Článek
V noci z 2. na 3. listopadu 1996 se nám narodil stafordšírský teriér Jack. Protože byl z třetího vrhu pojmenovali jsme ho rodově Ceren, od písmene C. Vážil 410 gramů. Když se narodil, byla u toho naše známá, Morgiana, která nám doporučila chovatele stafordů, u nichž Jack přišel na svět. Když jsem slyšel, jak se Morgiana domlouvá s mojí tehdejší ženou, že jí pomůže sehnat psa a ještě k tomu staforda, byla moje první reakce: „Jen přes moji mrtvolu.“
„Ale já to se psy umím,“ ujišťovala mě žena, „postarám se o něho, budu s ním chodit na procházky, budu ho krmit, všechno pro něho udělám, uvidíš, že si ani nevšimneš, že nějakého psa máme.“
„Ne,“ odtušil jsem pevně a ze svého stanoviska jsem neustoupil. Chmurné zkušenosti, které jsem s chovem psů měl, mně naprosto stačily. Když jsem ji poslouchal, jak se s Morgianou domlouvají, jestli by byl lepší žíhaný nebo černý, tak mi z toho štěkalo v uších, ale už mě k ničemu nepřemlouvaly. Spíše mě přehlížely, jako kdybych neexistoval.
Jackova maminka se jmenovala Sunny, tatínek byl Aris… Jack měl v sobě dvakrát princip slunce. Navíc to byl jeden z prvních stafordů v Čechách. Když jsme si jej přinesli domů, byl hrozně spokojený, hned se mu u nás líbilo. Vypadal jako morče, ale řekl jsem si, že ho nebudu znevažovat tím, že bych ho pěstoval v teráriu, tak jsem s ním obešel celý byt a u všech předmětů, bot, elektrických drátů, zásuvek a různých rekvizit na focení jsme se na chvíli zastavili a já jsem důrazně pronesl, tohle smíš, s tímhle si taky můžeš hrát, tohle nesmíš, tohle taky nesmíš, tohle můžeš a tady jsou tvoje hračky, ty můžeš kousat a trhat, ale boty nesmíš, prodlužovačky taky nesmíš, i kdyby byly sebedelší, aby ses nerozsvítil – a světe div se, Jack to nikdy neporušil a za celou dobu, co jsem ho měl, ani jednou nevyskočil na koženou sedačku nebo na kožené křeslo, nic nepodrápal, nic cenného či nevhodného nerozkousal, neroztrhal ani jednu botu, nic nepovalil, nerozbil, neshodil. Hrál si se svými hračkami a tvářil se spokojeně.
Měl dvě kovové misky, jednu na vodu a druhou na jídlo, většinou to bylo maso s granulemi nebo granule s masem. Jak utěšeně přibýval na váze, občas se mu stávalo, když se naklonil k misce, že mu těžká hlava převážila tělíčko a zadní nožky se mu zvedly do vzduchu. Vypadalo to legračně. Každý den jsme chodili na procházky a když pršelo, strčil jsem si Jacka za bundu… později, když z něho vyrostla stafordí pětatřicetikilová obluda a byli jsme venku a začalo pršet, vyskakoval na mě a opět se chtěl schovat pod bundu a já mu marně vysvětloval, že to už nejde.
Trávil jsem s ním hodně času venku a později, když manželka nemohla chodit, protože si zlomila kotník a navíc se u ní začala probouzet bipolární afektivní porucha, což trvalo skoro osm let, jsem s Jackem chodil třikrát denně na půl hodinu až hodinu… často také pozdě večer nebo i v noci, po půlnoci, popřípadě i k ránu.
Když jsem spočítal čas, který jsem s Džekýskem strávil venku na ulici, na louce nebo v lese, když jsme paprskovitě vyráželi z bytu do okolí, tak mi vyšlo, že to byl celý rok. Rok čistého času, jako kdybychom prvního ledna vyběhli ven a vrátili se na Silvestra.
