Článek
Co je to úspěch? Většina dychtivých čtenářů bude jistě neméně dychtivě souhlasit s tím, že úspěch bude dost úzce souviset s penězi - máte peníze, jste úspěšní a máte vliv, když peníze nemáte, styďte se a někam zalezte, nikdo na vás není zvědavý!
O tom nebo na tohle téma jsem už několikrát psal, většinou v tom smyslu, že naše myšlení se ohledně odhadu jakéhokoli člověka projevuje nevyváženě, protože každý s jásotem odsouhlasí, že když někdo vyhraje v loterii (v tu chvíli se takzvaně umí narodit), tak do jeho osudu prostě zasáhla šťastná náhoda. To je chvíle, kdy existenci náhody uzná prakticky každý. Co udělá z normálního smrtelníka obdivovaného miliardáře? Náhoda, jasně, to dá rozum, rozhodně si miliardu na švýcarském kontě nikdo vlastnoručně nevydělá, i když bude 24 hodin denně hákovat po celý život ve fabrice u soustruhu.
Pokud ale uznám, že do života může břeskným, až třeskutým způsobem zasáhnout náhoda, musím současně připustit, že to nemusí být vždy jen náhoda kladná, vhodná, užitečná, super či jakkoliv výhodná, ale může se jednat i o náhodu nešťastnou.
Veselému miliardáři najednou přestane fungovat rozjetý business, je celkem jedno z jakých konkrétních příčin, je smutné, když má úspěšný byznysmen fatální nehodu a když má k tomu ještě další smůlu, může k tomu ochrnout třeba od pasu nahoru, ale co je na všech těchto náhodičkách divné, že je vám nikdo neuzná. Nikdo je vám neohodnotí jako „náhodu“, čili neštěstí, které může potkat každého. Dokonce i ten, kdo nic nedělá, čili nemůže podle lidového úsloví nic pokazit, může někam spadnout nebo něco může spadnout na něho, ale obvykle jsou lidé, kteří díky nešťastné náhodě nebo díky osudové ráně prudce zchudli pro většinu lidí za pitomce, mohou si za to sami, kdyby trochu mysleli, tak by se jim to nestalo. Zchudlý „pan velkomožný“ už nemá svou původní autoritu, i kdyby se předtím jeho výroky tesaly do kamene, se smůlou v patách bude jen ostatním pro smích.
Pokud se chcete vyhnout nešťastné náhodě, která by se mohla fatálně podepsat na vašem osudu a na vašem životě, je dobré, podobně jako se zapaluje svíčka hromnička, aby blesky směřovaly spíše k sousedům, zapálila svíčka „sudička“, s tím, aby se vám nešťastné náhody hromadně vyhýbaly. Je to samozřejmě spojené i s tím, že sami nebudete „pokoušet osud“ a nebudete běhat po minovém poli, aby vás ostatní obdivovali. To byste s nejvyšší pravděpodobností čekali na výbuch radostného smíchu marně.
Můžete směle počítat s tím, že svět se od konce tohoto roku bude digitalizovat už takovou rychlostí, že se bez znalosti počítačové techniky neobejde ani obyčejná WC - žena nebo jak se slušně řekne hajzlbába. Natož lidé, kteří pracují jako copywriteři, vypravěči, komentátoři, influenceři (strašné slovo), psychologové, psychoterapeuti, psychiatři, vykladači karet, neboli kartáři, astrologové, spisovatelé, redaktoři a mluvčí. Nové vlny sedmé velmoci se na nás nezadržitelně řítí, aby nastolily nový řád a pořádek. Vypravěči pohádek se ujmou moci, protože lidé prostě uvěří tomu, co je psáno, ne nadarmo se říká, co je psáno, to je dáno, stokrát opakovaná hovadina se stává uznávaným výrokem.
