Článek
Nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že nerozhodnost patří v dobrém i zlém mezi naše národní vlastnosti.
Lidé, kteří se ve svých názorech projevují rozhodně a cílevědomě, bývají často považováni za egoisty. V současném tržním systému se však prosazují lépe a rychleji než jedinci váhaví a neprůbojní.
Váhavý střelec byl lovec, který tak dlouho mířil, váhal a zaměřoval, až se mu zvěř, většinou volným krokem vzdálila z dostřelu.
Nerozhodnost v jednání, propásnutí vhodného okamžiku, či dokonce promeškání neopakovatelné životní šance souvisí s obsedantní nutkavou neurózou. Je to jakási rozumem nevysvětlitelná duchovní síla, která svého majitele nutí dělat něco jiného, než by sám chtěl. Dříve se také mluvilo o posednutí démony nebo ďáblem, protože neurózy byly považovány za samostatně myslící bytosti. Neuróza byla něco jako umělá inteligence. Což by ale občas docela odpovídalo.
Možná tu situaci znáte - přijedete třeba po půl roce na krátkou návštěvu k babičce a babička místo, aby si přisedla, začala družně srkat kafe a dělit se o starosti se současným sociálním systémem, zmizí v kuchyni, kde se s vervou pustí do umývání nádobí. Přestože jste jí vzácní, nedokáže se odlepit od dřezu a umývá a drhne rendlíky, hrnce, talíře, příbory a sklenice, dokud není dřez prázdný.
Teprve potom se v ní rozhostí klid a je schopna se na chvíli zapojit do diskuze. Pro vás už ale nastává nejvyšší čas opět odejít.
V bibli se něco podobného stalo Ježíšovi, když přišel na návštěvu a chtěl moudře pohovořit s domácími, zatímco paní domu běhala po bytě a horečně uklízela.
Jen pár lidí na světě mělo fantastickou možnost promluvit si doma s Ježíšem (mně se to třeba nikdy nestalo) a přesto toho dotyčná vůbec nevyužila.
V chování lidí se skrývají podivné iracionální prvky, které se vzpírají rozumnému vysvětlení. Nutkavé jednání nám brání v řešení naléhavých úkolů a to většinou tak dlouho, dokud nesplníme určité podmínky, které obvykle s danými úkoly vůbec nesouvisí.
Pokud se musíme několikrát převléknout než odejdeme z domova nebo ve chvíli, kdy se konečně rozhodneme napsat důležitý dopis, začneme dělat pořádek v zásuvkách, měli bychom se nad sebou zamyslet.
Mnoho lidí se chová, jako kdyby jim chyběla osobnost, s čímž též souvisí i jednání typu, „raději počkám, až co řeknou ostatní, potom se přidám k většině“. Tento způsob myšlení vás jednou podle zákona analogie přivede do situace, v níž se nerozhodným a vrtkavým stane i vaše místo ve světě, ať už místo pracovní nebo místo na společenském žebříčku.
Určitě jste si už někdy pomysleli, jak je možné, že člověk, který má výrazně menší schopnosti než vy, je vaším nadřízeným.
Nebo jste si řekli, že máte ke splnění jistého vznešeného úkolu lepší předpoklady než ostatní a přesto jste se, opět z vlastní nerozhodnosti o nic nepokusili.
Domorodé kmeny v deštných pralesích Jižní Ameriky vaří z jednoho druhu liány zvláštní drogu, která je nedílnou součástí magických ceremoniálů, sloužících k prohloubení mezilidských vztahů. Droga působí na centrální nervovou soustavu a nezvyklou měrou zvyšuje schopnost empatie, neboli vcítění se do myšlení, pocitů a problémů druhých.
Největším neštěstím v lidských dějinách byla vždy neschopnost citové spoluúčasti na utrpení bližních.
Poučka „nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě“ se snadno vysloví, ale ještě snadněji zapomene, zvláště když z toho zapomnění vyplynou pro určité lidi jakékoliv výhody.
Je celkem jasné, že kdyby mučitel prožíval stejnou bolest jako mučený, určitě by si rychle našel jinou zábavu. Stejná situace by nastala, kdyby zloděj neměl na vybranou a musel by, třeba i proti své vůli pociťovat to samé, co okradený.
Což je právě ono jádro problému. Empatie, pocitové splynutí s jinou živou bytostí, představuje nejvyšší formu komunikace, pomocí níž se mohou dorozumět i lidé s různými životními postoji, různými názory a odlišnými potřebami.
Jihoameričtí Indiáni posilují svou schopnost empatie výše zmíněnou drogou, jejíž součást byla později objevena, světe div se, jako přirozený produkt epifýzy zvířat i lidí. Údajně ji produkuje každý člověk a to tím více, čím více je duchovně vyspělý, neboli čím „otevřenější“ má třetí oko, což je metaforické označení epifýzy.
Z toho mimo jiné vyplývá, že člověk, který je skutečně na výši nikdy nepoužije své schopnosti nebo vědomosti k okrádání nebo obelhávání druhých.
Všimněme si, že duchovní růst je vždy spojený s potlačováním nerozhodnosti.
Svět je plný hmotných lákadel, jež odvádějí pozornost od nás samotných. Snadno se stane, že v duševním rozkolísání zapomeneme na pocity zdraví, mládí a života.
Člověk, který má v sobě vypěstovanou kázeň je, ač to zní paradoxně, volnější, spokojenější a zdravější než ten, jehož mysl se stále nerozhodně rozbíhá na všechny strany.
V Knize času je hexagram nerozhodnosti, který ukazuje na nutnost duchovního růstu. V tarotu mu částečně odpovídají karty Blázen, Spravedlnost (Vyrovnání) a Viselec. Je dobré si o tom něco přečíst.
Často se zapomíná, že největší hrdinské kousky bývají docela všední. Lidé, kteří dokázali takové banality jako dobře vychovat děti nebo obětovat obyčejnému, leč užitečnému zaměstnání celý život, nejsou nijak zvlášť oslavováni. Přestože je jejich práce nenahraditelná, jsou obvykle nejméně placeni a mají nejmenší společenské uznání.
Osud každého, i toho nejobyčejnějšího člověka může rozkvést jako růže, když si jeho uživatel uvědomí, že se všechno dá ovlivnit změnou myšlení. Možná to zní až příliš jednoduše, ale v pozadí všech úspěchů i neúspěchů vždy vystopujeme buď dobré nebo špatné myšlenkové návyky.
Schopnost poznat sám sebe a dokázat naslouchat hlasu intuice se označuje termínem „rozšířené vědomí“.
Když se řekne akceptovat přírodní zákony, neznamená to nic jiného, než naučit se radovat z každého dobrého dne a těšit se ze zdánlivých maličkostí. Třeba i z toho, že nás zrovna nic nebolí a že louky ještě mají sílu rozkvést.
Ke vnímání krásy nepotřebujeme žádného prostředníka, ani „vykladače krásy“.
Jediný problém je v tom, že krásu a radost vnímáme citem, intuicí, ale náš zevní rozum, logické uvažování, se stále snaží náš cit přehlušit.