Pěstovat takového drobka je náročné, protože kromě pravidelných procházek s ním musíte chodit na prohlídky k veterináři, na očkování, občas na cvičák, kromě toho jsme jezdili i na výstavy, ráno v pět jsme vyjeli z Prahy do Brna na mezinárodní výstavu, Jack se tam předvedl, dostal diplom a hrst granulí, já jsem si koupil párek v rohlíku a odpoledne jsme zase valili domů do Prahy.
Od štěněcích let jsem Jacka fotil, figuroval jako hlavní model na celé řadě fotek, na internetu měl svoji mailovou adresu a když jsem čtyři roky měl na Supru.cz na hlavní stránce Seznamu věhlasnou rubriku Sex a vztahy, později Sex vs. vztahy, měl tam Jack vždy místo pro pár slov pod názvem: A co na to Jack? Viděl to po svém a čtenáře to bavilo.
Jackova sláva a věhlas rostly každým dnem. Na všechno měl svůj názor, například se divil, když jsme se na procházce setkali s jinými psíky, proč je páníčkové a paničky vždycky zdvihali nad hlavu a jestli bych to s ním mohl dělat taky, aby na ně lépe viděl… Bylo s ním veselo, nicméně zůstává pravdou, že starat se o většího psa je natolik náročné, že na kariéru, psaní, konzultace a na osobní život už moc sil nezbývá.
Pozoroval jsem to nejen u sebe, ale i u lidí, kteří byli populární nebo si popularitu pěstovali, popřípadě se o ni snažili a pořídili si většího psíka s tím, že to pomůže jejich public-relation a pak najednou s hrůzou zjišťovali, že mají sice psa, s nímž se mohou fotit a částečně na něm založit propagaci, ale už jim nezbývá čas na tvorbu a další umělecké aktivity. Takže se museli svých středních a velkých psů zase zbavit a celé to bylo tak trochu na hlavu.
Po mnoho let jsem se snažil skloubit dohromady práci, kariéru a péči o psa.
Často jsem Jackovi z legrace říkal, že není žádný čokl, ale čoklit nebo čoklito podle chocolate - měl barvu jako stylově smíchaná tmavá a bílá mléčná čokoláda. Ale, jen tak pro zajímavost, čokoládu jsem mu nikdy jako pamlsek nedával, protože každý ve svém oboru vzdělaný chovatel ví, že by ji pejskové jíst neměli. Takže, i když často smutně koukal, musel jsem odpovědnost za požívání čokolády vzít na sebe.
Během procházek jsem vyřizoval telefonáty a smsky, konzultace jsem často poskytoval v parku na lavičce a bral jsem Jacka s sebou, když jsem jezdil do pracovny nebo do ateliéru.
Je zajímavé, že Jack nikdy za svůj život ani jednou nejel autobusem, tramvají nebo metrem. Vždycky jsme jezdili autem. Jackovi chvíli trvalo, než si na autíčko zvyknul, ale později je považoval za svůj příbytek, za svou boudu. Podle toho to také na zadním sedadle vypadalo – jako kdyby se tam zabydlel nějaký záhadný krátkosrstý tvor. Kdo to poznal, ví, o čem mluvím.
Často jsme spolu jezdili na kratší i delší výlety, Jack si zvyknul v autě spát přes den i přes noc, jakmile spatřil naše auto, už se sápal dovnitř. Autíčka se držel jako klíště, je možné že se bál, abych ho někde nezapomněl. Byly to doby, kdy jsem auto ani nezamykal a nechával u něho stažená okna. Občas se mi stalo, že jsem na parkovišti opouštěl auto s otevřenými okny a někdo za mnou volal, haló, zapomněl jste si zatáhnout okýnka a vtom se uvnitř objevila zubatá obluda. Pokud zrovna někdo nahlížel dovnitř, tak měl šok. Většina lidí se Jacka bála, ale našli se i tací, kteří si ho pohladili nebo ho familiérně chytli za uši nebo za škraně a vesele s ním zatřásli a dali mu i pusu. V rámci hry Jackýsek nikdy nikoho nekousl, ale docela dobře uměl pouštět hrůzu. Když chtěl někoho zapudit ze svého teritoria, tak začal vrčet a chroptět jak při záchvatu vztekliny, cenil zuby a koulel očima, jak psí šílenec. Vždycky se mu podařilo zahnat na útěk každého, kdo se mu znelíbil. Když někdo ukázal, že z něho strach nemá, tak se s ním skamarádil.