Když se v současné době občas obracím, ještě ne v hrobě, ale dozadu, do minulosti a vzpomínám, čemu bych měl děkovat nejvíce za to, že ještě přežívám a že existuji, tak mě vždy jako první napadne, že to byla touha naučit se rychle a naslepo psát na psacím stroji. Ano, to byl ten nejlepší nápad, který ovlivnil celý můj dosavadní život a kdyby téhož nebylo, nevím, nevím, jak bych dnes skončil, jestli bych už byl ubytovaný někde pod mostem nebo bych skomíral v nemocnici pro chudé na kraji města. Bez znalosti rychlého psaní na klávesnici bych byl dnes totálně v řiti. Ano, nebojme se pravdivého pojmenování reality.
Což vám samozřejmě mohou potvrdit i všichni ostatní, kteří se naučili skutečně rychle sázet písmo na monitor a nemusejí se zdržovat hledáním… a kde je vlastně to Á…? Ještě včera jsem ho tady někde viděl? Tak to je na sebevraždu, nebo na to, aby se dotyčný přihlásil na stručnou konzultaci, po které se může sám rozhodnout, jestli zvolí tu sebevraždu nebo se naučí hbitě psát - všemi devíti. Člověk píše naslepo devíti prsty, nikdy desíti, jak se mylně traduje, jeden palec se nepoužívá, většinou ten levý, protože většina z nás jsou praváci. Je zajímavé, jak málo lidí si uvědomuje důležitost znalosti ovládání klávesnice počítače, neváhal bych ani říct, že je to přímo trestuhodné, je to podobné, jako kdybychom mezi sebou stále ještě tolerovali spoluobčany, kteří neumí číst a psát. Nebo jsou už staří a jako důchodci nemají žádný příjem.
To druhé, co jsem se učil a učil a učím se to stále (netvrdím, že to umím, ale dlouhá léta jsem se tím živil), byla tvorba fotografií a fotomontáží, natáčení videí, realizace optických triků a iluzí. Dlouhá léta jsem pracoval v Krátkém filmu Praha ve studiu animované tvorby Jiřího Trnky. Uměl jsem rychle psát náměty, scénáře, povídky a dialogy, dodnes jsem napsal tolik knih a vydal tolik publikací, že si to ani sám nepamatuji, prostě jen využívám toho, že umím psát prakticky tak rychle, jak rychle myslím. Což je výhoda, když něco vymýšlíte, protože vás to pak nezdržuje.
Fotky a trikové fotky byly přímo moje vášeň, díky nim jsem v Česku hýbal kulturou od roku 1990 až do začátku první ekonomické krize v roce 2008. Dnes by se to už nedalo opakovat, protože moje tvorba představuje konec éry černobílé fotografie, kdy se ještě pracovalo metodou negativ - pozitiv.
Ne každý si mohl dovolit vyrábět doma fotky, protože jste k tomu potřebovali horu odborného nádobí a náčiní, od speciálních vyvolávacích tanků, přes fotoaparát a zvětšovák a příslušné optiky až k vyvolávacím mísám, možná by někdo z mladých tvůrců mohl napsat pokračování slavné ódy na dědovu mísu, navíc se muselo pracovat pouze při červeném, oranžovém nebo zeleném osvětlení a když jsme dělali první pokusy s barevnou fotografií, tak jsme museli být úplně potmě, řídili jsme se pouze hmatem a čichem.
Na druhou stranu ale pan fotograf, to byl pan někdo, dneska to už každýmu visí u konce trávicí trubice, proč by nás měli nosit na rukou jen kvůli tomu, že jsme dělali něco, co sice bylo nepředstavitelně těžké, ale dnes už to nikomu nic neříká?
Kdo dnes ví, jak vypadaly pozitivní fotomontáže - i když touto technikou byly natočené skoro všechny moje filmy… Když si na to uprostřed digitální techniky dnes vzpomenu, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Pamatuji si, jak jsem se těšil, že s tím jednou seknu a už nikdy nevlezu do koupelny s tím, že se tam budu několik hodin potmě hrbit u zvětšováku, postaveném na vaně a v dědových mísách budu máchat osvícený fotopapír, i dnes je mi z toho tak nějak divně kolem žaludku, člověk se přitom bohatě nadýchal všeho možného od kyseliny octové až po různá činidla z vývojek a ustalovačů. Občas si kladu otázku, jak jsem to vlastně mohl vydržet?
