Článek
Lodě ruského carského námořnictva „Kyjev“ (později „Admiral Popov") a „Novgorod“ jsou jako kuriozita zmiňovány v dlouhé řadě publikací, které se věnují válečnému námořnictvu druhé poloviny 19. století. Už jejich tvar se vymyká všem zvyklostem. Prakticky kulaté trupy s řadou kýlů a lodních šroubů, dvě už na první pohled archaicky působící děla v kulaté barbetě, která je shora otevřená. Jediným prvkem celé konstrukce, který působí trochu moderně a smysluplně, je pancéřované přední velitelské stanoviště. Jeho umístění přímo pod ústími děl z něj ale dělalo velmi hlučné místo a dým z tehdy užívaného střelného prachu musel hodně omezovat výhled. Není třeba být odborníkem na konstrukci lodí, aby bylo na první pohled zřejmé, že taková loď nemohla plout rychle a nevynikala směrovou stabilitou.
Obě lodě nazývané podle svého tvůrce „popovky“, jsou často brány jako doklad zaostalosti a zahnívání ruské říše a také jako „typicky ruská“ konstrukce porušující dlouhodobě osvědčená pravidla. Pověst jejich tvůrce, admirála Andreje. Alexandroviče Popova, pak vypadá dle toho. Takový dojem přitom nemá jen pozorovatel, který se na tyto lodi dívá dnešním pohledem, tedy s odstupem 150 let. „Popovky“ byly vděčným terčem kritiky i vtipů už v dobovém umění, novinách i v některých odborných publikacích své doby a za sovětských časů sloužily v různých publikacích jako příklad zaostalosti carského námořnictva a dokonalý protipól moderních sovětských lodí. Navzdory tomu všemu na ně byly a jsou i jiné názory, které se navíc méně opírají o dojmy, ale více o fakta. Když jsme se tedy pobavili nad výsledkem a tvůrcem, co kdybychom se také zeptali, jaké bylo zadání projektu?
Po krymské válce a zejména po zkušenostech z Války Severu proti Jihu se po celém světě jasně ukázala potřeba stavět obrněné lodě. I Rusko s jejich výstavbou začalo v šedesátých letech 19. století, ale pouze na Baltském moři. Podle Pařížské mírové smlouvy, kterou byla ukončena Krymská válka, nemohla žádná země udržovat na Černém moři větší síly válečného námořnictva. Rusku i dalším zemím bylo povoleno mít 6 lodí s výtlakem 800 tun a 4 plavidla s výtlakem 200 tun. To by pro pobřežní službu nepochybně stačilo, ale Turci měli další flotilu na Marmarském moři, která mohla snadno přeplout do Černého moře. Rusko bylo v tomto ohledu v horší situaci: Bospor a Dardanely, které byly pod tureckou kontrolou, neumožňovaly přesun flotily z Baltského moře, kde v té době byly umístěny hlavní síly.
Bylo tedy nezbytné vyřešit otázku, jak v případě války ochránit Oděsu, která byla největším ruským přístavem na pobřeží Černého moře, před nepřátelskými akcemi tureckého námořnictva. Samozřejmě bylo možné zbudovat pobřežní opevnění s výzbrojí, která by turecké lodě udrželo mimo dosah jejich děl nebo je dokázala od útoku odradit. Další řešení nabízel ruskému carovi pruský a později německý panovník Vilém I., který radil napodobit Turky a flotilu umístit do již formálně sousedního Azovského moře. Nabízel Rusku také podporu při jednání s Angličany. Případný střet s Francií, která by mohla mít proti takovému výkladu podmínek smlouvy námitky, by přitom Vilém I. spíše uvítal.
Ruským problémem ale nebyla jen „pařížská omezení“, ale hlavně prázdná pokladna po zničující Krymské válce. Takto silné pobřežní opevnění i kompletní nová flotila v Azovském moři, pro kterou by bylo nutné vybudovat i přístavy, loděnice atd. by stály velké množství peněz. Levné by nebylo ani prolomení omezení Pařížské smlouvy. Náklady na případnou na válku po boku Němců si Rusko nemohlo dovolit a dojednaný souhlas Anglie a Francie s faktickým popřením smyslu Pařížské smlouvy by měl také svou cenu, i když by byla placena spíše v hospodářských koncesích a protislužbách než v penězích.