Roky plynuly a já měl Jacka jako svého ochranného andílka. Bral jsem ho s sebou, když jsem chodil v noci ven, nebo když jsem po setmění jel zaparkovat auto do garáže a pěšky jsem se vracel domů. To byly naše společné chvilky, kterých bylo po pár letech na tisíce.
Často jsem s ním venku mluvil nebo mu zpíval písničky. Jack byl jediný, komu to nevadilo, i když jsem se samozřejmě do toho venku nemohl opřít naplno, přece jenom, nebyli jsme v akusticky hladové opeře, ale na ulici. Učili jsme se anglické texty, jemu to šlo hned, naučil se plynně štěkat anglicky daleko rychleji než já vyluzovat anglické popěvky.
Jednou jsem s ním musel k veterináři na operaci, na kastraci, protože bylo podezření, že se mu v těch místech, na konci tělíčka dělá nádor, asi ho to bolelo, ale nikdy nenaříkal a nestěžoval si, byl to takový můj malý hrdina, nikdy mě neotravoval se svými starostmi, byl hrozně moc trpělivý. Zvykl jsem si jednat s ním jako se svým kámošem, často mi přišlo hloupé dávat mu na krk obojek a vodit ho na řemínku. Náhubek jsem mu nedával nikdy, nebudu přece kamaráda ve zbrani ponižovat náhubkem.
Stalo se, že jsem byl s Jackem na procházce a vedle nás zastavilo auto, které je obecně považováno za lepší a řidič na mě a na Jacka živě ukazoval a dával si ruku před pusu. Divoce gestikuloval, jakoby se mu chtělo zvracet, tak jsem šel blíž a zeptal se, jestli má nějaký problém. Jestli si raději nechce vystoupit, protože kdyby se chystal na šavlový tanec, mohl by si znečistit auto a on se do mě pustil, že ten pes musí mít náhubek. Odtušil jsem, že nemusí a už mi docházelo, kdo to je. Bydlel v sousedství a byl to, nevím, jak to napsat slušně, jeden z těch okázalých „právníků“, kterému se po sametovém očním klamu začalo nápadně dobře dařit a teď měl pocit, že si může hrát na strážce zákona a dobrých mravů.
„Ten pes musí mít vodítko a náhubek.“
„Nemusí,“ odtušil jsem, „jsme na Praze 8, kde pes při venčení má mít buď náhubek nebo vodítko. Buď anebo. Můj pes má vodítko. Náhubky můžete nosit se svou starou, chytrolíne,“ a šel jsem. Chlap zrudnul vzteky, nevěděl, jestli má vyskočit z auta a běžet za mnou, ale to by mu asi nebylo k ničemu nebo jet dál, ale to už za ním zastavovala auta, která nemohla projet. Viděl jsem, jak se za okýnkem rozsvítil jak rudá záře nad Kladnem a vztekle odjel. S tímhle pablbem jsem se pak utkal ještě několikrát, jednou jsem nechal Jacka, aby se dosyta vymočil na zídku u jeho domu a on zrovna vyjížděl z garáže. Mohl prasknout zlostí: „Váš pes mi právě znečistil můj majetek!“ zastavil ale na silnici a opět tak nešikovně, že za ním hned troubila auta, která nemohla projet.
