Článek
Každý člověk, který se narodí do naší současné blahobytně pospolné demokratické společnosti si rychle zvykne na celou řadu nabídek, jak podle vlastního uvážení pracovat se svým osudem a s možnostmi, které nám jakoby samy od sebe občas padají do klína. Nerodíme se jako otroci ani jako nevolníci, ale jako občané s celou řadou osobních svobod. Kde jsou ty časy, kdy jsme museli žádat vrchnost o povolení či svolení se přestěhovat, oženit, vdát se, založit rodinu nebo si najít práci a bydlení ve městě, kde byly větší a jistější příjmy a větší možnost základního či dalšího vzdělání.
Všichni občas přemýšlíme o svém životě a o své budoucnosti a snažíme se najít cestu ke svým osobním, vysněným cílům. Díky této skutečnosti vznikla celá nová oblast podnikatelského businessu - poradenství a poradenské služby. Informace se dnes nejrychleji předávají pomocí internetu, takže není ani divu, že služby ve stylu „babo raď!“ zažívají doslova boom. Čili náhlý a většinou i nečekaný rozkvět. Výbuch dobra. Kolektivní snaha začít přemýšlet o tom, jak si zvednout šance na vítězství v boji o přežití se objevila v minulém a předminulém století. Odolnost a síla jedince (fyzická i psychická) se měla pronikavě zvedat pomocí cvičení. Věříme tomu.
Cvičit může prakticky každý, ať už bohatý nebo chudý a pokud člověk pomocí cvičení získá velkou a nebojme se to říct i nahlas, až nadprůměrnou sílu, může se snadněji postavit proti všem, kteří s ním chtějí soutěžit nebo s ním nesouhlasí. Snadněji se v životě prosadí. Silnější vítězí, což bylo vždy vidět jak ve válkách, tak i ve sportu, kde se oslavovali vítězové, i když o jejich existenci den předtím neměl nikdo ani tušení. V našich luzích a hájích přišel s myšlenkou kolektivního nácviku fyzické odolnosti a síly cvičitel a jeden z prvních trenérů Miroslav Tyrš, zakladatel tělocvičného spolku Sokol, kde se cvičila síla hlavně pomocí takzvaných úpolů, což je v podstatě přetlačování, například známá „páka“, i když ke slovu „úpol“ se i dnes těžko hledá anglický ekvivalent, ale to je celkem jedno. Cvičenci chodili do Sokola, aby cvičili sílu a rychlost a celkově si zvedali kondici. Byli to svým způsobem s činkami cvičící spiklenci, kteří znali tajemství, jak ovládat velkou fyzickou sílu. Není proto ani divu, že v průběhu první německé okupace byl Sokol zakázán a ani po osvobození v roce 1945 to neměl jednoduché, protože hned, jak se moci chopila Komunistická strana (v roce 1948), tak Sokol opět zakázala, což trvalo v podstatě až do roku 1990. V době vlády komunistů byly v Česku i na Slovensku tělocvičny buď zamčené nebo byly pod kontrolou, většinou v nich cvičila pouze děcka školou povinná a nacvičovala se v nich spartakiáda. Podobné tendence se ale daly vystopovat všude, po celém světě, psala se šedesátá léta, v Americe se taktéž moc necvičilo a váha průměrného občana, krmeného fast-foody letěla prudce nahoru. Kdo to nezažil, tak nepochopí onu zvláštní bezradnost a bezmoc, která se každého zmocňovala při řešení otázky, co s vlastním tělem? Zvláště, když přitom stál před zrcadlem na váze. A netýkalo se to jen tělovýchovy, ale i sexu a partnerského a manželského života. A modelingu a herectví. Málokdo si dodnes uvědomuje, že od konce druhé světové války svět prošel pouze třemi pokusy o narušení paralyzovaného pozorování vlastní existence. Tím prvním byl jogging, běhání, většinou dálkové, vytrvalostní, člověk na sebe navlékl dva svetry a kolem krku si dal ručník, aby se potil a vyběhl do ulic, do polí nebo obíhal chalupu a upaloval dva nebo tři a někdy i patnáct až dvacet kilometrů, až se zpocený a na pokraji vyčerpání vrátil do míst, odkud vyběhl, osprchoval se, skočil na váhu, pár kilo bylo dole, spokojenost a šlo se na jídlo a na pití, většinou do hospody, kde se vše „ztracené“ opět nabralo. Tisíce až statisíce lidí věřily, že jim jogging v něčem pomáhá. Bohužel i dnes ještě stále žijeme v době, kdy normální, průměrný občan neví, jaký je rozdíl mezi „trénovat“, „cvičit“ a „unavovat se“. Když to shrnu, tak po několika desítkách let, kdy masy běhajících lidí málem ovlivnily rotaci zeměkoule, se racionálně a vědecky přišlo s konečnou platností na to, že jogging nepomáhá ani při hubnutí, ani při zvyšování kondice, ani se neprojevuje jako trénink na sílu. Když si někam doběhnete pěšky, místo abyste jeli autem nebo autobusem, tak můžete ušetřit za jízdenku, ale to je asi tak všechno.
