Článek
V minulých dnech jsem živě dumal o tom, jak všechno v životě má svůj začátek, průběh a konec a že je docela pozoruhodné, jak stále dokola potřebujeme něco začínat a občas i něco končit. Jak se říká, změna je život, i když je pravda, že největší změnou v životě je konec života, neboli smrt. A o to více je zajímavé, jak se mění náhlad na životní cíle.
Samozřejmě, tvrdit, že smrt je základ života je asi pitomost, ale tak nějak jsem vypozoroval, že každý člověk nebo téměř každý člověk, k tomu, aby byl šťastný nebo alespoň k tomu, aby nebyl vyloženě zoufalý a bez „smyslu života“, potřebuje mít nějaké plány, nějakou vidinu budoucnosti, vidinu změny, většinou si plánujeme pozitivní změny, udělám školu, seženu si dobrou práci, najdu výhodné zaměstnání, začnu podnikat, zkusím pracovat samostatně, koupím si auto, najdu si partnerku, partnera, založím rodinu, zasadím strom, vysuším řeku, postavím dům, budu se starat o děti, potom mě vykopnou do LDN, ale to už budu mít Alzheimera, takže už stejně nebudu nic vědět, ale už teď vím, že kdybych toho Alzheimera neměl, tak bych si mohl říkat, že jsem nežil nadarmo.
Ale jak už jsme si tady řekli, když budete přemýšlet o smyslu svého života, zkuste si uvědomit, co po vás zůstane, až tady nebudete. A kdo z toho bude mít užitek? To je podobné jako ona záludná otázka - a co vlastně umíš opravdu dobře? Co umíš nejlépe nebo lépe než ostatní?
Pamatuji si, jak jsme během posledních třiceti let stále dokola začínali nové a nové projekty a šli do stále nových akcí, na Nově natáčeli Áčka, Peříčka a Snídaně s Novou, vydávali knihy a publikace, spolupracovali s nekonečnou řadou redakcí a nakladatelství nebo i vydavatelství a bylo to zajímavé, vždycky, když se skončil jeden projekt, tak to bylo vždy doprovázené takovým zvláštním šimravým pocitem, dodnes to nedovedu nazvat jinak, než Game over.
Představte si, že celý rok natáčíte film, jednáte se spoustou lidí, kteří s vámi spolupracují, jsou to herci, hudebníci, dramaturgové, kameramani, šéfové filmových studií, ale i nejrůznější pomocníci, maskérky, produkční, krok za krokem se blížíte k úspěšnému konci, naštěstí musím říct, že všechny moje projekty byly završeny úspěchem, dílo bylo dokončeno, nic a nikoho jsme neztratili, mnohokrát jsme se potom loučili třeba v televizi nebo na Barrandově se slzami v očích, poslední plácnutí po rameni, a máme to, je posečíno, úroda je pod střechou a jede se domů.
Trochu unavení, trochu ospalí, ale i lehce nervózní, co bude dál? Vždyť dál vlastně není nic? Co si zase vymyslím? S kým to budu realizovat? Pokud to bude větší projekt, schválí mi to? Kde na to vezmu peníze? Přijdou opět noví spolupracovníci a spolubojovníci, vybudují se nové známosti, objeví se noví „vlivní“, popřípadě i noví „škůdci“ a vynoří se nepřející psychopati, kteří jsou všude a člověk s nimi musí počítat, popřípadě se na ně připravit. A dokud se stále dokola střídají nové začátky a následující úspěšné konce, dá se mluvit o štěstí a dokud štěstí funguje, můžeme mít občas i pocit, že nejsme zbyteční, někdy se tomu říká pocit seberealizace.
Když se tak zlehka ohlédnu dozadu, tak pocitově nejhorší byl pro mě asi konec mé pracovní mise v Budapešti, po třech týdnech televizního vysílání pořadů EZO.
Z hlediska svého pracovního výkonu jsem byl spokojen, všechno bylo v naprostém pořádku, z hlediska EZA jsem ale neměl pocit, že by splnili původní dohodu, čili to, na čem jsme se domluvili, ještě než jsme zvedli kotvy a odjeli do Budapešti. Všechno to dopadlo tak nějak divně a bídně, nakonec se s námi nepřišel nikdo ani rozloučit, asi jako když prohrajete volby a ti, co zůstávají, vám na půl huby řeknou, tak čau.
Později jsem celou EZO záležitost rozebíral ještě s jedním kolegou čistě psychologicky a přišli jsme na tři psychopaty, kteří stáli za celou tou zázračnou změnou v chování televizního EZO štábu vůči nám, ale to by bylo na další knihu. Na psychopaty si prostě musíte dávat pozor, ať už doma nebo na pracovišti. Sám sobě bych dnes zcela určitě poradil jiný pracovní postup, než jaký jsme se snažili zachovat tenkrát.
Kdyby se k tomu mohly vyjádřit ty tři psychopatky, které jsem si nakonec vytipoval a pod jejichž vlivem se budapešťská ezo – katastrofa odehrála, jsem ochoten jim za to zaplatit jakkoliv vysokou částku, o jakou si řeknou. Řekl bych, že je to docela solidní nabídka, kterou jsem připraven splnit.
