Článek
Já sám jsem v podstatě jako svou nejnebezpečnější zbraň celý život používal jednu věc, kterou jsem se naučil již v ranném dětství, později ji pěstoval v jinošství a k dokonalosti přivedl na prahu dospělosti - a tou bylo psaní na stroji, později psaní na klávesnici počítače.
Neznám nikoho, kdo by se mi mohl v rychlosti psaní na klávesnici rovnat, sám o sobě občas prohlašuji, že patřím k nejrychleji píšícím lidem na světě. Kdekoliv, kde se používá zpravodajství, to znamená v novinách, v televizi, v bulváru, kdekoliv, kde je potřeba rychle něco zajímavého napsat, vysvětlit, objasnit, obhájit nebo vyvrátit a hlavně hodit na net nebo do pravidelné rubriky, jsou zapotřebí copywriteři, neboli lidé, ovládající klávesnici jak mongolský kovboj svého koně.
K tomu je samozřejmě dobré ovládat umění fotografie a nemusí to být hned foto do rawu, určené na mezinárodní výstavu, stačí dobrá fotka do JPEG a už můžete lovit pozornost ostatních lidí, kteří se rádi potěší originálními výsledky vaší práce.
Pokud se naučíte bleskurychle psát na klávesnici a k tomu ještě zvládnete cizí jazyk, často stačí i pasivně, můžete se dát na vítězný pochod ulicemi dobytých měst a žádná domobrana vás nezastaví.
Vždy s úsměvem vzpomínám na první roky v Čechách, kam jsem se jako Alois Jirásek vrátil po mnoha letech z konce světa, jak jsem začal spolupracovat s různými časopisy a samozřejmě i s televizemi, hlavně s Novou a částečně i s Primou, kolik lidí se mě snažilo vyhodit ze sedla, zrušit, zlikvidovat a kolik lidí mi házelo klacky pod nohy a snažili se, abych odešel, abych toho nechal, abych se nedostal do žádné redakce ani jako redaktor, ani jako dramaturg, všichni se mě snažili zbavit a přinutit mě, abych marný boj o slušnější práci vzdal. Bylo to dokonalé prostředí pro studium psychopatie v praxi.
Nejvíce jsem spolupracoval s redakcí časopisu Astro a s Nei-reportem. Tam často úplně šíleli, jak nechtěli, abych pro ně cokoliv psal nebo fotil, nechtěli z mé tvorby nic uveřejňovat, ale vždycky když přišlo, jak se říká, tvrdý na tvrdý, tak zjistili, že buď nemají textový materiál nebo nemají dost dobré a použitelné fotky a tak sice skřípěli zubama, ale museli přistoupit ke spolupráci se mnou. Ale byli z toho pěkně naštvaní. V redakci Astra mi řekli, abych k nim nechodil do třetího patra, kde sídlili v budově, kde byly také Květy, ale abych nechával své příspěvky v přízemí, ve vrátnici. Nebo abych si z vrátnice zavolal odpovědného redaktora, který si pro materiály přijde. Sám jsem si přišel jak Massa Bob z chaloupky strýčka Toma. Počítače ještě nebyly, mailová pošta byla v plenkách, texty byly na papíru, fotky a obrazový materiál byl rovněž většinou papírový.
Když potom Astro změnilo majitele, který nade mnou držel ochrannou ruku, což byl také důvod, proč jsem mohl do Astra přispívat, tak mě šéfredaktorka hned druhý den vyhodila, s tím se nedalo nic dělat, ale rychle jsem toho využil a hned jsem napsal a vydal pět knih, zatímco Astro šlo pomalu, ale jistě do kytek. Když jsem odcházel, tak měli náklad kolem padesáti tisíc výtisků týdně a když šli ke dnu, tak už je skoro nikdo nekupoval. Skončili doslova za dne na den bez koruny v kapse.
Stejně tak se zuřivě bránili spolupráci se mnou i v Nei reportu, nejdříve se se mnou vůbec nechtěli bavit, že prý nejsou zvědavý na nějakou esoteriku, ale když jsem je přemluvil, aby to aspoň zkusili a počet prodaných výtisků vyskočil prudce nahoru, tak se mnou pak spolupracovali asi deset let.
Vše se potom opakovalo, když jsem psal svou poradnu pro Super na Seznamu. Během čtyř let jsem dosáhl pravidelných šedesáti tisíc přístupů na jeden svůj článek za den, jenomže chyba byla, že se mnou nikdo z ostatních téměř spolupracovníků nedokázal držet krok a to se tehdejšímu vedení moc nelíbilo a nehodilo, protože jsem v té době nekopal za Seznam, ale za Ionosféru nebo jak se to nakladatelství jmenovalo. Chápu a rozumím. Důležité je, že jsme se časem domluvili k oboustranné spokojenosti.
