Článek
Když začnete cvičit a budete si prožívat první odcvičené série, narazíte zákonitě na otázku, jak rychle máte cvičit? Je lepší cvičit svižně nebo pomalu či dokonce dělat při cvičení silou lví a letem sokolím krátké izometrické přestávky?
Na to se nedá jednoznačně odpovědět, protože je pravda, že někdy si situace žádá rychlé procvičení určité svalové skupiny už jenom proto, že svaly ještě nejsou dostatečně zahřáté, protažené a připravené na vrcholný výkon, někdy nám celkovou kondici ovlivní třeba i lehký (hloubkový) zánět žil, na který je dobré dávat pozor, protože si často ani nemusíme všimnout, že nám po zdravotní stránce něco chybí a může to být docela vážné onemocnění, které se začne naplno projevovat až v důchodovém věku. Ale čas, jak známo, letí a kvapí jako jelen.
Z vlastních zkušeností mohu doporučit, aby rychlost každého cvičení odpovídala tomu, jak to budeme cítit. Když se podřídíme "podvědomému" diktátu, bude to s nejvyšší pravděpodobností to nejlepší, co můžeme pro dobro věci udělat. Sledujeme také, jak rychle cvičí ostatní a lehce se tomu přizpůsobíme. Stále ale myslíme na to, že prasklé achilovy šlachy na atletickém hřišti byly vždy výsledkem kombinace zatížení a rychlosti pohybu. Z fyzikálního hlediska je to projev takzvané hybnosti, součinu hmotnosti (váhy) a rychlosti pohybu. Svižná facka nebo svižný úder je drtivější než pomalý úder, i když má někdo dlaň jak neohražené hřiště.
Často jsme během tréninku střídali pohyb s krátkou izometrickou (statickou) výdrží, například jsme si, jak je to vidět na videu, naložili devadesát kilo na tlak vsedě, s pohybem závaží od hrudníku do předpažení a potom jsme se pokoušeli o co nejdelší výdrž v držení devadesáti kil v jedné natažené ruce. Pomocí tohoto cviku jsme posilovali zápěstí a současně iniciovali pasívní pohybový aparát, aby se bránil osteoporóze. Během třiceti let jsem se u svých svěřenců nesetkal ani s jedním případem osteoporózy. Všichni měli tlusté kosti jak mamut.
Zřejmě je dobré si uvědomit, že když tento cvik budete během tréninku několikrát opakovat, tak jej za několik let uděláte s přehledem třeba i tisíckrát a on je zřejmě přece jenom rozdíl tisíckrát podržet v natažené ruce devadesát kilo než nic nebo jen občas noviny. I když v nich mohou být občas hodně těžké názory.
V současné době je mi 78 let a kdybych šel na vyšetření, jestli náhodou nemám náběh na osteoporózu, tak bych se skutečně ale opravdu velmi silně divil, kdyby mě něco takového přepadlo či potkalo. Podle toho, jak se sám cítím, bych mohl ještě dnes docela dobře udržet nad hlavou 200 kilo, ale je to pouze můj odhad, jaká je skutečnost, se asi nikdy nedovíme, protože mi k dalšímu zkoumání boje proti stárnutí a proti osteoporóze chybí finance. A v podstatě je už ani nechci.
