Článek
Málokdo si uvědomuje, jaká obrovská síla se skrývá v takzvaných podmíněných reflexech. Vzdělanějším lidem se při zmínce o podmíněných reflexech občas vynoří z hlubin dlouhodobé paměti jméno ruského fyziologa I. P. Pavlova. Co o něm víme? Kromě toho, že má v Praze stanici metra.
Ano, byl to ruský vědec, který slintal, když krmil psy. Většinou o něm nevíme nic, ačkoliv jeho život byl velmi zajímavý a pohnutý a on sám byl též velmi zajímavý a možná i pohnutý a jeho učení o podmíněných, čili naučených, nacvičených reflexech bylo naprosto ojedinělé, nejenom zajímavé - a užitečné, protože se v něm skrývá základní návod, jak ovládnout svůj život a svou existenci tady na zemi.
Učení I. P. Pavlova, který žil v Rusku v době, kdy Rusko ovládali bolševici, ačkoli on sám komouše moc nemusel, jako nakonec žádný skutečný vědec (pokud nebyl psychopat), zajímavým způsobem souvisí s uměním žonglovat.
Žonglování je pozoruhodná sportovní disciplína, třeba už jen proto, že žonglování zvládne pouze a jedině lidská inteligence. Například opice, i když je hodně zručná a hbitá a k tomu i rychlá a má vynikající postřeh, se nikdy žonglovat nenaučí.
Některá zvířata zvládnou udržet rovnováhu, medvěd se naučí chodit po napnutém laně, lachtani rádi blbnou s mičudou nebo s čímkoliv, s čím se dá balancovat na čumáku, ale nezvládnou v pravém slova smyslu žonglovat, například s třemi míčky a podobně.
Podmíněný reflex je specifická odezva na určitou myšlenku nebo na podnět okolí, která velmi těsně souvisí s procesem učení.
Podle mé definice je meditace vytváření podmíněných reflexů užitečných pro život. Zkuste se nad tím zamyslet, zatím jsem touto svou myšlenkou ještě nikoho neoslnil, ale sám pro sebe si to vysvětluji tím, že drtivá většina lidí má v hlavách septik a úložnu nepotřebných věcí, takže se s nimi dá jen těžko domluvit.
Po druhé světové válce si celá řada států a různých společností a organizací hrála s myšlenkou použití biologických zbraní, jedů, virových nákaz a podobných, poměrně dost nepříjemných způsobů obtěžování ostatních, za účelem decimování protivníka, ale postupem času toho většina z nich nechala.
Biologická zbraň je vždycky dvojsečná, podobně jako chemické zbraně, nečekaně se obrátí vítr, následuje chvilka, kdy není vítězů, ani poražených a vzápětí může nastat masakr na útočící straně. V případě dnes už téměř legendárního válečného konfliktu mezi Čínou a Japonskem se obě strany předháněly ve vynalézavosti, čím vším se dá zaútočit, najdeme tudíž i v oslavných seriálech a filmech, vyzdvihujících čínskou statečnost, houževnatost a bojeschopnost zmínky o jedech a virech.
Napadení Číny Japonskem, které bylo spojeno s masakry, jež vstoupily díky své bezohledné krutosti do dějin a dodnes v novodobém ztvárnění (knihy, filmy, seriály) burcují lidskou mysl formou úvah a zamyšlení, čeho všeho byl a zřejmě i nadále je průměrný a poměrně i vzdělaný člověk (v tomto případě japonský voják) schopen.
Zajímavé je, že během válečného konfliktu Čína – Japonsko se občas dostávaly ke slovu i naschvál vyvolané virózy. Byly to experimenty, s nimiž si zahrával nejenom německý psychopat doktor Mengele, i když nevím, proč se mu pořád říká „doktor“, když to jednoznačně byl pouze psychopat, který se skutečným doktorem neměl nikdy nic společného, ale i celá řada jiných výzkumníků, dobrodruhů a možná i skutečných vědců.
Na psychopata si musíte vždycky dávat pozor, protože je zbytečné se s ním bavit nebo diskutovat. Konverzace s takovým člověkem je jak s podělaným tanec, i když u nás na Moravě se to říkalo ještě o stupeň výstižněji. Psychopat neumí odpovědět na otázku, při první příležitosti začne mluvit o něčem jiném, skáče do řeči, často i sám sobě a nanejvýš by byl ochoten připustit, že neskočí dvakrát do téže řeči, ale to je asi tak všechno.
