Článek
Vrátil jsem se z emigrace, načež jsem zjistil, že mi zmizel byt a spolu s ním i veškeré zařízení, od vysavače, přes pračku až po pokojovou lednici v mahagonu, nikdo nevěděl, kde všechny ty věci jsou a jak se stalo, že beze stopy zmizely, ale v podstatě to nikoho nezajímalo, nikdo na moje otázky neodpovídal a byla to taková zvláštní situace, představte si, že odjedete do zahraničí, a když se vrátíte, tak zjistíte, že v původně vašem bytě bydlí někdo jiný, kdo o ničem neví, to je jak z blbého hororu. Krátce na to mě vlastní strejda, člověk, kterému jsem do té doby věřil a který mi byl do té doby téměř celoživotním vzorem, okradl o veškerý majetek, který jsem měl uložený u své matky.
Když jsem projevil údiv nad jeho počínám, tak elegantně a rychle štípnul i veškerý matčin majetek, který měl být po její smrti předmětem dědictví po matce. Včetně dalšího bytu. Takže jsem, jako její jediný pokrevný nebo spíše pokravní syn stál na ulici s pinglem na rameni, bez opory, bos a teď už jen zbývalo, abych si natloukl nos, jako onen pověstný čert, co vypadl z elektriky. Bylo mi 43 let, permanentně nemocný, na fyzickou práci to ani z legrace nebylo a jinou bych nesehnal, přece jenom Česko je Česko, tady když sháníte práci, tak se vám většinou nabídne skladník, řidič, vrátný, uklizeč, ostraha, nosič, nákupčí, kuchař nebo instalatér. S jistotou můžete předpokládat, že po vás nikdo nebude chtít, abyste zpíval a tančil v baru nebo šéfoval svým internetovým ovečkám jako sympatický influencer. O sociální pomoc jsem v roce 1990, když jsem se vrátil z Německa nežádal, i když jsem byl majetkově a finančně na nule a když se mi už v roce 2022 začala jevit žádost alespoň o symbolický finanční příspěvek na bydlení jevit jako nezbytnost, tak jsem si ji podal, ale to bylo asi tak všechno. Nic jsem nedostal. Kromě jedné delší přednášky od sociální pracovnice na téma, že jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůř než já.
Čas kráčí dlouhým pravidelným krokem k mým sedmasedmdesátinám a na budování důstojného stáří se toho zatím u mě moc nezměnilo. Spíše bych řekl že nic.
Co bych pokládal za šťastný osud, kdyby se mohl ještě jednou narodit?
Narodil bych se v Praze, vystudoval psychologii, nejlépe obor psychoterapie a začal bych pracovat jako doktor psychologie v nějakém odborném týdeníku. Když bych přišel na večírek, vystřelilo by se na mou počest z děla a všichni by nahlas obdivovali můj poslední fejeton na téma O čem budu psát, když mě nic zvláštního nenapadne.
Říkám to hlavně proto, že i když se náhle ocitnete v situaci, kdy třeba nemáte práci a nemáte možnost zajistit si pravidelný příjem, tak určitá naděje, že nezemřete hlady tady stále je.
Byl jsem a stále ještě jsem v podstatě ve stejné situaci od roku 1990, kdy jsem se vrátil z emigrace v Německu do pražských ulic. Mohl bych napsat, že jsem se vrátil „domů“, ale asi by hned všechno prasklo, kdyby po mně někdo chtěl adresu trvalého bydliště.
Ale protloukám se tady a přežívám už třicátým rokem, čili bych mohl sloužit jako dobrý příklad toho, že nemusíte patřit k nejbohatším Čechům v novodobé historii, k tomu, abyste zde nějakou dobu přežili. Dá se bojovat i s větrnými mlýny a řekl bych, že občas se nad nimi dá i vyhrát, zvítězit, stejně jako se dá odrazit i od bahnitého dna. Někdy taky ne, to je pravda, ale to si nesmíme připouštět. Poslední zhasíná, to víme všichni, ale není nutné, aby nás u toho navždy opustil.
Nejdůležitější jsou vědomosti a znalosti čehokoliv, co můžete na rozdíl od ostatních prodat. Musí to být samozřejmě něco užitečného, co se dá prakticky zúročit, jinými slovy, když se naučíte salto vzad nebo stojku na jedné ruce, tak je to sice zajímavé, ale nemůžete očekávat, že vás kvůli tomu budou všude vítat a že se vás budou snažit v letu zachytit do široce otevřených náručí.
Můj strejda se naučil v šedesátých letech psát na stroji a k tomu měl střední ekonomickou školu. Střední ekonomka mu byla celkem na nic, to by snad nestačilo ani na zaměstnání účetního ve středně velké firmě. Ale to, že se naučil jako muž psát celkem rychle na psacím stroji, to mu zajistilo kariéru a dobré zaměstnání a důchod na celý život. Rodina mu tenkrát poradila, že když jsou všichni v komunistické straně Československé republiky, tak proč by ho nemohli zaměstnat v Rudém právu? Když už se naučil psát na stroji, no, není-liž pravda? A ono se ukázalo, že jeliž pravda, soudruzi v čele s Oldřichem Švestkou ho zaměstnat mohli, takže to berme tak, že jsme si plácli a od roku 1964 nastoupil pan strýc v Rudém právu na Poříčí, naproti Bílé labuti a dostal k tomu podnikový byt, to je ten byt, který vidíte, když vyjdete z Bílé labuti na Poříčí a dostanete křeč do krku, takže se musíte dívat přímo nad sebe a musíte někoho požádat, aby vás převedl na druhou stranu.
Zdůrazňuji, že v té době bylo tak nezvyklé, že se muž naučil rychle psát na psacím stroji, že jednak to nikdo nečekal, jednak z toho byli všichni v šoku a jednak byl strýc díky tomu navržen na vyznamenání Řádem Bílého Lva Československé republiky. Pravda vítězí. No, kéž by.
