Článek
Jsem rád, že zde mohu vyjádřit svůj názor. Ráno jsem si přečetl na Facebooku takovou úvahu, jako že mám střechu nad hlavou, mám jídlo a tekoucí teplou vodu, takže bych měl být vděčný a neremcat, protože není důvod, proč by mi mělo ještě něco chybět? Pokud samozřejmě nejsem nezdravě rozmazlený. Lidé zpychli a chtěli by mít pořád víc a víc, což samozřejmě nejde, ale nikdo neví, kde by se to mělo, proboha zastavit? A jak lidi vychovat, aby neměli přemrštěné požadavky?
Pod tímto názorem se rozvinula sáhodlouhá diskuze, kde na jednom konci byly názory jako, že lidé už neví, co si ještě vymyslet, že jim už nestačí ani to, co se ještě před pár lety považovalo za luxus a život v ráji, a na druhém konci debatního kroužku se hromadily názory, že i když jsou teď na Moravě chudáci, kteří po záplavách přišli úplně o všechno, tak se z toho brzy dostanou a z hlediska hmotného zabezpečení na tom opět budou tak, jako dříve, čili hodně dobře.
Z toho se dalo opět dospět k názoru, že kdo v současné době naříká, že se má špatně, tak je úplně mimo mísu a zřejmě už neví, na co by si stěžoval, protože vlastně nikdo nemusí trpět hmotnou nouzí a nikdo nemusí mít hlad.
Spíše by měli lidé řešit takové ty základní otázky šťastného života, jako jestli je důležitější být zdravý nebo být bohatý. Popřípadě, jestli je lepší být zdravý nebo nemocný, ale vzhledem k tomu, že každý může cvičit a starat se o svůj osobní růst, je otázka, jak se mu daří, spíše otázkou lenosti nebo nechuti něco se sebou dělat. Nikdo nemusí být nemocný.
Pod pojmem „starat se o sebe“ nebo „osobní růst“ rozumíme ochotu a snahu zaplatit si trenéra, s nímž budu chodit dvakrát týdně do fitka, kde si budu protahovat hamstringy a cvičit mrtvé tahy. Kdyby to nestačilo, bylo by dobré najít si ještě schopného psychoterapeuta.
Další věcí, kterou může každý pro sebe udělat je přestat do sebe cpát nezdravou pseudovýživu a přeorientovat se na hodně zeleniny a potravinové doplňky a multivitaminy. Protože se máme dobře a to, jak se cítíme, záleží už pouze a jedině na nás.
Jak jsem to tak sledoval, tak přes veškeré nadšené výkřiky o rovnosti, svornosti, harmonii a bratrství jsou u nás dvě poměrně dost velké skupiny lidí. Dalo by se říci antagonistické skupiny.
Jedni se mají podle svých vlastních měřítek hodně špatně a ti druzí se zase mají hodně dobře. Řekl bych, natolik dobře, že si troufnou těm slabším radit, co mají dělat, aby se v pomyslné společenské pyramidě dostali na vyšší místa.
Jak je to doopravdy? Osobně si myslím, že jakmile jsou v jedné skupině lidí, což mohou být třeba obyvatelé jednoho státu nebo lidé se stejnou státní příslušností, nápadně velké majetkové rozdíly, je tam něco ale hodně podstatného v nepořádku.
Je jedno, jestli jako celek žijí poměrně v bídě nebo jestli jako celek žijí v parádním blahobytu a luxusu, důležité je pouze jedno – jestli mohou táhnout za jeden společný finanční provaz. Není možné, aby ve společnosti, která by se dala označit jako „harmonická“ žili vedle sebe miliardáři a lidé topící se v dluzích. To bych chápal jako těžký krizový jev. Na teplou vodu a na střechu nad hlavou si zvykne každý, ale to samo o sobě nic neřeší.