Rozhovor s psychopatem připomíná scénku, jak je student vyvolán, aby řekl, co se naučil o oku a student spustí: „Oko je vedle ucha jedním z nejdůležitějších orgánů. Ucho se skládá z vnější a vnitřní části…“
Setkal jsem se s poměrně nebezpečným názorem, že lidé, kteří už mají za sebou celou řadu očkování, jsou více odolní vůči současným nákazám a současným možnostem, které nám široký volný trh s různými viry, bacily a bakteriemi aktuálně poskytuje a nabízí.
Nedávno jsem na netu uveřejnil následující úvahu, která vyvolala diskuzi, z níž zde rovněž část přináším.
Roku 2017 vznikla v Norsku organizace Coalition for Epidemic Preparedness (CEPI), která financuje a koordinuje výzkum nových přípravků a očkovacích látek. Organizaci založily vlády Norska a Indie, britská charita Wellcome Trust a Nadace Billa a Melindy Gatesových. Finance od této organizace pomáhají menším biotechnickým společnostem, jako je třeba Inovio, aby se dopracovaly k použitelným výsledkům.
Norové se zabývali výzkumem léků a očkovacích látek proti tuberkulóze již během druhé světové války a když naše území opanovali v roce 1948 komouši, přišli Norové a Švédové s nabídkou, že „proočkují“ obyvatelstvo, zvláště potom děti, proti tuberkulóze.
Komouši byli nadšení, protože za to nemuseli nic platit a poťouchlým seveřanům věřili a tak nám tady Vikingové a Fjordové naočkovali hodně děcek. Byl jsem mezi očkovanými a také jsem byl mezi těmi, kteří po očkování tuberu dostali, což popisuji ve své poslední knížce Psychopat v rodině.
Dnes je mi již téměř 77 a potíží z nechtěného očkování jsem se nikdy nezbavil. Celý život jsem prožil jako člověk s nenávratně nalomeným zdravím, ani do školy jsem nikdy pořádně nechodil, přežíval jsem po různých nemocnicích a i když jsem asi měl být v invalidním důchodu, tak to nikoho nezajímalo a já sám jsem to, vzhledem k tomu, že jsem neustále v polovičním kómatu, nikdy neřešil.
Život jsem prožil v různých ústavech a ozdravovnách typu Vidnava (dobré zařízení pro natáčení hororů) a psychiatrických ústavech jako Lobeč, Bohnice, Palata, U Vondráčků, naposledy jsem strávil v nemocnici na Bulovce v roce 1979 prakticky celý rok. To jsem zrovna pracoval u Krátkého filmu Praha.
Celou tu dobu jsem jel tak nějak na poloviční výkon a držel jsem se naživu pomocí cvičení benchpressu. To byl můj naučený podmíněný reflex, který mi jasně říkal, dokážeš procvičit tricepsy, jseš naživu. Jak jsem k tomu dospěl, to by bylo na dlouhé povídání, ale prostě k tomu došlo. Ještě jednou děkuji různým náhodám, dokázali jsme to.
Potom jsem to už doklepal do normálního důchodu. Slovo „doklepal“ asi nejlépe vystihuje stav, v němž jsem dodnes. Můj názor na očkování je indiferentní. Pokud to někdo chce, rozmlouvat mu to nebudu, nikdo vám ale nezaručí, že nedopadnete ještě hůře než já. Je to sázka do loterie, podobná té z let padesátých.
Norové a seveřané zde stále pomocí výzkumu bojují proti tbc, mají svůj hlavní stan v Thomayerově nemocnici v Praze a jedna z hlavních doktorek, když si projela moje záznamy, tak prohlásila, že v tom stavu, v jakém jsem dnes, je vyloučeno, abych dostal jakoukoliv formu tuberkulózy. Takže jsem to vlastně svým způsobem vyhrál. I když si stále myslím, že to bylo hlavně díky neustálému procvičování podmíněného reflexu, spojenému s nácvikem benče. Jak se říká, kdo nevyzkouší, neuvěří.
V současné době se necítím fit ani zdráv, ale už přes čtyřicet let jsem nechytil žádnou chřipku, virózu nebo angínu. Nemám ani pocit, že by mi stářím slábly klouby nebo kosti. Stále se držím nad vodou díky procvičování tricepsů na rukou. Odtud též pramení mé neutuchající nadšení pro benč. I když na to teď nemám peníze.
