Článek
Vždycky, když vznikl dojem, že je dlužno někoho potrestat a dotyčný tam zrovna nebyl, tak se potrestal někdo jiný. Vybral se nějaký omega samec nebo omega samice, někdo z ekonomicky nižší vrstvy, prostě kdokoliv, kdo měl zrovna tu smůlu, že stál nejblíže a veřejně se zlynčoval. U nás se to přihodilo třeba Slánskému nebo zakladatelce časopisu Vlasta Miladě Horákové. A všichni byli spokojení.
Je zajímavé, že když už tak o tom mluvíme, tak u nás šedesát let propaguji feminismus a naprostou rovnoprávnost mezi nositeli mužského a ženského pohlaví a Vlasta je jediný časopis, který z obrovského množství mých fejetonů, povídek, úvah, pohádek, zamyšlení, esejů, aforismů a poznámek nikdy neuveřejnil ani slovo.
Vzpomněl jsem si na bájný výrok, už ani nevím, kdo ho pronesl: „Není-li nablízku (zde si musíte doplnit slangový, lehce vulgární výraz ženského rodu pro ústa), po které chci udeřit, udeřím po (dativ téhož slangového výrazu), která je nablízku.“
Má to něco do sebe, když už nic jiného, tak se tomu můžeme zasmát, hehehe, to je ale hloupost, hm… ale pochází přímo ze žhavé praxe. Když se nás něco hodně dotkne, začneme tímto způsobem uvažovat. Hned bychom rozdávali rány po jakýchkoliv mluvidlech.
Historky o ženách, které naštval nějaký chlap, vstoupily do lidové slovesnosti, do bájí, pověstí a legend. Samozřejmě také do pohádek. Skoro každý mužský hrdina měl v zátylku zakousnutou nějakou psychopatku, čarodějnici či babu Jagu.
Čím se postižený chlap provinil? Většinou byl neposlušný, nechtěl se chovat podle jejích představ a někdy si dovolil být citelně bohatší nebo silnější nebo patřit do vyšší společenské vrstvy.
Tyto ženy pak vybily svou touhu po pomstě na někom úplně jiném, často pozabíjely své vlastní děti nebo, což můžeme občas pozorovat ve žhavé současnosti, zlikvidovaly svou vlastní firmu i se všemi manažery a zaměstnanci, hodily za hlavu užitečnou spolupráci a v případě, že měly politický vliv, byly schopné poškodit i vlastní národ. Z psychologického hlediska jsou to velmi zajímavé případy, které všichni vidíme, stačí jen trochu přemýšlet.
Z praxe znám nejeden takový případ, čili nejsou to vzácné výjimky.
Paninka, která byla naštěstí bezdětná, ve vzteku rozmlátila svůj vlastní mobil a svůj docela drahý nový noťas. Teprve potom se dokázala na chvilku zamyslet. Zajímavé na celé věci je, že tady chybělo to hlavní – pádný racionální motiv.
Když posloucháte staré báje a legendy na téma načuřená Médea nebo La Llorona, prokletá žena, stojí na začátku pohnutého příběhu vždy něco, co by se dalo považovat za „důvod“ ke zvednutí mandlí.
Řekneme si, že na jejím místě by asi povolily nervy každému - ale to je právě ta hloupost a důvod, proč o tom píši.
Všechny ženské ze známých pověstí a legend, ergo ipso facto jednaly zdánlivě bez pádného důvodu. Nebo, lépe řečeno, ten důvod byl tak nepatrný, že celá řada lidí by v něm za normálních okolností žádný problém neviděla.
Prostě si představte normální, spíše veselý rodinný život, on a ona si vybudují byt nebo si byt koupí, popřípadě si koupí barák, právě splatí hypotéku a leasingy na dvě auta, každý má svou práci, jeden pracuje třeba jako manažer nebo produkční, čili se víceméně fláká doma, ale má za to ranec, druhý dělá poradce nebo kouče, peněz mají jak šlupek, nechají si upravit zahradu do japonského stylu, koupí si vyhřívaný bazén, aby si mohli zaplavat, i kdyby jim pod francouzským oknem umíral zimou zkroucený Ježíšek s nůší dárků, o které už stejně asi nikdo nestojí, prostě mají všechno, společenský život funguje jak dobře naladěná harfa a teď najednou paninka dostane záchvat nepříčetného vzteku, popadne kladivo a všechno, co je na dosah, rozmlátí, včetně počítačů, monitorů, elektrického piána, androidů a všech oken, ve kterých není pancéřové sklo.
Přijede záchranka z psychiatrie, paninku odvezou na „neklid“, šoupnou do gumové cely a začnou sepisovat kde, kdy a jak k záchvatu došlo.
Potom přijde manžel nebo druh, přítel, partner, spolubydlící nebo bratr rozhozené paninky a od psychiatrů se doví, že hlavní příčinou, neboli přímo motivem jejího zkratkovitého jednání je on, protože jí k narozeninám dal místo dvou žlutých a jedné rudé růže (jak to má ráda) dva fialové karafiáty. Tím to samozřejmě dokonale pohnojil, takže z toho kouká rozvod, rozchod, bratrství a pro paninku invalidní důchod, nejméně třetího stupně.
Vysvětlit se dá všechno, třeba i to, proč se museli pro dobro národa pověsit Slánský a Horáková, všichni pak řeknou aha, chápu, to bych je asi pověsil taky. Buď v práci v šest! Můj názor na to je takový, že se naše psychiatrie málo zabývala studiem psychopatie, speciálně negativním dopadem psychopatie na společnost.
Psychopatické chování je jenom jedno - překvapivé, nebezpečné, útočné, diktující své vlastní podmínky a omezující svobodu ostatních.