Ale kdyby té práce nebylo, tak by neexistovaly fotky, které u nás viděl skoro každý a možná se i trochu divil, jak je to asi udělaný? V té době ještě neexistoval photoshop a na barvu se většinou fotilo jen, když se dělaly barevné diapozitivy pro tisk. Ale ani ty neměl každý, takže jsem mohl fotit a vyrábět diáky, které se promítaly při divadelních představeních a při diskotékách a občas jsem na diskotékách pouštěl i filmy, rovněž trikové a jak čas plynul, tak všechno tak nějak nenápadně plynulo nebo spíše splynulo a už si ani nepamatuji kdy to přesně bylo, ale najednou jsem přeskočil na digitální foťáky a sbohem, vývojky, zvětšováky a ustalovače… fuj, tajxl!
Nicméně, i když vývoj pokročil, tak stále zůstává pravdou, že nejrychlejší převod myšlenek do psaného slovního projevu je pomocí klasického psaní na klávesnici počítače. Existují sice programy, které převedou mluvené slovo do psané podoby, ale ne vždy se hodí ke zpracování většího množství psaného textu a ne vždy vyhovuje právě ta nutnost něco vyslovit, než se to napíše. Většina spisovatelů stále píše v noci, doma nebo někde, kde by hlasité diktování psaného textu působilo přinejmenším komicky. Stále ale zůstává pravdou, že znalost kombinace výkladu astrologických konstelací a tarotu, znalost tvorby fotek a videí a schopnost rychle psát jsou ty nejlepší možnosti, které je dobré ovládat, protože to jsou věci, které se budou v životě omílat stále dokola.
Pokud už nastala válka informací a mám tisíce důvodů domnívat se, že skutečně nastala, budou to mít psychopati docela složité. Protože, jak jsme si již řekli - psychopat je člověk, který chce škodit, musí škodit, má to přímo v biologické náplni své existence, narodil se, aby škodil, je to smysl jeho života, musíme si na psychopaty dávat pozor.
Normálního člověka by nikdy nenapadlo vyrábět počítačové viry, stejně tak by normálního, zdravého člověka nikdy nenapadlo jít postříkat něco na veřejnosti (sochu, nově omítnutou zeď, plakát) sprejem. Normální, duševně zdravý člověk by se nikdy neopásal dynamitem a nešel by se vmísit do davu před nákupním centrem.
Jean Paul Sartre, francouzský spisovatel a filosof prohlásil, že terorismus je atomová bomba chudých. Na první poslech to zní jako super hláška, ale kdyby na chvíli vstal z mrtvých starý, dobrý Sokrates (pokud tedy vůbec existoval, pokud ne, tak s velkou pravděpodobností není ani mrtvý), zřejmě by asi řekl, moment, vážení, aby nedošlo k nedorozumění - kolik znáte chudých, kteří by neváhali použít teroristické praktiky na to, aby na sebe upozornili? Ano, kdybychom mluvili o chudém psychopatovi (i psychopat může někdy zchudnout), tak by to možné bylo, víme, že i velmi schopný manažer, pokud v něm převažují psychopatické tendence, se snaží zlikvidovat vlastní firmu, stejně tak je známé, že psychopat střílí ze zálohy, proto také rád pomlouvá, rád se schází ve dvou, ale už nemá rád schůzky ve třech nebo ve čtyřech, kde nemůže tak snadno prosadit svůj názor. Nemá rád smsky, nerad telefonuje, rád si hraje na pánaboha ze zálohy. Je to typický, někdy jen verbální, ale i tak dost nebezpečný ostřelovač. Můžeme tedy říct, že terorismus je atomová bomba psychopatů. Jestli bohatých nebo chudých je už v podstatě jedno, ale i tak bychom ještě museli dořešit otázku, kde a za kolik se dá sehnat levný dynamit s rozbuškou nebo semtex v dárkovém balení od Vuittona.
