Článek
Když s vámi osud zatočí tak, že najednou zůstanete sami, bez rodičů, je občas zajímavé vzpomenout si na všechno, co vám kdo do života dal. Může být svým způsobem povzbuzující, uvědomit si že pokračujete v životě a díle někoho, kdo byl natolik cílevědomý, že vám mohl během uskutečňování dlouhodobého projektu předat žezlo a stáhnout se do ústraní. Rozhodně potom nemáte pocit zbytečnosti.
Cílevědomých lidí, bohužel, v naší společnosti není nadbytek, spíše by se dalo říct, že drtivá většina se řídí heslem, po nás potopa. Jsou to většinou takoví ti superhrdinové, co jednoho dne zemřou a nezůstane po nich ani podepsaný aforismus, napsaný fixem na zdi.
Když tak vzpomínám na svého biologického otce a snažím se vybavit důležité momenty z našeho společného života, tak těch vzpomínek kupodivu moc není.
Můj skutečný otec byl vojákem z povolání, zřejmě odjakživa. Nosil zelený stejnokroj důstojníka československé socialistické republiky a doma měl občas na sobě hnědé tepláky, zvláště když hrál pingpong nebo volejbal se strýcem Jaroslavem, bratrem mé matky.
Většinu času, který trávil doma s rodinou, tedy se mnou a s matkou, věnoval čištění bot, v tom byl skutečný zenový mistr, boty dokázal čistit i několik hodin, škoda, že v této kategorii nebyla již tenkrát založena nějaká zvláštní kategorie v Guinessově knize rekordů, určitě by se umístil na dlouhou dobu na vedoucím místě.
Lásku k čištění bot jsem po otci nezdědil, stejně tak jsem nezdědil lásku k uniformám ani lásku ke zbraním. Přestože to u nás občas vypadalo jako v muničním skladišti, ve velkých dřevěných kufrech jsme měli uskladněné dýmovnice, dělobuchy a protitankové střely hned vedle ručních granátů a krátkých palných zbraní a k tomu, kdyby se náhodou někdy hodil, bílý fosfor ve vodní lázni, chlorečnan draselný v krabici od cukru a semtex ve škatuli od kakaa a k tomu zápalné šňůry, normální i bleskové, nikdy se nikomu nic vážného nestalo. Otec byl tankista, inženýr, plukovník, odborník na tanky, který již tehdy tvrdil, že tanky v moderní válce nemají budoucnost. Vítězství bude patřit tomu, kdo bude ovládat tajemství radiace. Takovým a podobným blábolům jsem byl vystaven po celé své dětství, prostě prokletí syna vojenského docenta.
Jednou otci málem vybuchl granát v ruce, ale stačil jej ještě včas hodit za roh, ale přesto chytil do předloktí dvě střepiny, tak s ním pár dní nebyla řeč, ale to už bylo v době mé dospělosti, tak jsem ho naložil do auta a odvezl do vojenské nemocnice, kde mu střepiny vyndali, ruku zavázali a jeli jsme domů. Nikoho to nijak zvlášť nezajímalo a nikdo se na nic zbytečně neptal.
Potom se můj otec rozvedl s mou matkou, která pracovala v redakci Rudého práva a vzal si svou téměř o čtyřicet let mladší sekretářku. Moje matka se znovu vdala za redakčního kolegu rovněž z Rudého práva, který měl syna, známého fotografa, tak nějak stejně starého jako já a otcova sekretářka měla dva syny, stejně malé, jako nezletilé a tak se každý starat o své syny a o nového partnera, akorát já jsem z toho kola tak nějak vypadl ven, protože o mě se nestaral nikdo a najednou jsem byl v situaci, kdy jsem sám měl dvě děti, holku a kluka, o které jsem se měl starat zase já, ale nikdo se nestaral o mě, nakonec to dopadlo tak, že moje bývalá manželka, s níž jsem měl dceru Markétu, zmizela i s Markétou bez mého vědomí v Kanadě a potom se mi ozvala po půl roce, že po mně chce alimenty, jinak mě dá k soudu. To je jako když vám někdo unese dceru a ještě chce alimenty.
Já jsem byl v tu dobu zrovna bez práce na ulici, takže jsem dostával nulovou sociální pomoc. Snažil jsem se psát a prodávat texty jako copywriter, ale v česku se psaním člověk uživí jen těžko. Zda-li občas vůbec. Málokdo ví, že i Čapek nebo Werich by v našich sociálních podmínkách nepřežili, kdyby neměli štědré osobní sponzory.
Pokud najdete geniálního českého spisovatele, tak časem zjistíte, že neobdivujete jeho literární genialitu, ale schopnost udržet se v naší společnosti naživu. Kdyby u nás jednou existovalo něco jako bylo ještě za totáče ministerstvo kultury, tak by mohli podobné případy evidovat a vydávat o nich každoroční přehled, něco jako dělá Forbes s nejbohatšími Čechy.
Otec se o moje starosti nezajímal a časem jsme se dostali do situace, kdy jsme se nechodili ani navštěvovat. Když jsem se oženil, ještě v devadesátkách, tak jsem byl i se svou ženou u otce na návštěvě a otcova manželka tehdy dosti nahlas řekla, že když budu chtít příště přijít návštěvu, tak můžu, ale ať přijdu sám a netahám jim do bytu žádné utěšitelky pánského pohlaví. Tak nějak to řekla, možná to bylo stručnější a tím pádem i výstižnější, ale otec se mě tenkrát nezastal a nedokázal se postavit na mou stranu, takže u mě skončil.
Když mám hodnotit jeho přístup k mé existenci, tak byl chladnější než vlažný. Nikdy jsem od něho nic zajímavého nedostal, nikdy mi nic nepochválil. Nikdy mě nic nenaučil a když jsem se oženil a neměli jsme kde bydlet a čekali jsme dítě, tak mi dal deset tisíc a to bylo vše, co pro moji rodinu udělal.
Mezi své dva „nové“ syny, které vyženil, potom rozdělil dva baráky, dva byty v Praze, auto, motorku a docela slušnou hotovost, která se dala počítat v osmimístných částkách.
Moje tehdejší manželka pak zdědila byt po svých rodičích, jinak bychom museli bydlet pod mostem nebo někde v zahrádkářské kolonii.
Takže jak to celé zakončit? Zvoláním, čest jeho památce nebo se s ním definitivně rozloučit na věčnou vzpomínku zvednutými prostředníky? Díky, že jsem se v době svého dětství kvůli tobě občas cítil jako Zilvar z chudobince, bylo to poučné a občas i zábavné.
