Článek
Často slyšíte lidi hovořit o „lásce“, ano láska je fenomén, je to ten nejvyšší cit, kterého je kultivovaný člověk ve vesmíru schopen, bohužel je současně pravda, že každý si pod pojmem láska představuje něco jiného. Je tedy nejvyšší čas si vše vysvětlit, aby nedocházelo ke zbytečným omylům.
Definice člověka - podle esoterní psychologie je člověk agresivní tvor, který se rodí s nepřekonatelnou touhou někoho nebo něco ovládat. Když se to dlouho nedaří, je člověk nešťastný, depresivní a často se začne projevovat sebedestruktivně, například se začne propichovat nebo tetovat, otužovat se a žít střídmě, popřípadě sám sebe trestá anorexií, bulimií, vegetariánstvím, veganstvím, popřípadě běháním nebo skákáním a silovým cvičením. Prostě se chová způsobem, který by se dal označit jako autodestrukce.
Je celkem jasné, že nemáme jinou možnost, než poznávat svět kolem sebe pomocí smyslů, čili prostřednictvím signálů, na které jsme schopni zareagovat a víceméně automaticky začneme nervová podráždění, která skrze smysly (smyslem teď myslím vše, co je schopno cokoliv z fyzického světa jakkoliv reprodukovatelně zaznamenat) přicházejí do mozku, rozdělovat na příjemná, nepříjemná, mírná, střední, nic moc, ujde to, mohlo by to být lepší, horší, nemuselo by to být vůbec…
Známý příklad - sáhneme si na rozpálenou plotnu nebo nažhavenou pánev a už to v podstatě nemusíme nikdy opakovat, víme, o co jde a také víme, že nám to chybět nebude. Pokud se s tím zážitkem setkáme znovu, nebude většinou chtěný. Jednoduché jak facka.
Jsou ale zážitky a vjemy (vizuální, sluchové, chuťové, čichové i hmatové) příjemné, čili je celkem logické a pochopitelné, že se je budeme snažit opakovat - a pokud se některý z těchto zážitků spojí s produkcí hormonů štěstí, bude na nás působit jako droga - a poměrně snadno propadneme kouzlu okamžiku, sedíme s přáteli na zahrádce, konzumujeme alkohol, plácáme nesmysly a máme dojem, že teď žijeme, potom skončíme s někým, kdo se nám zrovna líbí, v posteli, no a co víc si můžeme přát?
Když se nám někdo zalíbí natolik, že touha setkávat se s ním začne hraničit s obsesí nebo s umanutostí, ocitáme se v situaci označované jako zamilovanost nebo láska. Je to čistě hra hormonů, chemie jak noha. Nic víc v tom nehledejme.
Stejně jako vznikne při určitých biochemických procesech v těle pocit hladu nebo žízně, vznikne i pocit zamilovanosti. Chcete dotyčnou osobu mít u sebe, chcete ji ovládat, mít na ni vliv a představujete si, co všechno by mohla pro vás udělat.
Chlap si často představuje šťastnou ženu u sebe v kuchyni, jak se kolem ní motají dvě děti, ale je to jeho představa, ne její. Později si představuje milenku, o které nikdo neví a která je mu kdykoliv k dispozici. Opět je to pouze jeho představa, milenka si obvykle představuje muže, který se kvůli ní rozvádí, přepisuje na ni majetek a pomáhá bývalé ženě se stěhováním z baráku.
Vztahy na pracovišti většinou končí tragicky. Tady je dobré si připomenout, že pocit zamilovanosti se obvykle spojuje s představou milované osoby, která se nachází v určité situaci. Například právě v práci, kam chodíme každý den. Je zde nebezpečí, že se nezamilujeme do pracovní kolegyně nebo kolegy, ale právě do té situace.
Přijdete do práce a váš miláček nebo milenka už tam podle očekávání je, vejdete do místnosti, v níž se koná porada a už po sobě šleháte zamilovanými pohledy. Vzpomeňme případy Paroubek nebo Nečas, situace je podobná, ne-li stejná. Kdyby pod vašimi okny několik let jezdilo popelářské auto s veselými a vtipnými popeláři, Paroubkem a Nečasem, tak na ně z okna nezamáváte ani jednou.
Láska, o jaké se s nadšením mluví, není nic jiného, než touha někoho a něco ovládat, popřípadě vlastnit. Pokud se nám to splní, prožijeme si pocit štěstí, protože se již rodíme jako bytosti, které jsou nešťastné, když se jim v tomto smyslu nedaří.
Kdybych měl někoho rád, upřímně a nezištně, tak se o tom dotyčný nemusí ani dozvědět, mohu mu s mnoha věcmi pomáhat, mohu se těšit, když se dovím, že se mu daří dobře nebo stále lépe, ale nemusím ho otravovat svou přítomností, ani ho nemusím zvát, aby jel se mnou k rodičům na oběd. Nejsem Matka Tereza, která se mohla rozdat, ale hlavně v situaci, kdy byla před kamerou.
