Článek
Jak tu naši společnost nenápadně, téměř až zpoza symbolického rohu pozoruji, začínám se čím dál tím více podivovat nad tím, že psychické zdraví téměř každého člověka je drcena nějakou závislostí. Je to tak častý problém, že mu paradoxně přestáváme věnovat svou pozornost.
Když se řekne závislost, tak si většina lidí představí nebo se alespoň snaží představit závislost na alkoholu nebo závislost na drogách, popřípadě kouření nebo závislost na návštěvách fitka.
Sem tam se najde i někdo, kdo si s trpkým úsměvem představí závislost na sexu, i když je pravda, že zde, na tomto místě bych ani já nevěděl, co si pořádně představit, ale vyslovuje se to celkem lehce a většinou ani nikdo neprotestuje. Čímž se budí dojem, že něco jako závislost na sexu skutečně existuje.
Možná už byla definována i závislost na dýchatelném vzduchu a na pitné vodě a na poživatelné potravě, ale nechme vědce, ať se snaží a věnujme se svým vlastním problémům.
Takže jsme si řekli, že jsem si všiml, že skoro každý člověk je na něčem závislý i pro mě je tato skutečnost docela ožehavá až žhavá, protože moje závislost by se dala nazvat nebo označit jako závislost na závislostech.
Zřejmě, kdyby najednou nikdo nebyl na ničem závislý, asi by se mi pod nohama zhroutil svět.
Musíme si ještě upřesnit, že pod pojmem závislost chápu vztahy, kdy se určitá entita, která disponuje svobodnou vůlí a vlastním rozhodováním natolik upne na něco, na předmět nebo na osobu, popřípadě na jinou entitu, že bez její přítomnosti dostává traumatické záchvaty malomyslnosti, trudnomyslnosti a často až nezadržitelně postupujícího šílenství. Je to jako kdybych ráno vyběhl z baráku a venku bych zjistil, že jsem si doma zapomněl ledviny, játra nebo plíce. Popřípadě i mozek, i když to by mohlo trvat o něco déle.
Je zajímavé, že když se například sběratel známek propadne do závislosti na své sbírce, tak se tomu většina lidí ani moc nediví. No co, no, prostě sbírá známky, tak by chtěl mít všechny známky na světě, co je na tom divného? Za modrého Mauritia může dostat sto miliónů, kdo by to nebral?
Samozřejmě není to úplně normální, většina z nás nemusí mít modrého Mauritia uloženého v anglické nebo ve švýcarské bance, abychom byli šťastní, stačí když sociální systém dostojí svým slibům a budeme radostně tleskat ručičkama.
Potom se staneme závislými na sociálním systému a ti, co jsou nad námi si k našemu hodnocení zapíší další šikmou, skoro až ležatou čárku.
Teorie i praxe, týkající se jakékoliv závislosti na čemkoliv jsou mimořádně složité, protože vznik závislostí je většinou neprůhledný. Je zajímavé, že závislostem, které vás tak dlouho drtí, až vás jednou rozdrtí, podléhají i nejbohatší lidé na světě, to znamená i ti, co nepotřebují peníze, což je samozřejmě paradox, protože se nedá říct, že nepotřebuji něco, co už mám. Stačí o to přijít a postižený je zralý na sebevraždu.
Podle studovaných psychologů je nejlepší způsob boje s jakoukoliv závislostí, vyhnout se jí a nikdy jí nepodlehnout. To taky není zrovna dvakrát chytrá rada.
Jak se vyhnout tomu, abych neměl pocity zoufalosti v nešťastném manželství? Nejlepší je, neženit se.
S nezdravými a nebezpečnými, čili patologickými závislostmi člověk bojuje od chvíle, co se stal člověkem. Kouření, alkohol, drogy, žárlivost, touha po slávě a touha po bohatství, to všechno jsou věci, které kdyby najednou zmizely z pohádek, bájí, pověstí, legend a mýtů, tak není o čem mluvit. Nezapomeňte ráno, až přijdete do práce, pozdravit. A před svačinou si umyjte ruce.
Když jsem tak přemýšlel o různých závislostech, tak to, že se člověk stane závislým na něčem, co každý den používá, protože to potřebuje, může to být oblíbený nůž, otevírák na konzervy nebo oblíbený nástroj, jako třeba dřevorubec mohl mít svou oblíbenou sekeru nebo pilu, to se dá celkem pochopit, protože to jsou nástroje, které často používáme.
Z jiného úhlu pohledu si musíme přiznat, že celá naše slavná civilizace je závislá na používání WC papíru, ale můžeme být závislí i na věcech, u nichž není na první pohled vidět jejich kvalitu a množství jako je voda, teplá voda, elektřina a dnes je to i možnost mobilního spojení a na to si můžeme jen říct, ano, kámo, je to tak, ale co jsem nikdy nemohl pochopit, jak je možné, že stále, jak na běžícím páse vznikají závislosti na druhém člověku.
Dva spolu začnou chodit a je z toho taková ta zamilovanost a v mnoha případech se ta zamilovanost dá i pochopit, například, když frustrovaný starší herec hraje ve filmu moudrého zralého muže, do něhož se podle filmového scénáře zamiluje mladičká, mimořádně pohledná slečna, tak můžete klidně vsadit boty, že se do ní starý kozel zabouchne doopravdy. To se všechno dá pochopit. Mám na to téma už několik rozpracovaných scénářů, no nic…
Co jsem ale nikdy nepochopil, jak se může mladá, hezká žena stát doslova závislou na chlapovi, jehož zájmy se pohybují mezi džointy, lajnami koksu a nenápadným gamblerstvím. On sám před ní uniká, nebere jí telefony, nechá se zapírat nebo jí tvrdí, že je v práci, u nemocné maminky nebo s kamarádama a ona je ochotná na něho čekat venku před domovními dveřmi, na schodech nebo do půlnoci před hospodou, zasypává ho SMS zprávami a sama je na tom psychicky někde mezi zoufalostí a pokusem o sebevraždu.
Neleze mi do hlavy, že se takto začne chovat holka, o kterou je zájem a která by si sama mohla volit mezi mnoha nápadníky.
Dříve byli v podobném submisivním postavení spíše beznadějně zamilovaní muži vůči svým partnerkám (Utrpení mladého Werthera, Evžen Oněgin), dnes je normální, že se i docela zajímavé paničky, které by nemusely být na nikom závislé, trýzní čekáním na nějakého budižkničemu z ulice, kterému chybí nejenom ostřejší pohled do zrcadla, ale i peníze, schopnosti, solidní práce a snaha být komukoliv jakkoliv užitečný.
Tím jsme se samozřejmě nedostali ani o krok blíže k porozumění problému závislosti.
Podle mého názoru je projev jakékoliv patologické závislosti, to znamená závislosti, která je z hlediska udržení života, práce, pravidelného příjmu nebo zdraví zbytečná, projevem poruchy osobnosti a měla by se léčit jako jakákoliv jiná nemoc.