Když cvičíte vhodným způsobem, produkují svaly, tedy speciálně tricepsy na rukou, desítky zajímavých chemických látek, které všeobecně posilují imunitu. Budu o této metodě ještě psát a pevně věřím, že si to většina lidí, kteří nemají v hlavách kompost nebo septik, přečtou a třeba se díky tomu vyhnou řadě nepříjemností, které jsou spojeny s procesem stárnutí.
Víte, že vir ve své podstatě znamená muž? Může to také znamenat racionální, logické myšlení.
Ohlas na moje názory: Zažila jsem v podstatě totéž, vakcinace na TBC (pamatuji si to dodnes, jsem z vesnice, jezdily k nám autobusy a v nich nás po jednom očkovali), a pak jsem to dostala, léčba v nemocnici, v léčebně, celoživotně snížená imunita a potíže s plícemi… potom jsem dokonce v 62 letech dostala příušnice, ačkoliv jsem na ně byla očkovaná a v dětství s nima ležela na infekčním víc jak měsíc, těžký průběh… takže všechny teorie o úspěšných vakcinacích a získané imunitě, když něco překonáte, jsou co???
Raven: Mluvíte mi z duše, celý život jsem strávil v nemocnicích, v léčebnách a v zotavovnách, dlouho jsem byl i ve Vidnavě, o tom by se dal natočit horor, zákroky jako řezání lymfatických žláz bez umrtvení, necitelné dávky ruských antibiotik, po kterých jsem přestal slyšet a málem mi odumřela noha a celá rozpadová řada „spoluvězňů“ nebo stejně postižených, kteří skončili v blázinci. Z naší „rodiny“ mě v mém soukromém utrpení nebyl za celou tu dobu navštívit vůbec nikdo. A to se říká, nemocné navštěvovati. Prostě mě odepsali, jinak se to říct ani nedá.
Když jsem byl nedávno na starém bohnickém hřbitově bláznů, tak jsem si uvědomil, kolik tam může odpočívat nešťastníků, kterým jeblo po očkování. Mohlo to být podobné jako Stalinovy čistky. Už jsem se jednou o tom pokoušel napsat knihu, ale bohužel nebyl čas a nebyly peníze. A nebylo ani kde ji napsat.
Zatím jsem po houževnaté práci vědců po šílených dávkách antibiotik napůl umrtvený, v půlce těla nemám cit, kdyby mi chtěl někdo uříznout nohu a zrovna bych se díval na zajímavý film nebo bych už při něm spal, tak bych si toho možná ani nevšiml. Ale jak říkám, byl by to námět na knihu nebo by se na to dala prodat autorská práva.
Čtenářka: Tak moje máma je ve stejném módu, Vyšné Hágy. Když se kdysi řeklo, „to je na Vyšné Hágy“, znamenalo to kašleš jako "tuberák"… Já jsem byla někde, už jsem i zapomněla název, byla to nějaká tatranská dolina. Výsledek dvouměsíčního léčení byla totální ztráta hlasu (což se mi občas doteď opakuje, s hlasivkami mívám stále potíže) a přibrala jsem „neuvěřitelných“ 2 dkg (jedním z účelů mělo být mé "vykrmení")… U příchodu nám na 2 hodiny nasypali na hlavu DDT (prý nezničitelné v půdě několik století!!!) a zavázali plenou (údajně proti vším, i když jsem žádné vši nikdy neměla), takže bůhví jaký to mělo a má dodnes vliv, že ano… Navíc, když přece většina seniorů byla na TBC očkována, tak jak je možné, že na kovid umírají víc, než nejmladší generace a děti, které vakcinovány nebyly???
Veronika: Moje máma je ročník 1948, taky strávila dětství v léčebnách a teď je na tom zdravotně podobně, nic moc…
Alena: Já jsem 51. ročník, byla jsem očkovaná proti TBC také jako dítě a v zaměstnání se před 10 lety objevilo TBC u kolegy, všichni jsme museli jít na test, zdali máme obranné látky, u mě zjistili, že ano a u mladých kolegyň museli dávat vakcínu, tak nevím, ale zato jsem dostala jako dítě 2× v rozmezí 2 měsíců spálu, která se prý 2× nedostane. Dosti tomu dodnes nerozumím, ale bude to zajímavý článek.
