Článek
Jak jsem již řekl, od dětských let mě zajímaly nevysvětlitelné záhady, legendy o nadpřirozených bytostech a samozřejmě se mi líbily i klasické pohádky, řecké báje a pověsti, líbila se mi řeč symbolů a nejvíce mě vždy přitahovaly možnosti nebo alespoň tušené možnosti využití nezvyklých úkazů a schopností v praxi. Skutečně by se dalo létat vlastní silou, tak, jak nám to podle tradice předvedli Daidalos s Ikarem? Mohl by se někdo stát neviditelným a pokud ano, jak by na to reagoval náš právní systém? A kdyby nějaký kulturista usilovně cvičil, až by se dostal prakticky na úroveň, jakou měl Hekules, mohl by se také poprat s nějakým bohem?
A jak je to vlastně s tou nesmrtelností? Pamatuji si, jak jsem byl ještě malý, dokonce ještě menší, než jsem dnes, tak mi umřel praděda, potom děda a hned nato prababička, jedna babička, druhá babička, jedna teta, druhá teta (sestry mého otce), potom mi zemřel bratranec, otec, matka, nevlastní otec, jedna tchyně, druhá tchyně, třetí tchyně, jeden tchán, druhý tchán, třetí tchán a teď, když tak nad tím přemýšlím, tak jsem si vlastně nikdy nezvykl, že ti lidé najednou přestali existovat. Včera byli, dnes nejsou. Zvláště potom, když zemřel můj nejlepší kamarád ze školy, potom druhý kámoš, třetí kámoš, čtvrtý kámoš a jak ubíhala léta, tak těch lidí, na které jsem se ve svých představách díval kamsi na druhou stranu, na druhý břeh „řeky zapomnění“ byly desítky.
V četných legendách se vyskytuje obrázek člověka, který se rozhodne obelstít smrt nebo se před ní někam schovat, jedním z nich byl Sisyfos, původním povoláním král. Ten byl ve vymýšlení způsobů, jak přelstít (ano, to je asi to nejslušnější sloveso v tomto smyslu) Smrt, aby ho nemohla odvést do říše mrtvých. Jednou dělal, že není doma, nebral telefony, hrál mrtvého brouka, natřel stoličku vteřinovým lepidlem a pozval Smrt na kafe - a nakonec všichni víme, jak dopadl. Nebo spíše byl dopaden. Trochu přitom pomohl Merkur, což přece jenom byl nejenom posel bohů, ale i bůh (v podstatě je Merkur bůh informací, takže na něho si jen tak někdo nepřijde a Sisyfos byl přece jenom jen smrtelník, i když hezky vyčůranej). Když jsem to tak studoval, tak mě zaujalo tvrzení, že nesmrtelný člověk je vlastně bůh, zatímco smrtelný bůh je „jenom“ člověk. No, něco na tom asi bude.
Nicméně pozor, Sisyfovi se nakonec přece jenom podařilo dosáhnout nesmrtelnosti, protože musí na věky věků valit do kopce obrovský balvan a kdyby ho převalil na druhou stranu, tak by byl vysvobozen, ale on se mu ten balvan vždycky těsně před cílem vysmekne a Sisyfos musí začít svou práci znovu. To už se právě noří otázka, jestli by skutečně nebylo lepší mít to za sebou a „bejt mrtvej“…
Nicméně symbolika jasně praví, jak jsem tomu alespoň já sám již v ranném dětství porozuměl, že cesta k nesmrtelnosti nebo alespoň k podstatnému prodloužení věku tady je, čili existuje, ale zřejmě bude spojená s neskutečnou dřinou, což v praxi bude znamenat cvičení, popřípadě cvičení a trénink, spojený s meditacemi, ale nebude to jen tak ledajaké cvičení, asi se v něm budou skrývat určitá pravidla, která by se pod trestem smrti neměla překračovat, ale pokud na to někdo přijde, mohl by si prodloužit život bůhví na kolik let. Na 120? Na 300?
Když se dívám na internetovou nabídku všech možných odborníků na cvičení, na hubnutí, kondiční cvičení, na kulturistiku, na cvičení proti osteoporóze a proti stařecké demenci, zmocňuje se mě silný dojem, že právě zde, v této nekonečné řadě různých trenérů a cvičitelů se skrývá onen bájný, současný Sisyfos, král věčného života a dlouho hledaný spasitel, který nás může vyrvat z náručí smrti a dát našim životům nový smysl. Třeba naučit se žít. A to by platilo i v případě, kdyby smyslem života nebylo nic jiného než udržet se naživu.
