Článek
Celé přísloví by v mé verzi správně znělo: Umluviti - stříbro, umlčeti - zlato. Sálá z toho určitá moudrost a když se nad tím zamyslíme, možná přijdeme i k tomu, že máme v místnosti příslovečného slona, kterého si nikdo z přítomných statečně nevšímá. Jako kdyby tam nebyl.
Občas nějaký vysvětlovač dojde k názoru, že slon v místnosti je vlastně totéž, co největší tma pod svícnem, ale není tomu tak, jsou zde určité odlišnosti, koneckonců by mi ani největší a nejhustší tma pod svícnem nevadila tolik, jako kdyby se mi v pokoji na gauči nebo na zbytcích po gauči najednou rozvaloval slon. A teď by kolem něho postávali reportéři a hosté a všichni by vášnivě rozebírali neudržitelné klima, přibývající počet migrantů, rostoucí počet obětí kovidu, boj za práva důchodců - ale nikdo by ani pohledem nezavadil o slona v místnosti, který by zřejmě v tu chvíli představoval problém největší.
Pokud bychom si položili otázku, kdo nebo co je pro nás v současnosti oním „slonem v místnosti“, tak si myslím, že netřeba dlouho přemýšlet. Kdo se má dobře díky tomu, že já se mám špatně? No, ale pozor na správnou odpověď, když se slon naštve, tak s ním nejsou žádné žerty. Znáte úžasný obraz od Michala Janovského Slon v porcelánu? Geniální dílo, škoda, že nemám peníze, no snad někdy v příštím životě…
„Praha je krásná,“ řekl potměšilý esesák Fučíkovi v Reportáži, psané na oprátce a Fučík hrdě odtušil: „A bude krásnější, až vy tu nebudete.“ Bylo to samozřejmě myšlené v tom smyslu, že Praha bude krásnější, když nebude okupovaná Němci. Ne fašisty, ale přímo Němci. V současné době je v mnoha státech (Španělsko, Řecko, zčásti v tom určitě jede i Chorvatsko) domorodcům podbízena myšlenka, že jejich území bude krásnější, lepší a samozřejmě i svobodnější bez těch hloupých a věčně nalitých turistů (většinou Němců) a je dost pravděpodobné, že mnoho domorodců tomu věří, zvláště, když dostali od EU, tedy opět od Němců nějaké prachy, aby nebyli škodný.
V Praze je to v podstatě tak nějak podobné, ale my, co jsme trochu přemýšlivější, se samozřejmě chytáme za hlavu, protože to v sobě skrývá dost velké nebezpečí. Bez turistů se zhroutí celá neviditelná infrastruktura, kterou drželi nad vodou a která se bez dotací už v příštích letech sama od sebe nerozeběhne. Takže konec? Konec turistiky a konec iluzí, protože bez příjmů půjde všechno do kytek.
Vždy a za všech okolností je dobré si uvědomovat, kdo danou situaci ovládá, kdo ji řídí, čili, kdo tady vládne a kdo všemu velí. Jak jsem psal o Fíďovi, když jsme byli na večeři v hostinci na staré mělnické a Fíďa se ptal: „Hele, mám zavolat Karlovi? Aby přijel a zazpíval nám k večeři? No ne, já to myslím úplně vážně, já mu zavolám a on přijede, bude tady tak za hoďku, my budeme jíst a on nám k tomu bude zpívat, on to udělá. Tak co?“ Samozřejmě jsem odmítl, většinou jsem byl rád, když jsem Karla nemusel poslouchat ani v rámci jiných příležitostí, ale nikdy se mi nestalo, že bych seděl s Kájou Gottem u večeře a Karel by zničehonic řekl: „Hele, Ravčo, až se nadlábnem, mám zavolat Fíďovi, aby nás odvezl domů tím jeho rollsem? On to udělá a v tom jeho autě se jezdí parádně, tak mám?“
Takže jsme se přes psychopata v místnosti, pardon, slona v místnosti ocitli u turistického ruchu a je pravda, že, když na to tak vzpomínám, tak jsem si našich zemí českých více, lépe, až nejlépe užíval, když se sem nikdo ze zahraničí nehrnul. Je pravda, že jsem během svého života též zabrousil do zahraničí a občas jsem se tam třeba i na deset let zapomenul, ale to všechno bylo takříkajíc v rámci pracovních záležitostí a příležitostí, jinak se na takové to masové přesidlování či stěhování národů v rámci typické dovolené dívám velmi, až vysoce kriticky. Prostě mi to vadí, když to řeknu na rovinu.
Prahu si pamatuji, jak byla každým rokem nacpaná zahraničními turisty ze všech koutů světa, jak tady nebylo k hnutí – no, ale když jsem potom přemýšlel, co jsem z těch turistů měl, tak kupodivu, ani korunu. Není to divné? Je to, jako kdybych tady měl obchod, kde bych něco prodával, obchod by byl celé léto plný zákazníků a na podzim bych zjistil, že jsem vlastně nic neprodal. Není to čirou náhodou taková nějaká zlodějina nejhrubšího zrna? Jestli jste na tom podobně, tak mi určitě rozumíte.
Pamatuju doby, kdy jsme se v případě, že jsme chtěli jet do Bangladéše nebo na Ceylon, museli nechat očkovat proti všemu možnému, snad i proti dětské nemoci levičáctví, jeden můj známý se po tomto povinném cestovním očkování složil, dva měsíce proležel v nemocnici a samozřejmě nikam nejel. Ale byl to zákon. Zákon, který si zřejmě nevymysleli zvlčilí komunisté, ale vědci. Imunologové, epidemiologové, lékaři, polobohové v bílých pláštích.
Na Ruzyni na letišti se dělaly kontroly, jestli náhodou někdo nemá tbc - a pamatuji si, jak jsem byl naposledy na Bulovce s pleuritidou na vojenském oddělení, na plicním, tak tam přivezli (to bylo v roce 1978) manželku tehdejšího československého velvyslance v Americe s podezřením, že má tuberu (tedy ta paní, ne ten velvyslanec), no, jestli ji do té doby neměla, tak ji mohla docela dobře chytnout v uchrchlané společnosti u nás, na plicním. Tenkrát ještě roušky nenosil nikdo, nikdo ani nevěděl, jak taková rouška vypadá, ani sestry na infekčním, ale nikdy se nic nestalo. Paní velvyslancová se tak řízením okolností ocitla v magické věži na Bulovce, to byl ten nejvyšší pavilón, úplně nahoře a seděla tam s námi asi měsíc. Mně se to protáhlo na rok. Dalo se tam dobře meditovat, jinak zábava tam nebyla žádná, ani televize.
Vědci to původně vymysleli tak, že se všechno kontrolovalo a čas oponou trhnul a najednou na nás ze všech stran zaútočil šavlozubý kovid a mraky lidí bez jakýchkoliv prohlídek překračují hranice, zaplavují Evropu, jedno, jestli má někdo tuberu, kovid, HIV nebo cokoliv, každý na to dlabe, i vědci to, jak vidno, vidí zcela odlišně, než před pár lety. Buď se vyvíjí věda nebo vědci. Ale o ten hlavní problém, o toho slona, který s námi sdílí pokoj, kuchyň a z větší části i ložnici se už dávno nikdo nestará.