Psychopat je manipulátor, který vás chce přinutit dělat věci, které byste normálně nedělali nebo byste neměli chuť je dělat.
Je jasné, když se nad tím zamyslíme, že nejhorší psychopat je bohatý psychopat, neboli psychopat, který má peníze. Jakmile má psychopat vliv a určitou moc, začne být nebezpečný. Řekli jsme si, že jakákoliv ekonomická krize spočívá vždy ve velkých majetkových a finančních rozdílech, v nichž se lidé ocitnou. Jakmile jsou tyto rozdíly tak velké, že se do budoucnosti dá očekávat už jenom jejich zvětšování, což je, myslím, naše současná situace, nastává několik možností řešení.
Terorismus a revoluce (dobytí zimního paláce a postřílení carské rodiny) nebo jsou možné volby a měna (jako za starého Zápotockého v roce 1953), tisk nových bankovek (když bankéři ztratí nátisk a nemohou dál hrát, ani zpívat, tak se to dotiskne), odchyt psychopatů a jejich umístění do ZOO (toho se ale jen tak nedočkáme), pandemie a vakcinace obyvatelstva, jó, chlapče, smrt si nevybírá, ať jsi chudý nebo bohatý, genocida (to je vždycky takové to nejjednodušší řešení, když s vámi někdo nesouhlasí, ale funguje pouze do určitého počtu obyvatel) nebo uzákonění minimálního příjmu (to je nejjednodušší a nejefektivnější řešení, které spočívá v tom, že by například každý občan České Republiky měl nárok na příjem 45 000 Kč měsíčně, ať už by dělal cokoliv. Mohl by sedět v parku a dloubat se v nose a měl by za to 45 litrů nebo by mohl sedět v kanceláři a vyplňovat tabulky a měl by svých 45 tisíc jistých a k tomu ještě plat od zaměstnavatele, ale základní příjem, který by měl každý jistý, by byl 45 tisíc. Je to nejspravedlivější a nejrychlejší řešení, nic lepšího nevymyslíte, i kdybyste se rozkrájeli nebo navzájem popravovali a zavírali od rána do večera. Je zajímavé, že právě s tímto řešením nebudou (protože ani nemohou) bohatí psychopati souhlasit.
Důvodů k nesouhlasu vyštěkne psychopat deset za minutu, ale nikdy mezi nimi nezazní ten skutečný důvod - jsem psychopat, proto nemohu souhlasit se situací, v níž ztrácím nad hromadou lidí moc. Možná by to chtělo vládu trochu tvrdší ruky, protože takové ty nejmodernější typy různých demokracií jen nahrávají psychopatům na nejrůznější smeče, z nichž má sice každý psychopat nehoráznou radost, ale ve všeobecné vřavě to k žádnému rozumnému řešení nepřispěje.
48, ano, tak se jmenoval jeden můj známý, Forejt, kterému jsem říkal po anglicku Čtyři osm, neboli four - eight. Byla s ním vždycky legrace, setkávali jsme ještě s několika dalšími známými a kamarády a vždycky jsme dokázali proklábosit celé odpoledne a ještě i večer k tomu. Měl jsem rád tahle setkání, už si ani nepamatuju, jestli jsme se nějak moc bavili o práci nebo o dluzích a o majetku, spíše jen tak trochu, okrajově, v podstatě jsme nic až tak světoborného, co se týká pravidelného příjmu nikdy neřešili.