„To není váš majetek,“ řekl jsem, „naučte se zákony, když už se tím chcete živit a pravidla slušného chování. A hlavně nezdržujte provoz.“
Když jsem Jacka bránil byl jsem často agresivnější než on, i když právě jemu pouliční hňupové často vytýkali, že je bojové plemeno. Jako kdyby za to mohl. Ani nevím, kde se vzal termín bojové plemeno, je to nesmysl, který se ujal, když ho začali opakovat v televizi. V kynologii má stejný význam jako psychotronika u psychiatra. Jinými slovy neznamená vůbec nic. Na svou adresu jsem občas slyšel poznámky: „No jo, debil má pitbula, aby si zvedl sebevědomí.“
Jednou jsme s Jackem ve vší slušnosti kráčeli po ulici, já po pravé straně chodníku a Jack vedle mé levé nohy a najednou se před námi objevili dva mírně podnapilí chlápkové a jeden hned spustil: „Takovýhle psy bych hned střílel… bez ptaní.“
„Máš nějakej problém, kreténe?“ zeptal jsem se, zatím ještě celkem slušně.
„Jo, ten pes je problém…“ Tak jsem vytáhl mobil a zavolal policii, že mě obtěžují na ulici dva opilci. Za chvíli přijela hlídka, policajti pánům zkontrolovali občanky a poslali je nejkratší cestou domů. K maminkám a manželkám. Pomáhat a chránit, v pohodě.
Dnes si to už většina lidí nepamatuje, ale dříve, za dob minulých se kromě jezevčíků a německých ovčáků moc jiných psích plemen na veřejnosti neobjevovalo, ale je dobré si to občas připomenout.
Stejně tak je zajímavé, že časté boje o vodítka a náhubky, na které si také málokdo pamatuje, skončily tím, že jsme náhubky na ulici museli nosit všichni (kromě psů) a po osmnácté hodině jsme měli zákaz vycházení. Opět je dobré si to občas připomenout. Čas oponou trhnul a všechno bylo najednou jinak. Jako kdyby se ona bájná synchronicita skutečně občas projevovala v roli ironie osudu. Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Jednou jsem byl s Džekýskem na procházce v lese, i když nebylo to úplně v lese, spíše na kraji lesa a tam se s námi dal do řeči pán v mysliveckém. Měl s sebou velkého rezavého retrívra. Jack byl ještě drobný štěněcí klučík, hravý tvoreček a retrívr byl nějaký rozmrzelý, možná podle úsloví jaký pán, takový pes a najednou na Jacka skočil a kousnul ho do hlavy. Já se leknul, pán se tomu smál, tak jsem pokousaného chudáka Džekýska odtáhl pryč… mrzutá příhoda, no, stane se, asi jsem měl dávat víc pozor, ale to už bych musel zůstat sedět doma. Navíc já měl Jacka na lajně, ale chlap toho svého čokla ne.
Utekly dva roky, z Jacka se stal zubatý oblud, hryzoun, který dokázal překousnout polínko a jednou na mě čekal v autě před domem. U auta postával také děda, kterého jsem měl někam odvést, tak mu říkám: „Hele, tady počkej a ne abys otevíral dveře od auta dřív, než přijdu. Jack by mohl vylítnout ven a kdyby se rozjel, tak ho nezvládneš. Auto je teď třináctá komnata, neotvírat!“
Za chvíli slyším ječení sousedů a štěkot z ulice. Co se nestalo – sotva jsem odběhl, šla kolem tlustá paní s tím rezavým retrívrem, co už u nás měl šikmou čárku, téměř ležatou, zřejmě asi manželka toho chlapa v mysliveckém. Retrívr se zastavil u auta, zvídavě čenichal a viděl, jak na něho zevnitř zírá Jack. Děda později řekl, že si myslel, že se pejskové znají a tak aby se mohli zvesela pozdravit, udělal přesně to, před čím jsem ho důrazně varoval. Otevřel dveře od auta.
