Článek
Pokud vyslovím drsnou pravdu, tak vždy, když se vyskytla nějaká morová rána nebo skutečná pandemie s miliony mrtvých, vedlo to v konečné fázi k celkovému osvěžení a pročištění společenského systému. Na určitý čas přestaly fungovat ozbrojené složky, vojsko, ochranky a represivní složky jako policie nebo vězeňská služba a přestala fungovat jakákoliv forma vrchnosti, najednou nebyl nikdo, kdo by se o naše nejbohatší Čechy, Rumuny, Jugoslávce, Němce, Poláky, Maďary, Italy či Řeky staral a kdo by jim sloužil. Obyvatelstvo se z devadesáti procent válelo mrtvé na ulicích, otevřely se věznice, protože nemělo smysl někoho zavírat, když nebyl nikdo, kdo by vězně hlídal a stejně tak nebyl nikdo, komu by jejich izolace prospěla.
Hrstka přeživších se musela věnovat práci na polích a dalšímu přežívání, spojenému s pohřbíváním těch, kterým se přežít nepodařilo. Jiná možnost nebyla.
Kněžny si nezkoušely plesové šaty, nebylo nad čím plesat, nekonaly se žádné módní přehlídky, bály a maškarní taškařice, nebyl čas na žádné hry a lidové zábavy. K čemu by nám třeba i dnes bylo fotbalové mužstvo, kdyby přežil jen brankař a druhý sudí. Všichni okopávali brambory a snažili se sklízet obilí. Třeli bídu s nouzí a každý dělal to, co musel.
Jakmile se zdecimovaná společnost opět dostala do stadia vyšší produkce nadhodnot, nahrnuli se na důležitá místa ve společnosti psychopati a všechno se začalo vracet do původních poměrů.
Všimněte si, že něco podobného se na zeměkouli může stát pouze v úzkém pruhu nad rovníkem a pod rovníkem a to ještě na ojedinělých místech na Zemi. V oblasti severských zemí naše představy o rajské zahradě končí a dál by už nepřežil ani kapitalismus ani komunismus, kde by všechno patřilo všem a naopak.
Eskymáci sice dokáží přežít v drsných podmínkách, ale už jen velmi stěží mohou své společenství orientovat třeba na podporu výtvarného umění a kinematografie nebo letectví a dobývání kosmu. Žádná eskymácká malířská škola nebyla nikdy tak známá jako škola holandská či vlámská. A zřejmě ani nebude. To samé platí pro domorodce v Austrálii nebo na Velikonočním ostrově.
Řekl bych, že každá společnost má své problémy a každá společnost má už v sobě zakotvená určitá pravidla, týkající se omezení veškerých snah o pokračování a podporu evoluce, popřípadě o další superprogresivní rozvoj. Jak se říká, není možné přeskočit vlastní stín. A moudří lidé se o to ani nepokoušejí.
Dnes jsem si na Novinkách nebo to bylo na youtube, teď už ani nevím, všiml, že legenda kulturistiky, velký Arnold nabízí ke zhlédnutí návod, jak cvičit ramena a hruď. To, co na videu předvádí je svým způsobem impozantní, ale tak nějak mi tam chybí datum, kdy to natáčel. Dnes je Arnoldovi 77 a v době natáčení tehdejšího tréninkového postupu mu bylo 25. Je to přece jenom dost velký časový skok a to, co platilo před padesáti lety dnes už dávno neplatí, je jiná doba, současně se na jazyk dere otázka, proč Arnold nenatočil aktuální video jak cvičí na ramena a hruď dnes? Nebo minulý týden. Mám postupovat podle návodu, jak si zlepšit postavu a fyzičku, když to bude jenom na pár let? To je dost málo. Chci se zlepšit na celý život nebo na zbytek života. Na to mi ale jaksi chybí fungující návody nebo dosud žijící trenéři.
Zrovna nedávno jsem přemýšlel tak nějak celosvětově o sportu a o businessu se sportem spojeným a mám takový dojem, protože mně už také svižně táhne na 77, že jsem během svého života zažil tři takové celosvětové sportovní záchvaty, možná i podvody, což byl v šedesátých letech jogging (běh a střídání běhu s chůzí), tvrzení, že běhání je strašně moc zdravé, kdo neběhá, jako kdyby neexistoval a kdo pravidelně a hodně běhá, je zdravý, čilý, nezlomný, energický a dlouhověký.
Čas bohužel ukázal, že běhání ani jogging nepřináší slibované ovoce, i když se samozřejmě najdou nadšenci, kteří budou pohybové aktivity spojené s běháním obhajovat, já na tomto místě musím opakovat svůj často až nepříjemný dotaz, můžete mi ukázat jednoho jediného člověka, kterému by to nějak výrazně pomohlo?
Další takovou svéráznou „sportovní“ činností nebo aktivitou byl aerobic, poskakování při hudbě, dokud se nám klouby z jamek nevymlátí. V osmdesátých letech byl aerobik v televizi, prodával se na videokazetách a jeho zakladatelka, herečka Jane Fonda měla z aerobicu slušné příjmy. Na zdraví se však aerobic začal po čase projevovat spíše negativně, čili došlo celkem logicky a rozumně k jeho značnému omezení.
A jsme u třetí sportovní činnosti, která je v současnosti řekl bych na vrcholu, u kulturistiky. Nevím, jak kulturistiku přesně definovat, ale rozhodně by v jakékoliv definici kulturistického cvičení nebo kulturistických aktivit nemělo chybět slovo „zbytečné“. V současné době by se zřejmě dalo celkem s úspěchem tvrdit, že kulturistika je zbytečná honba za co největším svalovým objemem.
Z hlediska analogie můžeme s napětím očekávat, co nám přinese společnost, která zažívá hluboký demoralizující pád základních životních hodnot, což už není jenom opakující se zamyšlení nad otázkami, odkud jsme přišli? Kam jdeme? A co tam budeme dělat? Spíše je to hledání odpovědi na otázku, jakou skutečnou hodnotu má naše existence na této planetě? A co vlastně chceme sami sobě dokázat na rozdíl od toho, co bychom si ještě dokázat mohli?
Zažijeme někdy něco, co by se dalo označit jako katarze lidského myšlení? Bez potravinových doplňků a anabolizujících steroidů?