Je jedno, jestli je psychopat charismatický, šarmantní, krásný a jinak docela milý, jestli má na sociálních sítích úžasné fotky s efektním protisvětlem a je jedno, jaké nosí v trenkách pohlaví. Nás zajímá pouze to, že může nečekaně, zezadu nebo z boku zaútočit a nebude se ohlížet na škody, které přitom způsobí.
Nahlédneme do rodiny, do politiky, prozkoumáme zdánlivě fungující partnerství, popřípadě i výchovu dětí, podíváme se na doktory, jak dodržují Hippokratovu přísahu a hned máme námětů na přemýšlení, až nám z toho půjde hlava kolem.
Na začátku bouřlivých devadesátek jsem začal tehdy ještě v Československu fotit a vyrábět fotomontáže a hlavně psát na téma rovnost mezi mužem a ženou - a čím se ta rovnost projevuje a jak ji máme chápat.
Většina lidí vůbec nevěděla, o čem je řeč, přišel jsem do redakce, kde seděli samí komunističtí redaktoři, kteří prostě měli žurnalistické školy nebo byli absolventi filosofické fakulty a proto byli údajně nenahraditelní. Těžko mohli na jejich místa naběhnout kulturní nadšenci z JZD Rudá záře nebo ti, kteří měli zkušenosti pouze s tím, jak se kalila ocel.
Teď nevěřícně četli moje texty a tiše zírali na mystické fotky. Poprvé v životě viděli magický realismus. Tajemné a erotické. Není to pornografie?
Ale, soudruhu, pardon, pane redaktore, pornografie už není zakázaná… nesmí se na ulici před školou prodávat dětem, ale jestli ji budete vydávat a prodávat na trhu pro dospělé, do toho už nikomu nic není.
Přišel jsem do bulvárního časopisu, časopisu pro ženy nebo do esoterního časopisu, vyndal z tašky fotky a teď na to všichni čuměli, ale… soudruhu… tedy pardon, pane… to by se asi hodilo spíše do erotického časopisu…
Přišel jsem do erotického časopisu (mám tuto zkušenost s Nei-reportem a s dalšími erotickými časopisy), vyndal z tašky fotky - a teď na to všichni zírali, ale… pane… to jsou fotky, které by se hodily spíše soudruhům do nějakého rodinného časopisu, ona ta erotika tam sice je, ale nám se to moc nehodí.
Pak jsem musel promluvit lidským hlasem - hlavní argumenty jsem měl v podstatě asi takové, že nemohou přece stále dokola jenom krást a otiskovat či přetiskovat cizí fotky ze zahraničních časopisů. Jestli se k nim ještě nedoneslo, že existují takové chmurné věci jako je autorský zákon a autorská práva, tak s tím přece jenom budou muset počítat.
A měl jsem pravdu. Netrvalo dlouho a skuteční autoři se začali ozývat a hrozili soudem a sankcemi a potom se ukázalo, že v Česku je jen pár fotografů, co jsou schopni fotit akty, které snesou zveřejnění v časopisech a novinách.
V devadesátkách se dobré fotky kradly jak na běžícím pásu. Co si pamatuji, tak i moje fotky se bez povolení používaly v novinách, v časopisech, v magazínech a také v televizi. Když jsem jim zavolal, jako co si to dovolují, tak byli ještě tak drzí, že to sváděli jeden na druhého, režisér si nevšiml, kameraman nevěděl, v produkci měli zrovna dovolenou, druhému kameramanovi něco spadlo do oka, takže nic neviděl.
Často jsem se setkal se svými fotkami, které byly uveřejněné bez mého svolení a ještě byl pod nimi podepsán někdo jiný. Ani si netroufnu odhadnout, o kolik peněz jsem takto přišel. Samozřejmě nejenom já, ale i moje modelky. Těžko se rozdělují prachy, které nemáte. Můžete mít ale zajímavý pocit, když vidíte svoje fotky, které vyšly třeba v knihách, bez vašeho souhlasu a je pod nimi podepsán někdo jiný. A i když jsou třeba světoznámé, tak jste z nich nikdy neviděli ani korunu.
Prvních patnáct let měly moje fotky největší úspěch u normálních, prostých lidí, u čtenářů časopisů (Květy, Astro) a novin (Večerní Praha, Expres, Erotik, Nei-report) a u knižních čtenářů (Magie života, Magie sexu, Kniha času, Věčný příběh, Astrální magie, Psychopat v rodině, Domácí orákulum). Jak plynul čas, rostl počet mých fotek na internetu, v současné době je jich tam asi 15 tisíc, většinou se jedná již o fotky digitální.
Klasické pozitivní fotomontáže dnes již samozřejmě patří hluboké minulosti, jsou odsunuté do vzpomínek, už je nepoužívám a v podstatě se dá říct, že kulturní svět mistrně předstírá, že už na ně není nikdo zvědavý. Vždycky na to říkám - zkuste takovou fotku udělat - i když se vyzbrojíte nejmodernější technikou, snadno zjistíte, že to není tak úplně jednoduché.
Sám jsem zvědav, jestli se mi někdy podaří setkat se s někým, kdo udělal alespoň pár podobných fotek a pár podobných textů - ono to jde většinou ruku v ruce, tak nějak dohromady. Jak se říká, není kouře bez ohně, tak není zajímavá, mystická fotka myslitelná bez textu. Taky to nemusí napadnout úplně každého, ale je docela dobré si to jednou uvědomit. Abychom věděli, o co v umělecké tvorbě jde.
Je to jako kdybychom si troufli jít na lov mamuta a potom bychom se dozvěděli, že nesmíme použít střelné zbraně a jakoukoliv moderní techniku. Vyrobte si nástroje z pazourků, s chutí do toho a půl je hotovo.