Láska, tak jak ji všichni opěvují, je druh obsese, hormonální chemie, ale většinou nemá nic společného s jakýmikoliv „vyššími cíli“, většinou se ani o objekt své touhy nijak zvlášť nezajímáme, ale máme svou vlastní představu o tom, co by měl ten, do koho jsme zamilovaní, dělat, jaká kritéria by měl splňovat a co by dělat rozhodně neměl a pokud toho není schopný, může se „láska“ změnit v nenávist a my si říkáme, hm, to je zvláštní, jak mohou dva tak protichůdné city být tak blízko u sebe? Příroda je ale mocná čarodějka.
Pravdou prostě zůstává, že člověk je agresivní tvor, který se rodí s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat. Ne někomu pomáhat. Pomocnou ruku, jak říkal Mark Twain, najdeme na konci svého ramene.
Když se podíváte na lidi, kteří jsou slavní, známí, vlivní, bohatí, tak všichni mají kolem sebe hromadu příznivců a všichni se svých „příznivců“ v podstatě tak trochu bojí. Nebo z nich mají respekt, popřípadě obojí. A nemusí jít vyloženě o stalkery nebo maniakální pronásledovatele, stačí banda normálních fanoušků a může z toho být zkažená dovolená nebo výdaje za deset metrů vysokou zeď kolem soukromého sídla, kde hollywoodská hvězda hledá klid a místo k odpočinku, který by ještě neměl být tím posledním.
Téma, jak se fanoušek nebo někdo, kdo se snaží na sebe upozornit, pokouší předělat zbožňovanou hvězdu k obrazu svému bylo mnohokrát zpracováno a zfilmováno (Overboard s Kurtem Russelem nebo Bodyguard s Kevinem Costnerem).
Jak jsem již mnohokrát naznačil, říká se, že člověk je tvor společenský, ale pozor na to, co se v obecném nadšení plácne. Pokud někdo potřebuje kariéru, pracovní místo, fanoušky, obdivovatele, spolupracovníky do businessu, tak většinou žije hodně společenským životem, znám to z oblasti televize a filmu, kde jsem dlouhá léta pracoval, ale jakmile se někdo z tohoto prostředí vyhoupne ještě výš nebo se mu podaří přeskočit do pozice „jsem za vodou“, hned se snaží někde zmizet nebo odcestovat někam, kde se nemusí s nikým stýkat a pokud na to má, tak s pocitem těžce vybojovaného štěstí to někde ve skrytu a v soukromí doklepne a už je mu všechno jedno.
A když už jsme nakousli ono krásné téma – láska jako cit, který hory přenáší - budete rádi, když se do vás někdo zamiluje? Chcete být milováni? Právě jsme si řekli, že je to tak trochu dvojsečná záležitost, někdo se objeví a začne se dvořit, jste-li slečna, tak uslyšíte, slečno, zamiloval jsem se do vás až po uši, moje láska je opojná a silná, jsem ochoten pro vás udělat naprosto cokoliv – a jedna slečna vtipně zareagovala na nahrávku na smeč: „Jestli mě opravdu milujete, tak se teď okamžitě seberete, zmizíte a uděláte všechno pro to, abychom se už nikdy neviděli.“ Pak už bylo pozdě zvát slečnu do divadla: „Slečno, už jste viděla Lohengrina?“ Na což prý zase jiná slečna odtušila: „Neviděla, nechci ho vidět a jestli ho vytáhnete, tak okamžitě odejdu domů.“
Zajímavý rozbor vztahových pocitů rozebíral filosof Erich Fromm ve své knize Umění milovat. Píše hlavně o tom, že člověk chce být milován, ale už nepřemýšlí o tom, jak a koho by měl on sám milovat. Nejde tedy o to, že dostávám málo lásky a proto jsem nespokojený, ale spíše jde o to, že neumím svou lásku dávat a projevovat, což je skutečný zdroj mé nespokojenosti.
Osobně si myslím, že láska je zajímavý cit nebo pocit, ale současně je pravda, že mnoho lidí, kteří se dozvěděli, že je někdo upřímně a vášnivě miluje, bylo v rozpacích, jak na to mají reagovat. Zvláště když oni sami ještě k projevům lásky ke svým potenciálním protějškům nedospěli. Těžko si můžeme vážit něčeho, o co vlastně ani nestojíme a nedovedeme si představit, k čemu by nám to v životě bylo.
Nakonec jsem dospěl k názoru, že nejdůležitější v jakékoliv společnosti není ani tak tolikrát opěvovaná láska, ale spíše schopnost a umění nemontovat se druhým do života. Umění nepřekážet. Je to asi to nejvyšší umění, které se i v současné společnosti cení nade vše. Připomeňme si onoho pána, který celý svůj život věnoval studiu medvědů, dokonce s nimi několik let žil a natočil o medvědech několik poutavých filmů. Dospěl tak daleko, že medvědi ho nechali vejít do svého společenství, tolerovali jeho přítomnost a on z toho měl obrovskou radost. Až do chvíle, kdy se na úzké stezce potkal s jedním z těch „spřátelených“ medvědů. Chvíli nevěděli, kdo by se měl komu uhnout, načež medvěd švihl mladého muže tlapkou do hlavy a zabil ho.