Jack vyjel ven jak namydlený blesk, popadl vyděšeného retrívra za krk a začal s ním vytírat chodník. Retrívr ječel, Jack ho sjížděl zubama, vytrhával mu chlupy z hlavy a ze zad a stále ho přitom potupně vláčel po hrbolatých dlaždičkách. Na vodítku za retrívrem visela tlustá paní, která ztratila rovnováhu, šlehla sebou na zem do pozice ležícího střelce a jak se chvilkama pokoušela běžet po čtyřech rozedrala si kolena do krve, padala na břicho a znovu se pokoušela vstát, ruce zamotané do vodítka, hrubě smýkána svým psem, kterého Jack držel v tlamě. Do toho se zapojil děda, který chtěl paní zachytit, ale zakopnul a v zoufalé snaze neupadnout překvapil přihlížející složitými krokovými variacemi, které zakončil pokusem o hip-hopové salto vzad s efektním pádem na kolena a lokty.
Z blízkého kadeřnictví vyběhly částečně nakadeřené a napůl odbarvené zákaznice a vřískaly, ať někdo něco udělá s tím hrozným psem. V této situaci jsem vběhl do manéže, popadl Jacka za obojek, šupnul do auta, postavil paní na nohy, pomohl vstát roztřesenému dědovi a už jsem to schytával ze všech stran. A zase ta stará písnička.
Nezodpovědnej frajírek, co si nedokáže ohlídat bojového psa… co si vůbec o sobě myslím, když díky pitbulovi (Jack byl staford, čili podstatně mohutnější než pitbul) ohrožuju okolí, mělo by se to nahlásit na policii.
Těžko jsem k tomu mohl říct něco rozumného a na vtipkování nebyla zrovna vhodná chvíle. Ještě před pár minutami, když jsem odcházel od auta, žila ulice svým poklidným, ospalým tempem a když jsem se vrátil, tak to tam vypadalo jak po útoku řeznické mafie… na chodníku se klepali dva zkrvavení důchodci a mezi nimi se potácel částečně oškubaný retrívr… Džekýsek na to zíral z pootevřeného okénka a čekal, kdy pojedeme.
Potom to ještě mělo dohru s tím pánem v mysliveckém, se kterým jsem se potkal za pár dní na ulici. Obořil se na mě, že jeho manželka teď chodí o berlích a on že mi za to dá přes hubu. Když ale viděl, že se ho nebojím a ještě si dělám legraci z jeho IQ, tak odešel. V příštích dnech pobíhal i s belhající se manželkou po našem baráku a společně sbírali podpisy na petici, vyzývající úřady, aby mi odebrali nebezpečného psa. Paní, která je zřejmě jeho známá nebo příbuzná a bydlela v tom samém baráku, co já, mě přestala zdravit, ale i s tím jsem se naštěstí vyrovnal poměrně rychle. Ostatní za mnou pak chodili a říkali, že u nich zvonil pán v mysliveckém a s nějakým lejstrem proti mně a proti mému psu, ale že to nepodepsali. Více jsem o pánovi v mysliveckém neslyšel. Možná sedí doma před televizí a cinká klíčema.
Když byl Jack po operaci užíval ještě nějaké léky, ale jak běžel čas, byl na tom čím dál tím hůř. Od svých štěněcích let se kamarádil s několika pejsky z okolí, rád laškoval s pitbulicí Roxinou odnaproti, která patřila mému známému, ajťákovi, co mi dělal úplně první webové stránky argoni.com (dnes již legendární), pak ale přišel den, kdy jsem ho potkal bez Roxiny, s lehce zarudlýma očima a dozvěděl se, že Roxy to má už za sebou.
V následujících měsících odcházeli Jackovi kámoši jeden za druhým a za chvíli mu bylo už skoro šestnáct. Na staforda to byl požehnaný věk, ale pořád jsem se nemohl a ani nechtěl smířit s myšlenkou, že by se měla skončit jeho životní pouť, vždyť to byl kámoš, synáček, miláček, pusinka, často jsem si ho dobíral, že si určitě celý život myslel, že jsem jeho fotr.
