Článek
Na Dubaj mám krásné vzpomínky, zničehonic najednou stojíte uprostřed excentricky moderních výškových budov, jedno obchodní centrum vedle druhého, jedna banka vedle druhé a k tomu jsme se mohli projíždět na loďce, až jsem si chvílemi připadal jako hlavní postava novely Ernsta Hemingwaye Stařec a moře, chyběla mi k tomu jen nějaká větší ryba, ale tu jsme si mohli dát k večeři na výletní jachtě i s harpunou místo vidličky.
A byli jsme také na nejvyšší budově světa, kde i otrlé povahy začínaly brát vážně výstražné nápisy Nenahýbejte se z oken nebo Nevyklánějte se z oken - jaký je v tom vlastně rozdíl? Mám se nahnout, vyhnout nebo vyklonit? Jakákoliv interakce s oknem by mohla mít fatální následky. Tak jsme se raději nechali zase vylodit v přízemí a nahoru jsme se už ani nepodívali.
Později jsem přemýšlel, k čemu mi to vlastně bylo, vidět Dubaj a duchu přitom zemřít nebo jak se to říká... v životě jsem viděl celou řadu zajímavých destinací, když to bylo v horách, tak jsme většinou letěli, jeli, šli a šplhali a vybíhali vzhůru, když to bylo v údolí, tak nás tam dovezl autobus. Nebo auto. Nebo jsme se tam dostali na kole. Taky dobrý.
Můj děda z matčiny strany se narodil na vesnici, na vesnici vyrostl, pracoval, zplodil s babičkou, se svou manželkou dceru (moji matku) a syna, mého strejdu a potom na té vesnici žil až do konce svého života a měl pocit, že mu nic nechybí. Moje matka se v životě stěhovala asi osmkrát až desetkrát, já jsem se stěhoval asi třicetkrát. Marně si ale vzpomínám, co nám to stěhování vlastně dalo, kromě vyšší šance najít si dobrou práci. Kdybychom byli finančně, neboli hmotně zabezpečení či zajištění, tak bychom se asi nestěhovali. A možná ani nikam moc nejezdili. Je to zajímavá otázka.