Čtyři osm měl známého nebo spíše nějakého strejdu, který žil v Americe a občas se přiletěl podívat do Prahy a byl celkem bohat. Jednou z jeho oblíbených zábav bylo nachystat si do řady třeba dvacet nebo třicet golfových míčků a potom je jeden po druhém odpalovat do rybníka, no a jednou jsem se s ním bavil na takové to volné konverzační téma, co kdo dělá a proč a jak dlouho, tak jsem mu řekl, že píšu články do různých redakcí a jeho to zaujalo a najednou povídá: „Poslyšte, mladý muži, dám vám jednu dobrou radu do života. Jestli chcete zbohatnout, tak pište o zlodějích.“
To mě samozřejmě hned zaujalo, ale nedovedl jsem si představit, jak budu psát o zlodějích, co o nich budu psát, kde to budu uveřejňovat, jak asi ti zlodějové budou nadšení, že o nich píšu a hlavně, jak a podle čeho ty zloděje poznám. V podstatě by se dalo říct, že jedna, v jádru celkem zajímavá rada, mi pošťouchla mozek málem k celoživotnímu přemýšlení. Bylo to zajímavé i v tom smyslu, že nevím, jestli jsem někdy psal vyloženě o zlodějích, jako abych věděl, hele tady to je ale zloděj non plus ultra, tak o něm něco napíšu, třeba nějaké interview, dobrý den, pane zloděj, mohu se zeptat, kdy jste poprvé ukradl něco podstatnějšího nebo většího, třeba nějakou kopírku nebo půl mega z firemní kasičky? Kdy jste vlastně poprvé poznal, že jste zloděj nebo, že vás to táhne ke krádežím, jako že tomu prostě nejde odolat?
V tomto smyslu jsem o zlodějích nikdy nepsal, ale když si tak promítám zpětně svůj pohnutý život, tak jsem často psal o úspěšných a víceméně známých lidech, jako třeba o svém strýci Jaroslavu Zaviačičovi, který celý život tvrdě pracoval v Rudém právu a teď se vydává bezmála za partyzána, který vlastně v Rudém právu celý život trpěl, ale současně i nepokrytě bojoval proti svému tehdejšímu nepříteli, bohužel současně i zaměstnavateli.
Hledáte jehlu v kupce sena a trochu to připomíná hledání jmen šéfredaktorů Rudého Práva, jako třeba Moc, Švestka, Hoření, ono je zajímavé, jak ty šéfredaktory Rudého práva nejde nikde najít, jako kdyby se sami vymazali z historie. Na netu najdete hlášky, jako že, co se Rudého práva týká, tak po sametové revoluci v roce 1989 se stalo tohle a tohle, ale už se nedočtete, co se kolem ruďasu dělo předtím, jak to šlo kupředu levá), takže necháme hrdého posledního Mohykána Jaroslava Zaviačiče bojovat proti komunistickým přízrakům v pissárně Rudého Práva, kde pracoval jako šéf po mnoho a mnoho let, no, co tam asi psal? Protikomunistické manifesty?
Zajímavé je, že většinu toho, co ubohý lid musel číst ve svém oblíbeném ruďásku, napsal nebo opsal právě můj strýc, který je z toho dodnes šalebně psychicky rozhozený, takže, jak často říkám, občas nesouhlasí ani se svými vlastními názory. Já si na ty zmetky komunistický pamatuju dodnes, v ruďasu pracovala moje máti a dvě její nejlepší přítelkyně, mnoho lidí, které jsem znal osobně a samozřejmě i můj vykutálený strýc. To byla snůška lidských osudů, že by se to snad ani pochopit nedalo. Možná se o jeho hrdinství bude psát kniha. Jak bojoval, až dobojoval, to jsou hrůzy, že by se z toho jeden poblil. Mohl by si zvolit za kmotra knihy lektora společenského chování pana Kajínka.