Vzali jsme si ho už v jeho čtyřech týdnech. Jinak se štěňata odebírají až tak v šesti nebo sedmi týdnech, aby se v domácí smečce naučila sociálnímu chování, ale stafordi žádné sociální chování nemají, tak to bylo jedno. Stafordi jsou samotáři, uznávají většinou jenom sebe a jednoho člověka, který je pro ně naprosto vším a před nímž mají respekt. Ostatní tvorové jsou jen kompars nebo křoví…
Poslední týdny byl na tom Jack hodně špatně, byl stále unavený, nemohl chodit, sotva se držel na nohou. Když jsme šli ven, musel jsem mu pomáhat, aby se vůbec postavil. Několikrát se stalo, že se venku svalil a nemohl se zvednout, takže jsem ho musel odnést. Při jeho váze a velikosti to bylo dost komplikované. Raději jsem kvůli tomu nosil s sebou velkou sportovní tašku. Chudinka si ani jednou nepostěžoval, ale myslím si, že měl bolesti. Doma často ležel několik hodin, nemohl se postavit a čural pod sebe na deku.
Při poslední návštěvě na veterině doktor řekl, že Jackovi skrz tkáně prorůstá nádor, a že to podle výsledků vyšetření bohužel není operovatelné. I když se jednalo o nádor nezhoubný, průšvih byl právě v tom prorůstání. Bylo to dané věkem a rodovými dispozicemi, nedalo se s tím nic dělat. I kdybych nechal Jacka operovat, jen bych tím prodloužil jeho utrpení.
Když jsme ráno vyjížděli k veterináři, koukal se Džekulka vesele kolem sebe, byl asi rád, že se něco děje, že někam zase jedeme, ale na veterině už jen ležel bezmocně na stole a nechal se hladit. Doktor mě ujišťoval, že jiná cesta skutečně není. Vůbec ho to nebude bolet, nebude nic cítit, jenom usne…
Do papírů zapsal datum euthanasie a zeptal se, jestli si ho potom odvezeme, pokud tedy máme zahradu, kde bychom mohli Jacka pohřbít. Dostal souhlas a píchnul Jackovi Cerenovi poslední včelku. Držel jsem svého milovaného Džekýska kolem krku a cítil, jak se z něho vytrácí život, bylo to zvláštní… za pár minut už ležel bez sebemenšího hnutí. Byl mrtvý.
Měl jsem co dělat, abych nahlas neřval, potom jsem zavolal tchánovi Pepovi, že přijedu a Jacka pohřbíme na zahradě. Byla to obrovská, nepřehledná, divoká zahrada, kde jsme na jednom místě pohřbívali zesnulé mazlíčky.
Jack tam spočinul vedle Argy, feny německého ovčáka, kterou měl rád a kamarádil se s ní a vedle Rockyho, belgického ovčáka, se kterým často soutěžil a vedle Edíka, veselého psíka, se kterým si hrál od štěněcích let…
Jel jsem tam něco přes hodinu, stejně jako jsem tou trasou jezdil víceméně pravidelně přes dvacet let. Za mnou, na zadním sedadle ležel mrtvý Jack. Obvykle tam spokojeně chrupkal, teď tam byl ve stejné poloze jako vždycky, akorát že nechrupkal. Vlastně tam byl a nebyl. Už nežil. Mluvil jsem na něho, vyprávěl mu, co všechno vidím a pořád dokola jsem si znovu a znovu uvědomoval, že on to už nikdy neuvidí. Že už není.
Prožil svůj psí život v naprosté oddanosti vůči svému páníčkovi, nikdy se nevzepřel, vždycky poslouchal, byl ve všem spolehlivý a vzorný.
S Pepčou jsme Džekýska dali do igelitového pytle i s několika jeho oblíbenýma plyšákama a vykopali mu hrob hned vedle Argy. Uložili jsme ho, zasypali hlínou a navrch dali kameny. Moc jsme toho přitom nenamluvili… potom jsem jel domů. Sám, bez Jacka…
Uplynul asi rok, žena zápasila s bipolární poruchou, já jsem zápasil se ženou. Jak vždycky říkám, kdo nezažil nepochopí.
Jednoho dne jsem přijel domů a manželka mi bojovně sdělila, že se rozhodla pořídit si dalšího psa. Bez Jacka je jí doma smutno a tak si vybrala psa z útulku. Přes internet.
