Článek
Pokud se zajímáte o vědecký pohled na svět, ve kterém žijeme, určitě jste se setkali s teorií velkého třesku. Z praktického hlediska nám teorie velkého třesku nepřináší nic smysluplného, je tedy ztrátou času se jí zabývat. I když si ji nastudujete odpředu dozadu a odzadu dopředu, věk na odchod do důchodu se vám tím nesníží, možná ještě spíše naopak.
Vědecky založení lidé pevně věří, že celý náš vesmír vznikl někdy před třinácti až patnácti miliardami let. Podle mého názoru, když to slyší rozumný člověk, tak se začne usmívat, protože neznám nikoho, kdo by disponoval nezvratnými důkazy čehokoli, co se tady dělo před sto lety, ale na druhou stranu mám věřit, že někde, kde nic neexistovalo, před patnácti miliardami let zničehonic vybuchl nějaký ždibek něčeho, z čeho se vzápětí jak v pohádce Hrnečku vař, vyvalil nekonečný prostor, plný neviditelné hmoty, prošpikované černými děrami a relativním časem a najednou tady byl celý náš současný vesmír, se všemi kroužícími planetami, možná i včetně Planety opic a hvězdami a mlhovinami a to všechno se nám začalo rozpínat pod nohama a nejenom, že se nám to rozpíná dodnes, ale ještě se to v tom rozpínání zrychluje.
Na to mi stačí selský rozum, abych řekl, že je to s nejvyšší pravděpodobností hloupost.
Jak vždycky říkám, věřte si čemu chcete, hlavně si tomu věřte na své vlastní náklady a za svoje peníze.
Zrychlující se rozpínání vesmíru by mohlo být docela dobře důkazem, že všechno, co je hmotné, se navzájem odpuzuje. Takže žádná gravitace jako přitažlivá síla, na to mohl přijít skutečně jen někdo, kdo o problému padajících těles přemýšlel po hodně těžkém obědě.
Všechno se odpuzuje a jestli v prostoru existuje něco jako prostorové povrchové napětí, může to v nás budit dojem existence přitažlivých sil. Chce to jen trochu domyslet.
Mě vždycky spíše zajímalo, proč se pohybující se předměty a tělesa v prostoru srážejí. Představte si nekonečný prostor, v němž letí dvě planety – a ony se najednou srazí. Pokud jsme konzumenti sci-fi, tak nás to neudiví. Pohybují se, tak se srazí. Co mají jiného dělat? Ale z hlediska matematiky a kombinatoriky to není tak jednoduché.
Těch srážek se mi zdá být nějak víc, než by ve slušně se chovajícím prostoru mělo být.
Když se budeme pídit, kde všude dochází ke srážkám, přijdeme na to, že v našem světě by bez srážek nemělo právo na existence v podstatě nic. Všechny chemické reakce probíhají na základě toho, že se atomy, molekuly a sloučeniny ve vhodné chvíli a na vhodném místě srazí a pokud přitom mají správnou orientaci, tak vlivem kinetické energie dojde k demolici molekul, popřípadě atomů, mezi nimiž došlo ke srážce a místo výchozích atomů a molekul jsou v reakční baňce molekuly úplně jiných látek. Což je i důvod, proč se chemické reakce urychlují zahříváním nebo tavením a koneckonců i proč je celé kulinářské umění založené na ohřívání a vaření vstupních látek.
Jsou to strašně zajímavé věci a proto jsem také šel studovat vysokou školu chemickou, kde jsem se toho, žel bohu, příliš nedozvěděl, ale bylo to pár zajímavých let. Než mě vyhodili z politických důvodů, protože jsem nesouhlasil s politikou tehdejšího Sovětského svazu. Kinetická politická energie zapůsobila jak uvolněné péro z gauče a vymrštila mě z výzkumné laboratoře zpět mezi dělný lid. Ne, že bych nic nevyzkoumal, ale mohlo toho být podstatně víc, však si někdy ještě povíme, jak probíhaly výzkumné práce, popřípadě, jak by podle mého názoru probíhat měly, ale vraťme se k teorii srážek.
Když budeme pozorovat systém, v němž může docházet k náhodným srážkám, může to v nás vzbudit dojem, že existuje nějaká síla, teď nechci působit jako nenápadný propagátor boží vůle nebo agitátor a zastánce konspiračních teorií na téma „všechno je řízené, nic není náhoda“. Ale všimněte si jedné zajímavé věci.
Ráno nebo dopoledne vyjdete z bytu na ulici a přitom cestou na chodbě potkáte souseda, kterého jste třeba už několik dní neviděli. Ve dveřích na ulici se málem srazíte se správcem, který se snaží dostat se dovnitř i s popelnicí na zádech a na chodníku do vás z jedné strany málem najede kočárek s dítětem a pospíchající nervózní maminkou. Když se v tu chvíli rozhlédnete, tak vlevo i vpravo je úplně prázdná ulice, kam až oko dohlédne. Všichni účastníci provozu jsou nalepení na vás.
Jdete ulicí a teď je dobré si všímat domovních dveří, které míjíte – zpravidla se v nich objevují „skokani“, lidé, kteří vám málem skočí do náruče, protože někam pospíchají, ale vycházejí vždycky pouze z těch dveří, které právě míjíte.
Na ulici skoro nikdo není, ale sotva přijdete na roh ulice, znenadání se na tom samém místě odkudsi vynoří jedna nebo dvě ženy s kočárky, pán na kole, mladík na skejtu a k tomu paní, co se bude mrštně snažit se dvěmi či třemi dětmi přejít křižovatku, většinou na tu stranu, na které právě stojíte. Často napočítám v křižovatce setkání tří až deseti lidí – samozřejmě s tím, že každý z nich má za sebou na půl kilometru prázdnou ulici.
Jen tak pro zajímavost - křižovatky bývaly dříve posvátné. Právě proto, že si lidé už dávno všimli, že se na křižovatkách setkává množství lidí, kteří se patrně z nějakého důvodu potkat měli. Dnes se už na to tolik nedbá, ale potkávací zákony fungují i nadále.
Jednou jsem někde četl zprávičku, že na nějakém dost velkém ostrově, kde bydlelo pouze pár bohatců, aby to měli všechno pro sebe, si jeden bohatec koupil auto. Což zřejmě inspirovalo i druhého bohatce, který si rovněž koupil auto, takže se po ostrově, který měl rozlohu asi jako Praha, pohybovala po dobře udržovaných silnicích, dvě auta. Po pár dnech se srazila a byla na odpis.
Můžete si i sami pro sebe hledat ještě další příklady toho, že jakmile se někde vyskytne možnost jakékoliv srážky čehokoliv s čímkoliv, tak k té srážce zanedlouho dojde. I kdyby na to čistě matematická pravděpodobnost neukazovala.
Na druhou stranu by tento poznatek mohl potvrdit, že pradávná snaha alchymistů vyrobil pomocí synchronicity a analogie zlato z bezcenných kovů se možná už někde podařila, akorát o tom nevíme a stejně tak se už mohla uskutečnit i snaha dosáhnout nesmrtelnosti. Akorát jsme se toho ještě nedožili.
Na to na všechno můžeme přijít, když si budeme více všímat svého okolí a současně se budeme snažit udělat si na každý problém svůj vlastní názor.
