Článek
Jak jsem se tak rozhlížel po nekonečných digitálních informačních pláních a odvážně prolézal nepřehledné houštiny astrální internetové reality, narazil jsem na nespočet nabídek rozličných pozoruhodných mágů, jogínů, čarodějů a dalších individuí, nabízejících tu za mírný a tu zase až za lehce nehorázný poplatek vykonání rituálu buď na zdraví nebo na úspěch nebo na likvidaci a odstranění kohokoliv nepohodlného, kdo vám stojí v cestě za štěstím. Nebo za penězi.
Prostě mi přišlo docela zajímavé, kolik se v současné internetové nabídce vyskytuje vážně míněných nabídek na spolupráci nebo na pomoc prostřednictvím vykonání rituálu.
A není to jenom u nás, nabídky na provedení rituálu najdete prakticky po celém světě, v Americe, v Austrálii, v Kanadě, v Africe, v Evropě a v Indonésii (tam je to všechno hlavně o rituálech, magii a nejrůznějších formách prokletí a psychologického nátlaku, uštknutí a uřknutí).
Je to zajímavé hlavně z toho úhlu pohledu, že internet a předávání informací po internetu patří k nejžhavějším a nejhlasitějším výkřikům vědy a techniky, zatímco rituály, magie, čarodějnictví, alchymie, proklínání, zaklínání a další podobné esoterní triky a psychotronická kouzla jsou daleko za hranicemi území, ovládaného a popisovaného racionálním rozumem a logikou.
Občas se dostanu do diskuze na téma, k čemu vlastně jsou všechna ta internetová kouzla a čáry, máry, podkočáry, protože stejně, jako nefungují v normálním, běžném životě, jak si může každý spočítat i na prstech jedné nebo druhé ruky, nefungují ani ve dvojkové soustavě na internetu či v oslnivém ohňostroji mailové pošty.
Na to mám celkem jednoduchou odpověď - všechno, co souvisí s verbalizací našich představ, popřípadě s jejich grafickým ztvárněním, ať už manuálním, digitálním nebo hybridním, vychází z niterné potřeby uměleckého ztvárnění informací, čili mluvíme o formách arteterapie. Snažíme se postavit nad náhodné změny ve svém životním prostředí, změny úmyslné, popřípadě změny, vedoucí k dosažení určitého, zamýšleného cíle.
Můžeme potom chápat rozličné postupy, které jsou vázané na magii či rituál jako prostředek k inspiraci mysli a k činnosti druhé signální soustavy.
Ve svých textech občas používám takzvané archaismy, což jsou zastaralé výrazy, které se už v běžné řeči nepoužívají, ale nedá se o nich říct, že jsou nespisovné nebo že by se neměly používat. Většině lidí připadají tyto výrazy už tak trochu legrační, ale rozhodně si nemyslím, že je na škodu si je občas připomenout, je to něco, jako když si člověk vzpomene na svou babičku, která dlouhé hodiny mlčela v kuchyni a potom plácla něco, čemu jsme se několik týdnů smáli.
Nedávno jsem v jednom ze svých článků použil slovo „oslyšet“. Můžete si něco opravdu hodně přát, ale osud vás oslyší, to znamená, že se na vás zvysoka nejenom podívá. Potom se mi ozvala jedna čtenářka, že nerozuměla tomu, co jsem napsal, jestli bych to nemohl vysvětlit a dále, jestli bych příště mohl psát srozumitelně.
Dostáváme se do zajímavé situace, že většině lidí, většině čtenářů a konzumentů psaného textu nevadí, že texty z poslední doby obsahují pozoruhodné množství hrubých chyb a že rádobykvětnatý sloh většinou končí svižným anakolutem, neboli vyšinutím z větné vazby (když přijdu pozdě, tak mi nic nedají).
Stejně tak nikomu nevadí používání slov, o nichž často ani otrlí čtenáři nevědí, co přesně znamenají, i když se skryté významy dají domyslet, například, když někdo napíše, že byl šopovat.
No nic, úkolem, občas i nepsaným úkolem copywritera nebo redaktora či spisovatele by mělo být udržovat češtinu na co nejvyšší úrovni, udržovat česká slova a stavět kolem sebe českou realitu pomocí českých slov. Samozřejmě jsou možné omyly, jsou možné i chyby, ale mělo by být v naší moci se jich dopátrat, popřípadě je na použitelném místě opravit.
Tak nějak, jako kdysi dramatická Matka v jednom z vrcholných děl Karla Čapka, když vylovila ze skříně poslední vydání Lexikonu jazyka českého, podala jej svému poslednímu synovi, nenápadnému influencerovi a pevným hlasem řekla: „Jdi!“