Zhrozil jsem se, to snad nemyslí vážně, vzpomínky na Jacka byly pořád tak palčivě živé… všechno kolem mi Džekýska připomínalo, každá maličkost, každý detail, všechno jsem měl s ním spojené. Od jarní rovnodennosti až po zimní slunovrat a Vánoce. Vůbec jsem netušil, že mě to tak hluboce zasáhne. Jiného psíka bych teď bral spíše jako konkurenci, pořád bych ho srovnával s Jackem a rozhodně si nemyslím, že by nám to vneslo klid do domácnosti.
Pořád jsem musel myslet na to, že je všechno pryč, společná kariéra, Jack, vydávání knížek, psaní článků do časopisů, cestování, tvorba, společné fotky, public relation ve sdělovacích prostředcích, všechno zmizelo v nenávratnu. Pro mě byl Jack symbolem společného úspěchu a vrátit se to nedá, všechno je v troskách, cítil jsem, že přichází doba kariérově ledová, všichni jsme se krutě změnili a já teď rozhodně nemám čas starat se o dalšího psa. Manželka však jakoby moji verbální erupci neslyšela a začala mi na internetu ukazovat útulek, kde si našla pejska, staforda, měl zlomený ocásek, je možné, že se o něho nikdo řádně nestaral a potom ho dali do útulku.
Řekl jsem, že to vůbec nepřichází v úvahu. Ona sama na tom byla v té době tak špatně, že nebyla schopná se postarat ani o sebe, natož o psa, navíc jsme neměli peníze, zrovna jsme byli v období, kdy jsem každý den musel počítat, který dluh splácet a který počká, konto přetažené do mínusu, nemluvě o hrozící exekuci kvůli dluhu za zdravotní pojištění…
Co na to bipolární porucha?
„Ale já jsem se už rozhodla. Jedeme si pro Bundyho.“ Já na to: „Nikam nejedu.“ „To teda jedeš, přece mě v tom nenecháš, už jsem objednala taxík, za chvíli tady bude. Do útulku jsem telefonovala, máme si s sebou vzít občanku, vodítko a obojek, vezmu obojek, co máme po Jackovi…“
Přestože jsem se vzpíral a vzpouzel, zase mě přinutila dělat něco, co chce ona, ale o tom jsem už psal. Bipolárka je horší než útočící grizzly.
Nastoupili jsme do taxíku a jeli do útulku. Žena neměla v té době u sebe žádné peníze, všechno jsem platil a kupoval já. Obětavý manžel. Navíc měla už přes tři roky propadlou občanku, takže to opět vypadalo, že mě donutí, abych si na svoji občanku vzal z útulku psa, který bude napsaný na mě a o kterého se budu muset starat. Budu mu, i když ještě nevím za co kupovat žrádlo, platit veterináře, běhat s ním na procházky… ale na to jsem skutečně v tu chvíli neměl ani chuť, ani prachy.
Přijeli jsme do útulku, dobrý den a manželka hned spustila: „Před chvílí jsme spolu mluvili, my bychom chtěli…“ blablabla… Zaměstnanec přivedl psíka, kterého jsem už viděl na fotkách na internetu, zamžený pohled, zlomený ocásek. Manželka mu nasadila Jackův obojek. Měli jsme se s psíkem na chvíli projít, abychom se navzájem otestovali. Prošli jsme se, vrátili jsme se a pan zaměstnanec povídá: „Kdo se o toho psa bude starat? Vy nebo paní?“ Na to se ozvala paní: „Já se o něho budu starat, mám se stafordy dlouholeté zkušenosti, se psy to umím…“
Pán se zatvářil nedůvěřivě: „No já nevím, podle toho, jak jsem vás viděl, jste ve vedení psa hodně nejistá. Přece jenom, je to staford, silný pes, kdybyste se s ním někde na ulici, v parku nebo v lese měla přetahovat, tak ho nezvládnete.“
Žena se naštvala: „No, já raději počkám v taxíku,“ obrátila se na mě, „vyřiď to, vezmi stafíka, a jedeme! Za chvíli ať jseš venku i se psem.“ A odešla.
