říkáme racionální nebo logické uvažování, díky němuž mohla vzniknout věda. Všimněte si, že všechny vědy jsou založené na principu udržení rovnováhy, levá strana rovnice se rovná pravé straně. Pokud ne, je řešení špatné. Takže, když to shrnu, zřejmě by se dalo říct, že lidská inteligence je schopnost transformovat iracionální pocit udržení rovnováhy do racionálních systémů. Je potom jedno, jestli jde o matematiku, fyziku, chemii, společenské vědy, psychologii, lidský mozek všude hledá rovnováhu, vyvážení, kompromisy, symetrii, harmonii - a to i tam, kde žádná není.
Nu a protože to všechno vyrůstá z iracionálních pohnutek - na začátku byla představa a strach z chybného kroku a pádu do hlubin, takže člověk zkoušel všechno možné, včetně rituálů a vzývání vyšších sil a odvolávání se na vyšší inteligenci, zkoušel magii a zaříkávání, amulety, talismany a prostě všechno, jen aby jako provazochodec neselhal a potupně nespadl. Umělá inteligence, která touto cestou neprošla, se nikdy nemůže rovnat výkonům lidského mozku. Vždycky zůstane někde mezi delfínem, googlem a opicí.