Cena obrněných lodí byla vysoká a s rostoucím výtlakem rostla. Zároveň nemělo smysl stavět lodě malé lodě, které neunesly děla dostatečně silná k proražení pancíře. Rusko se tedy rozhodlo respektovat omezení dle Pařížské smlouvy a zároveň v jeho rámci postavit lodě, které úkoly pobřežní ochrany zvládnou. Zbývala „maličkost“, tedy vyřešit problém, jak stavět lodě s minimálním výtlakem, těžkými děly a pancéřováním schopným čelit dělům těžkých lodí nepřítele. Jediný návrh zpracovaný v reakci na toto neobvyklé zadání předložil člen Imperátorské technické komise, admirál A.A. Popov. Jeho návrhy vypadaly také neobvykle. Sám Popov vysvětlil volbu kulatého tvaru takto: „Zmenšením délky a zvětšením šířky plavidla lze nejen snížit jeho cenu, ale také zvýšit jeho výtlak vzhledem k délce. Dovedením tohoto axiomu k jeho maximální síle, tj. tím, že se délka vyrovná jeho šířce, dosáhneme nejpříznivějších podmínek, a to jak z hlediska nákladů, tak výtlaku.“ Nezbytnost relativně plochého trupu a nízké nástavby pak admirál zdůvodnil těmito slovy: „Ze všech plavidel je monitorový typ nejméně náchylný ke kývání a má nejmenší plochu pancéřování; plavidlo navržené jako lafeta pro děla je monitor; má pevnou věž uprostřed, která je pancéřovaná, stejně jako paluba a bok plavidla…“. Admirál Popov nebyl s podobnými úvahami osamocen. Ideu „kulaté lodi“ s malým poměrem délky k šířce) předložil v roce 1868 ve Velké Británii John Elder, který v publikovaném odborném článku poukázal na to, že zvětšení šířky lodi by zmenšilo plochu, kterou je třeba chránit, a umožnilo by instalaci silnějšího pancéřování a silnějších děl. I výše uvedená zmínka o „monitorovém typu“ plavidla ukazuje, že admirál Popov sledoval zahraniční novinky pečlivě a nebyl žádným šíleným vynálezcem přesvědčeným, že na rozdíl od všech ostatních pouze on objevil zázračné řešení. Zároveň ale tato zmínka dokládá další protichůdný požadavek na nová plavidla, která měla zároveň bránit ústí Dněpru a Bugu. To vyžadovalo relativně malý ponor a vylučovalo zřejmě jediné normální řešení předchozího zadání, tedy umístění většiny objemu lodi s běžným poměrem délky a šířky pod čáru ponoru, nad kterou by vyčnívala pouze střelecká věž.
Admirál A. A. Popov. Zdroj: Wikimedia Commons, PD , http://en.wikipedia.org/wiki/File:Andrey_Alexandrovich_Popov.jpg
Ani admirál Popov si o výkonnosti kulaté lodi nedělal iluze. Lodě ale byly plánovány výhradně pro obranu, měly plnit úkol plovoucí baterie v bezprostřední blízkosti přístavů a na poměrně klidném Černém moři. Stabilita zajišťující přesnou střelbu, pro ně znamenala mnohem více než rychlost Kulatá loď může být pancéřována mnohem silněji než loď klasických proporcí se stejným výtlakem, která má delší boky. Kulatou loď lze také mnohem obtížněji převrátit a díky větší šířce je snadněji splněn i požadavek na malý ponor. Poslední (spíše teoretickou) výhodou kulatého tvaru s předpokládaným větším počtem lodních šroubů pak byla lepší schopnost otočit se prakticky na místě. To bylo důležité pro míření děl. Admirál si plně uvědomoval, že instalace skutečné otočné věže pro takto těžká děla je mimo technické a finanční možnosti země. Lafety děl v barbetách ale bylo možné otáčet, i když velmi pomalu.
Takto neobvyklé lodě nemá smysl stavět bez předběžných zkoušek, a tak admirál Nikolaj Krabbe, šéf námořního ministerstva, nařídil stavbu kruhového člunu o průměru 3,35 metru se dvěma parními stroji. Zkušební model byl postaven v kronštadtském paroplavebním závodě a byl v pravém ruském tylu testován na kanálu proraženém v ledu. Rychlost i manévrovatelnost překonaly očekávání. 27. dubna 1870 byly úspěšné zkoušky oznámeny caru Alexandru II., který stavbu kruhových lodí schválil a nařídil, aby se nazývaly „popovky“.
