Článek
„Nad vstupem na hlavní nádvoří necháme do skály vytesat nápis - Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít,“ rozhodla vládní rada v Pompejích, den před ničivým výbuchem Vesuvu. Je to moudro, které v sobě skrývá nesmazatelnou pravdu. Někdy ale, jak se říká, člověk míní, pánbůh mění. Někdy pánbůh není a všechno mění podvědomí.
Chcete znát svou budoucnost? Kdo by nechtěl? Drobný, ale nepříjemný, téměř rybářský háček se však skrývá v tom, že budoucnost nezná a nevidí nikdo. Stejně tak, kupodivu, ale nikdo nechce vidět a chápat ani tuto jednoduchou a řekl bych, že naprosto zřejmou pravdu.
Co se týká budoucnosti a systematického „skladování“ času, stačí se podívat na všechny možné kalendářní reformy a přeskoky, kdy najednou přijde po úterý pátek nebo tiše vyšumí pár dní, které potom prostě neexistují, aby si člověk řekl, hm, jisté je asi pouze jenom to, že něco přijde, ale kdy to přesně bude a jak to bude vypadat a jak se to bude jmenovat je spíše nejisté.
Proč jsou věštby nebo odhady budoucnosti nepřesné a nejisté?
Klidně se zeptejte kteréhokoliv ze slavných věštců: „Co si zítra vezmu na sebe?“
Správná odpověď by měla být mnohoznačná, neurčitá a měla by poskytovat širokou škálu různých interpretací, stejně jako vám otevřený šatník nabízí hromadu různých triček a džín. A i tak můžete přijít v pytli od brambor s vystřiženýma dírama pro ruce a pro hlavu a vysmát se překvapenému věštci, vidíš, jak blbě věštíš. Zkus to ještě jednou. Co si zítra vezmu na sebe?
Správně by se na tuto otázku mělo odpovídat tak, že by odpověď byla skryta v zalepené obálce až do chvíle, kdy by se dalo rozhodnout, nakolik se věštec trefil věšteckému hřebíčku na hlavičku.
Ano, jsou to stejně hloupé otázky, jako, udělám příští týden zkoušku z matematiky? Na to vždycky odpovídám, jak to mám vědět? Pokud se na zkoušku připravíš a nezaspíš, tak nejspíš ano.
Budoucnost neexistuje a cokoliv se v budoucnosti odehraje, čili v onen moment, kdy se fiktivní budoucnost na chvíli stane reálnou současností, je výsledkem interakce různých náhod, synchronicit a projevu vůle kohokoliv, kdo se snaží do této budoucnosti aktivně zasáhnout. Jak dlouho vlastně trvá reálná sestava všech věcí, které, všechny dohromady, tvoří přítomnost? Setinu vteřiny? Miliontinu vteřiny? Jak dlouho je letící šíp na určitém, přesně definovaném místě?
Asi se přestaneme divit pradávným filosofům, kteří dospěli k názoru, že pohybovat se, znamená na určitém místě současně být i nebýt. Jiní mudrcové dospěli k názoru, že k tomu, aby existoval pohyb, nemůže čas „plynout“, ale musí se pohybovat po určitých nejkratších možných „skocích“. Neboli kvantech. Z toho později vznikla kvantová mechanika a vědci, zvaní kvantoví fyzici, neboli lidé, s nimiž není možné se normálně domluvit.
Těžko se dá v historii najít věštba, která by přesně popisovala to, co se skutečně stalo. Přesný a fungující popis budoucnosti se dá najít akorát v pohádkách. V realitě se jakákoliv Sibyla nebo Pythie vyjadřovala natolik neurčitě, že jste si kolikrát ani nebyli jisti, jestli se to týká vašeho problému či nikoliv.
Když se pustíš do bitvy, zničíš velkou říši, prostě něco zničíš, možná zničíš i sebe, těžko se dá předpokládat, že se pustíš do bitvy a výsledkem bude nově postavená pyramida. Stejně tak se nedá říct, že vyhraješ, protože, co je to vlastně výhra? Výhra je většinou delší doba, kdy se nic zvláštního neděje proti tvé vůli.
Výklad tarotových karet je proces inspirace, pomocí něhož se do mozku vkradou nové myšlenky, něco nás napadne, co by nás, s velkou pravděpodobností bez karet a bez přítomného vykladače nenapadlo.
Když vás kdokoliv přesvědčuje o své pravdě a o správnosti svého vlastního životní stylu, podívejte se nejdříve, jak je na tom on sám, jak žije, z jaké rodiny pochází, jakého má partnera, partnerku, co umí a hlavně, jestli umí něco užitečného, co jen tak každý neumí, jak si zařídil svůj život, jak je spokojený a co všechno se mu podařilo ve svém životě změnit. Říkám ve svém životě, protože snahu měnit životy ostatních mají hlavně psychopati. Jakmile se někdo příliš stará o druhé, snaží se je ovlivňovat, nutí je dělat něco, co by sami od sebe nebo dobrovolně nikdy nedělali, tak je to psychopat a možná i trochu blázen.
Nejhorší není, jak se někdy s moudrým úsměvem říká, srážka s blbcem, protože obvykle je srážka situace, v níž považujeme za blbce jeden druhého, což je celkem normální, ale nejhorší je srážka s psychopatem. To je věc, nad kterou bychom měli přemýšlet od rána do večera, stejně tak bychom měli přemýšlet, jak se takovým srážkám vyhnout.