Druhý záchvat touhy zlepšit svou kondici a v podstatě i celý svůj život byl aerobic. Poskakování při hudbě. Začala s tím americká herečka Jane Fondová, v dobách, kdy měla štíhlou svižnou postavičku a při hodinách aerobiku se předváděla sousedkám, které za ní chodily a napodobovaly ji. To je celý základ aerobiku. Aby mohla svou klientelu rozšířit začala se Jane natáčet na video a poskytovat zájemcům kazety. Je docela zajímavé, že díky ní doslova vykvetl průmysl s výrobou videopřehrávačů, vznikly videopůjčovny s nabídkou stovek filmů - ale na samém začátku stála Jane Fonda se svou nabídkou aerobiku. Zajímavé. Dnes, kdy se svět už dávno zotavil ze záchvatu aerobiku je naprosto jasné, že poskakování při hudbě v barevných oblečcích nemá z hlediska tréninku kondice a fyzické síly žádný význam čili můžeme jogging i aerobic definitivně odepsat ze seznamu proveditelných cest za trvale vyššími výkony a lepší kondicí. Obě tyto možnosti zůstávají na úrovni ranní rozcvičky u otevřeného okna.
Třetí záchvat, který prožívá svůj vrchol právě v současné době je fitness a kulturistika. Všechno začalo v šedesátých letech minulého století, kdy se shodou neuvěřitelných okolností začaly v Los Angeles prolínat dvě roviny nebo dva světy, svět americké filmové tvorby, plné svalnatých hrdinů a svět začínající kulturistiky. Kulturistika, kterou většina sportovců dlouho nechtěla uznat za sport, představovala cvičení, jehož cílem bylo dosažení co největší svalové hypertrofie. Kulturista se snaží cvičit, trénovat, stravovat se a žít tak, aby se jeho svaly vzedmuly k co největšímu objemu. Možná si teď řeknete, proboha, k čemu to je? Odpověď je jednoduchá - když se to povede a sval i při nepřirozeně velkém objemu ještě zůstává svalem, tak to vypadá zajímavě a pan kulturista je za hrdinu. To je všechno. Nejznámějším kulturistou se bezpochyby stal americký hollywoodský herec Rakušan Arnold Schwarzenegger, který se narodil v roce 1947. Já jsem se, jako správný plagiátor narodil hned nato v roce 1948 na Moravě, v Čejči u Hodonína, kde se s nejvyšší pravděpodobností narodil i T. G. Masaryk. Masaryk nikdy kulturistiku necvičil, já ano, prakticky souběžně s Arnoldem, akorát jsem neměl možnost přestěhovat se do Ameriky. Místo do L. A. jsem se po skončení střední školy přestěhoval do Prahy, kde jsem podobně jako božský Arnie začal pracovat u filmu, přesněji řečeno na Barrandově, ve skladu. Ale i tak jsem do roku 1982 natočil několik animovaných filmů ve studiu Jiřího Trnky a Los Angeles jsem navštívil v rámci své pracovní činnosti v roce 1990, kdy Arnold už propagoval film Total Recall. Já jsem toho v té době moc nepropagoval, i když jsem se stále a neúnavně též věnoval kulturistice, ale proč to říkám - protože poslední dobou sleduji obrovský rozkvět fitness kultury (jinak se to nazvat ani nedá), ale myslím si, že právě onen nešťastný způsob, jakým se dnes profesionální kulturistika snaží propagovat obří svaly představuje podobně nevidomou či slepou uličku, do jaké svého času vběhl jogging a následně doskákal i aerobic. Je zajímavé, že v naší současné kultuře jsou často právě ta nejdůležitější rozhodnutí výsledkem souhry různých náhod, popřípadě souhry okolností, proto si myslím, že by bylo dobré dříve, než se něčemu upíšeme a začneme se tomu naplno věnovat, aspoň chvilku přemýšlet, k čemu by nám to v životě mohlo sloužit.