Pan zaměstnanec se otázal: „Já opravdu nevím… paní je nemocná? Že se nechová úplně normálně, já bych vám a hlavně jí toho staforda skutečně spíš nedoporučoval, nechcete si vybrat nějakého menšího psíka, kterého byste zvládli?“
V tu chvíli jsem toho měl dost. Zase se nechávám tlačit do nepříjemné situace, do které se mi ale vůbec nechce, nechám se manipulovat nemocným člověkem a pouštím se do dobrodružství, do kterého bych se právě teď sám od sebe nikdy nepustil.
„Víte co,“ zatvářil jsem se jak mi v tu chvíli šlo nejlíp, „vy přece máte úřední moc a právo někomu psa z útulku nedat, je to tak?“
„Ano to mám, když se mi něco nezdá, tak mohu říct, že pes zůstane tady.“
„Dobře,“ povídám, „tak to udělejte. Já toho psa mít nemůžu, i když je milý a určitě je i hodný, ale já teď na to prostě nemám čas ani peníze, abych se staral o psa a na paní vidíte, že její schopnost v tomto směru je přinejmenším diskutabilní. Pojďte se mnou k taxíku a řekněte jí, že žádného psa od vás nedostane.“
Zaměstnanec souhlasil, vyšel se mnou ven a manželce řekl, že bohužel není přesvědčen o tom, že by se pes dostal k lidem, jaké právě nyní potřebuje. Nejde tady o ochotu, ale bohužel jí ho prostě vydat nemůže a nevydá. Žena zuřila, ale víc nemohla dělat. Nasedli jsme do taxíku a jeli domů. Cestou vykřikovala, že si bude na útulek stěžovat, že jsou neschopní, nepoznají člověka, který má se psy obrovské zkušenosti…
Přijeli jsme domů, zaplatil jsem taxíka, zbytečný výlet mě přišel zhruba na tisícovku, nic jsem z toho neměl, jenom nervy a ztracené odpoledne. Znovu říkám, to musíte zažít, teprve potom začnete trochu rozumět bipolární realitě… kolik peněz jsme takhle taxíkama projezdili úplně zbytečně a co všechno jsme přitom mohli vyřídit, ale nevyřídili, jenom jsme se vystavovali stresu.
Vždy jen kvůli náhlému rozhodnutí bipolárního mozku – už jsem objednala taxík, tak jedeme! Jak se nakonec ukázalo, měli jsme štěstí, že to takhle dopadlo. Manželka byla během dvou dalších týdnů hospitalizovaná na psychiatrické léčebně, domů se vrátila asi po měsíci, potom během dalšího měsíce byla hospitalizovaná podruhé, opět asi na tři týdny a ke konci roku šla do léčebny potřetí, znovu na jeden měsíc. Já jsem mezitím horečně zařizoval stěhování své pracovny, protože mi končila nájemní smlouva a zařizoval jsem novou pracovnu. Navíc jsem musel ohledně všech možných pobytů v nemocnicích vyřídit spoustu věcí, každý den jsem cestoval po Praze i mimo Prahu a když si představím, že bych se ještě musel starat o chudáka stafíka z útulku, tak si říkám, že bych to nezvládl. A on by to odnesl, i když by za nic nemohl.
Co mě na celé té bipolární hurá-akci nejvíce mrzí, že jsme tam ve víru všech událostí ztratili stahovací obojek s registrační známkou po Jackovi, který tam žena vzala. Přišel jsem tak o poslední důvěrnou věc po Džekýskovi, kterou jsem si chtěl nechat na památku. Obojek a známku, kterou nosil celý život. Ale asi to tak mělo být, jak se hezky po ezotericku říká.
Stejně je ale zajímavé, jak se v našich životech určité náhody a události stále dokola opakují. Ale možná je to dáno tím, že se stále dokola opakují projevy naší hlouposti.