S mrštným až střelhbitým psaním na počítači se i v dnešní době dostanete poměrně daleko, právě proto, že většina lidí stále je a zůstává klávesnicovými analfabety.
Jak si jistě většina z vás všimla, dlouho jsem psal horoskopy pro bulvár, dnes je píši spíše pro sebe, abych věděl, jestli se ráno opařím čajem nebo jestli opět nenastane konec podvodníků v Čechách. Hlavně, že se dám najít na netu.
Naučit se psát na klávenisici může v dnešní době každý, nepotřebujete na to žádnou školu, stačí vědět, kterým prstíkem se klepe do které klávesy a v podstatě jsme doma. Trochu obtížnější je tréning rychlosti psaní, protože to už není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Na to jsou speciální meditace a speciální cvičení, díky nimž se po krátkém čase zrychlí naučené podmíněné reflexy a potom si stejně jako shaolinský mistr budete dělat srandu z pomalých boomerů.
Již kdysi dávno, v dobách kamenných, dřevěných, bronzových a železných jsem se s nadšením učil umění fotografie. A hlavně umění fotomontáže, trikové fotografie a koláže. A samozřejmě také kinematografie. Mezi datem mého narození a začátkem slávy Hollywoodu je pouze pár let, takže pamatuji filmové legendy jako byla třeba Marilyn Monroe nebo James Dean ještě, když byli živí a skotačivě mladí.
Měl jsem možnost Hollywood navštívit víceméně pracovně a spolupracovně a nenápadně se učit od mistrů fotografie a hlavně od mistrů profesionální fotografie. A samozřejmě i od mistrů filmové animace. Na téma „koláže“ jsem natočil krátký animovaný film Fantazie pro všední den. Stejný název jsem potom použil ještě pro jednu ze svých četných publikací, kde byla hromada různých často až primitivních fotokoláží, leč dlužno si uvědomit, že vše vznikalo v době, kdy lidé žasli i nad tím, když někdo byl na fotce dvakrát. Jak je to udělaný? Dnes už podobné záhady nikoho neudiví a nikdo je neřeší.
Od dětských let jsem se učil tajemství klasické fotografie, což bylo v době, kdy většina lidí znala z doslechu dobré fotoaparáty, ale tím to končilo.
Jako dítě a dospívající jinoch jsem samozřejmě nechodil do práce a neměl žádný pravidelný příjem a od rodičů jsem dostával jen to nejnutnější, to znamená tričko, košili, tepláky, levné tenisky a nanejvýš tak kalhoty z Německé demokratické republiky, zvané tesilky.
Dobrý nebo aspoň použitelný fotoaparát se už sháněl těžko, řekl bych, že hůře, než originální džíny.
Čili jako vždy, když jsem se pokoušel něco dělat, došlo i při pořizování foťáku k volbě toho nejlevnějšího použitelného, co bylo na trhu. Prodávalo se to v hračkářství, byla to taková bakelitová krabička na svitkový film 6×6 cm v ceně asi 50 Kčs. Pravda, fotit se na to dalo, i když kvalita negativů u nikoho nevyvolávala výbuchy nadšení, ale na fotografování mysticky zamlžených portrétů to stačilo.
V podstatě se dalo říct, že jsem svou kariéru zahájil pomocí fotoaparátů, které se prodávaly jako hračky pro děti.
První fotky byly samozřejmě černobílé jako nakonec všechno, co se točilo kolem amatérské a poloprofesionální fotografie. Na barvu se fotilo pouze na diapozitivy, z nichž se také dalo tisknout, takže barevné fotky do tisku šly přes diáky. Bylo běžné nejdříve vyfotit černobílé fotky, potom je ručně kolorovat, k tomu často stačily buď anilínky nebo normální vodové barvičky, se kterými se vztekaly děcka ve školách. Anilínky se později zbytečně dramatizovaly, jako že jsou jedovaté a jejich používání se zakázalo. Jestli se tím někomu zachránil život, to nevím, s nejvyšší pravděpodobností asi ne, ale to se už asi nikdo nedoví.
Takže vzhledem k okolnostem jsem si ještě ani ve třiceti nemohl pořídit solidní foťák na kinofilm a to už se moje fotky objevovaly v amerických časopisech. Je zajímavé, že když se na vás snaží někdo ušetřit, tak vlastně okrádá sám sebe, protože z jakéhokoliv obratu má prospěch i on. Později jsem díky svým publikacím, fotkám a textům dosahoval milionových obratů a ještě později, když se na mně pořád snažili šetřit nějaké korunové částky, jsem všeho nechal, přestal jsem pracovat a tvořit, takže v současné době nic neprodukuji, nic nevyrábím, netvořím, neposkytuji, ale také k tomu nic nepotřebuji. Spokojenost je, doufám, na obou stranách.