Budova Rudého práva je budova, která se rozprostírá před Bílou Labutí, tedy Na Poříčí (dítě křičí, ženská drhne schody)… Z druhé strany jsou vjezdy do garáží no a proč to povídám, protože v roce 89 čas oponou trhnul, zazvonil konec a Rudému právu byl konec a z druhé strany se do bývalých budov Rudého práva nastěhoval Kudláček se svou Annoncí, bezplatnou inzercí a podobnými nesmysly a šéf NEI reportu Richard Knot a kromě toho se zde objevil i jeden z nejbohatších mužů v tehdejším Československu Fíďa. Já mu říkal Fíďa a on se hrozně moc zajímal o vydávání knížek a také o vydávání novin, to byla jeho vášeň a když měl peníze, tak se snažil svou vášeň k tisku realizovat. Jinak se samozřejmě výše uvedení pánové navzájem k smrti nenáviděli, potom se rozstěhovali a Fíďa začal podnikat v baráku, co je hned vedle Bílé labuti, ale je docela nenápadný, většinou jej přejdete, ani si nevšimnete, že tam nějaký barák stojí. Tam založil a začal pomocí kamelotů distribuovat Večerník Praha. Ono to bylo trochu složitější, protože původně měla Praha už za bolševika svoji vlastní večerku, noviny, které vycházely prakticky v Rudém právu a které se jmenovaly Večerní Praha. Lidově se jim říkalo Večerka.
Jo, to psali ve Večerce, jdu koupit Večerku, jinak bych neusnul a tak podobně. Fíďa se tedy rozhodl začít vydávat Večerník Praha a nějakou dobu si nechtěl nechat rozmluvit, že to není zrovna nejlepší nápad. Lidi si samozřejmě pletli Večerník Praha s Večerní Prahou, takže další pokus byl začít vydávat rovnou Večerku. Noviny, které se jmenovaly Večerka, se ale ani tak moc neprodávali, i když kameloti pobíhali přímo po silnici a když jste zastavili na červenou, tak vám skupina vandalů nastříkala na přední sklo jar nebo písek na nádobí a současně vám do okýnka jiný obejda cpal Večerku - není třeba to ani nějak dál rozvádět, abychom celkem přesně odhadli, jak to všechno skončilo. Jinými slovy, vše skončilo a zůstala jen původní Večerní Praha. Ta samozřejmě taky dlouho nevydržela, protože psychopati - reformátoři se budou tak dlouho snažit všechno, co už dávno funguje, ještě dál vylepšovat a renovovat, až to zničí úplně.
Je možné, že podobný osud čeká i mobilní telefony a noťasy, bude stačit ještě pár vizionářů a už se s tou srandovní ohebnou a průhlednou plackou nedovoláte ani policajtům.
Fíďa byl původně skromný úředník, právník, řadový zaměstnanec a když přišel sametový podvod, tak Fíďa přišel na nápad, že když se každý najednou snaží podnikat, bude k tomu dobrý nějaký použitelný návod.
Už to nebyla paní uklízečka, kterou jsme potkali na chodbě a znali z minulosti, teď to byla úklidová firma, která vám nejenom uklidila, ale i předala fakturu s vyúčtováním - jenomže často lidé nevěděli, co a jak vyplnit, jak svoji firmu nahlásit, jak platit nemocenské, zdravotní a sociální pojištění a tak to Fíďa všechno přehledně, úhledně a spisovně sepsal a vydal jako knížku, o kterou byl takový zájem, že se to muselo tisknout pořád dokola a lidi to furt stačili kupovat, prodalo se toho šílené množství a Fíďa najednou zbohatl. Vyprávěl mi, jak přišel domů a v kufříku si přinesl prvních šest nebo sedm milionů.
„Člověče, to byl tak zvláštní pocit, ani nevím, jak to popsat. Stará už chrápala, bylo asi půl jedné v noci a tak jsem ten kufřík položil v kuchyni na stůl, odklopil víko - a, člověče, já jsem se na těch šest milionů až do rána díval. Pak jsem si udělal kafe, kufřík uklidil do skříně a hned jsem se rozhodl, že se rozvedu a začnu jinak.“
Já sám to považuji za jednu z nejlepších historek na téma, jak prostý člověk našel v lese hrnec plný zlaťáků. Fíďa potom dále shromažďoval a shromažďoval, až dal dohromady první miliardu, taky byl prvním a dlouho jediným člověkem, který u nás jezdil Rolls-Roycem, kde měl zabudovanou televizi, což tenkrát též ještě nebylo tak zcela obvyklé.
