Článek
Mnohokrát jsem v poslední době četl články a úvahy o starých lidech, o důchodcích a také o tom, jak se nám stále prodlužuje délka života a kolik peněz každá minuta navíc celou naši společnost stojí.
Gerontologické články nebo jak je nazvat, jsou většinou psány s lehkou ironií, namířenou proti starým, méně produktivním a v běžných situacích komicky pomalým lidem. Jasně, jednou zestárneme všichni, pokud se do té doby neufetujeme k smrti, ale pokud to ještě nenastalo, můžeme zvednout svůj silný hlas - co by pořád všichni ti bezmocní staříkové nebo staříci? a nemohoucí stařenky chtěli? Necvičili, nesportovali a teď je bolí klouby a místo, aby dbali na své zdraví, stále jen dokola nadávají, že jim nikdo nepomůže s nákupem a s navlékáním ponožek a často jsou pozadu s placením nájmu nebo naříkají, že nemají na jídlo nebo na léky. Jako kdyby už zapomněli na starou dobrou bolševickou hlášku, kdo nepracuje, ať nejí! Že jo?
Kdyby žili zdravě, tak by ty léky nepotřebovali. Protože ale zdravě nežili, tak je to samý šedý zákal, zelený zákal, utržená sítnice, natržený žlučník a tlustá játra a potom si sednou na brýle, které jim zaplatila pojišťovna a často žijí ve zbytečně velkých bytech, kde by už dávno mohla bydlet hromada užitečných a pracovitých cizinců, z jejichž daní by naši důchodci mohli spokojeně žít a platit si pečovatelskou službu.
Léčit Alzheimera, Parkinsona, demenci a operovat všechna nefungující kolena a kyčelní klouby stojí těžké peníze a staří si toho neváží. Možná by bylo nejlepší ubytovat je někde za městem v kontejnerech, kde by mohli ještě pomáhat třeba třídit odpadky.
Lehkovážný přístup ke stáří a ke starým lidem se bohužel může ukázat jako krajně zrádný a nebezpečný.
Úroveň každého národa, potažmo i každého státu, národnostní či demografické skupiny se dá odhadnout podle množství informací, vzpomínek a samozřejmě také tradic, uměleckých, kulturních, písemných, slovesných a v dnešní době i kinematografických památek a záznamů, které má určitá skupina lidí, hovořících většinou stejným jazykem k dispozici. Většina lidí ze současné vlády tuto větu asi nepochopí, ale s tím už se budu muset nějak vyrovnat. Víceméně to bude více jejich škoda než moje.
Celkově se společné paměťové stopy lidí, hovořících stejným jazykem označují jako kultura a zdroje vědomostí se nazývají kulturní památky. Obecně se podle množství a úrovně kulturních památek posuzuje celková intelektuální úroveň lidí, kteří se v dané oblasti vyskytují.
Z generace na generaci se kulturní hodnoty přenášejí prostřednictvím tradic, kronik, pranostik, zvyků a novinových, popřípadě novinkových zpráv.
V tomto smyslu se starší a staří lidé dají bez přehánění označit jako paměť národa. Každý starý člověk, i když třeba nemá vysokoškolské vzdělání, je nositelem naprosto ojedinělé množiny informací, které ostatní, kteří v určitý čas prostě někde nebyli, ať už proto, že byli jinde nebo ještě nebyli na světě, nemají.
Když jsem tak nad tím někdy přemýšlel, kolik lidí u nás má podobné nebo srovnatelné zkušenosti s tím, co jsem sám prožil, tak si říkám, že jich asi moc nebude. Už jenom to, že jsem zažil naši slavnou éru a podstatnou část vývoje animovaného filmu, pracoval jsem jako režisér animovaného filmu v Krátkém filmu Praha, natočil pět krátkých filmů, které po různých festivalech obletěly celou zeměkouli, seznámil jsem se s našimi předními filmovými tvůrci a učil se techniku jejich práce. Dnes se to už nikde neučí - a to, že se náš styl práce ve studiích nepoužívá přičítám pouze tomu, že to už nikdo neumí, nikdo naši techniku neovládá, to není tím, že nás nahradila umělá inteligence nebo digitální technika, to nejde, to je nesmysl - a přesto, že jsme byli na srovnatelné úrovni s kolegy z Disneylandu nemám v současné době pražádnou možnost své vlastní nenahraditelné zkušenosti jakémukoliv zájemci sdělit. Na FAMU se to neučí, tam se drhne pořád dokola prastaré schéma, námět, scénář, kamera, režie, do ztráty vědomí, i když to třeba už dávno nemá žádný smysl.
Nevím, jak současný stav nazvat, jestli kulturní ignorace, arogance nebo snaha o likvidaci českého animovaného filmu, nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale někdy to vypadá skutečně jako snaha likvidovat všechno, co by ještě mohlo připomínat naše kinematografické úspěchy v minulých letech. Stačí se podívat, kdo je v současné době na kapitánském můstku našeho českého filmu a filmové tvorby a jaké jsou výsledky jeho práce za minulý rok. Kdo se nerozbrečí, může si zažádat o zápis do Guinessovy knihy bizarních rekordů.
Na druhou stranu je samozřejmě pravda, že starší nositelé tradic, stejně jako starší lidé se likvidují o mnoho snadněji než ti, kteří jsou ještě práceschopní.