Jednou jsem po docela zajímavém karetním výkladu jel s Fíďou na večeři a on povídá: „Hele, můžeme zajet tady na starou mělnickou, je tam dobrej motorest, prostě takovej zájezdní hostinec, tam dobře vařej, tak si něco dáme, třeba biftek se vším, co k tomu patří.“
Tak dobře, přijeli jsme, Fíďa zaparkoval, usadili jsme se ke stolu, objednali a Fíďa měl zase další nápad: „Teď si zrovna říkám, že bychom se mohli trochu pobavit, hele, co kdybych zavolal Karlu Gottovi, aby nám přijel zazpívat?“
Já na to: „Ježíšmarjá, to nevím, myslíš, že by se to hodilo?“
A Fíďa hned nato: „No jasně, že jo, já mu brnku, on to má z Bertramky kousek, mohl by tady za hoďku být a on nám zazpívá. Za ty peníze, co mu nabídnu, přijede, stejně jako by přijel každý. Takže jo? Volám…“
„Raděj ne,“ povídám, „možná, že je to takhle lepší, máme tady klid, dovedeš si představit, jaký by tady hned byl bugr, kdyby se to rozletělo, ty vole, u Štamgastů zpívá Karel Gott! A běhá tam nahý po stole!“
„No, to máš asi pravdu, ale pozveme ho někdy? Určitě, jo?“
Jindy mi Fíďa sdělil: „Tak dneska jsem tady měl jednoho chlápka, co chtěl pro mě pracovat, tak jsem říkal, že bych ho klidně zaměstnal jako generálního ředitele jedné divize a ptám se ho, jaký by si představoval plat. A on povídá, no, to je těžký, že jo, ze začátku bych mohl mít, i když je to jen návrh, tak kolem čtyřiceti a později by se to mohlo zvednout, podle toho, jak bychom se domluvili… no a tak jsem ho hned vyhodil. Přece nemůžu zaměstnávat generálního ředitele, který si řekne o měsíční mzdu menší, než kolik platím každý den za večeři!“
Fíďa si v pracovně nechal postavit sloup z ryzí platiny a kromě toho si nechal zhotovit záchodovou mísu z ryzího zlata. Později to byly už jen odpadní trubky, ale i tak to dokázalo hromadě lidí zvednout mandle. Všechno bylo bezvadný a nedalo se tomu nic vytknout, akorát ten prodej knížek a prodej Večerky dost váznul, takže to nakonec Fíďa zrušil a poslední roky jel spíše už jenom ze setrvačnosti. O to více se začal zajímat o závodní koně.
Jednou jsem mu povídal, hele nad Prahou jsem objevil překrásný pozemek na osmičce hned vedle Velké skály, to je paráda i s výhledem na celou Prahu. Fíďa na to odtušil, že teď nemá cenu něco kupovat, doba je nejistá a on sám se necítí moc dobře - no, přístí týden jsem šel kolem do fitka a najednou koukám, že ten pozemek, o kterém jsem se s Fíďou bavil, je čerstvě oplocený a když jsem přišel blíž, tak vidím v plastikovém obalu orazítkovaný papír, „soukromý pozemek, majitel JUDr Fidelis…“ aha tak přece jenom mu to nedalo a pozemek koupil. No, stál tam několik let, aniž by se na něm něco odehrávalo či dělo a potom Fíďa zemřel. Zajímavé ještě bylo, jak jsme pro Fíďu hledali partnerku, později i manželku a matku jeho dcerky a jak jsme se potýkali s jeho onemocněním a stejně tak by byly zajímavé i myšlenky a teorie, proč zrovna on, který si mohl všechno koupit, musel umřít na rakovinu. Jen tak pro zajímavost, Fíďa byl mladší než já a zemřel den před svými sedmdesátými narozeninami v roce 2018. Oba jsme se narodili na jaře, v roce 48. Four eight.