Tím bohužel skončil stav, který by bylo možné charakterizovat jako racionální reakci na vnucená omezení. Následovaly diskuse o počtu lodí a jejich vhodné výzbroji, kdy bylo rozhodováno mezi děly s hladkou i drážkovanou hlavní různé ráže od 11 palců (279,4 mm) do ohromujících 20 palců (508 mm) v počtu od dvou do pěti, nejrůznějších rozměrech (či průměrech) trupu a pancéřování. Aby toho nebylo málo, měnil se z finančních důvodů počet plánovaných jednotek z 10 na 4, z nichž byly nakonec postaveny jen dvě, a řešil se i způsob jejich výroby vzhledem k tomu, že průmysl i loděnice byly na severu země a lodě byly potřeba zejména na Černém moři, kde infrastruktura naopak chyběla. Mezitím projekt ztratil smysl. V roce 1871 utrpěla Francie drtivou porážku válce s Pruskem a měla zcela jiné starosti než sledovat plnění podmínek Pařížské mírové smlouvy z roku 1856. Pro Anglii byla tato otázka podružná a císař Vilém I. zajistil blahovolný postoj Angličanů, jak ruskému carovi sliboval o několik let dříve. Omezení pro Ruskou flotilu na Černém moři tím fakticky padla. Rusko tedy mohlo na Černém moři stavět v rozumných mezích i lodě zcela běžné konstrukce bez omezení výtlaku a také to bez překážek dělalo. Britské (a německé) chápání „rozumných mezí“ síly Černomořské flotily bylo navíc výrazně velkorysejší než možnosti carské pokladny, takže vnější omezení nebylo třeba vůbec brát v úvahu. Limitem byl rozpočet.
Dvě „popovky“ byly nakonec dokončeny z určité setrvačnosti a kvůli předpokládané nízké ceně. Jedinou reakcí na pád omezení byl nárůst jejich velikosti nad rámec původních omezení. Stavbu první z nich zahájila petrohradská Nová admiralita. Konstrukční ocelové díly dodaly petrohradské závody Ruské společnosti strojních a těžebních závodů a Baltského slévárenského a loďařského závodu a volžské závody Kama a Sormovskij a největší část dodal finský Rajvolovský závod. Pancéřování vyrobil Ižorský závod, kotle a stroje Berdův závod. V symbolický den 1. dubna 1872 začala montáž trupu a 17. prosince loď dostala jméno „Novgorod“. Ještě před Novým rokem byl trup demontován a začal být odesílán do Nikolajeva (Mykolajiv na dnešní Ukrajině). V Nikolajevě byly na severním břehu Ingulu instalovány skluzy pro montáž lodí a přímo na zemi stroje budoucí dílny. Od 21. do 31. ledna 1872 byly montovány první díly trupu druhé lodi, která byla pojmenována „Kyjev“ (v roce 1894 byla bitevní loď přejmenována na „viceadmirála Popova“).
Novgorod v přístavu (původní stav). Zdroj: Wikimedia Commons, PD, zdroj: http://media.englishrussia.com/112012/popovship/popovship002-4.jpg
Původně měly být obě lodě identické, ale během stavby rostly vzájemné odlišnosti i odlišnosti od projektu. Do konstrukce i stavby ad hoc zasahoval neúnavný admirál Popov přezdívaný „Nepokojný“. Projevoval se i ruský přístup k detailům a celkem pochopitelná snaha stavět za situace, kdy se projekt tak jako tak měnil v orientační představu, z toho, co bylo po ruce. Novgorod tak měl např. o něco větší průměr. Některá řešení v projektu orientovaná na cenu také byla za pochodu měněna za kvalitnější a dražší. Litinové lodní šrouby tak byly nahrazeny bronzovými a bylo doplněno měděné opláštění pod čarou ponoru. Kvůli stabilitě byl zvýšen počet vnějších kýlů ze 7 na 12 a na návrh admirála Popova dostal „Kyjev“ lehčí a kompaktnější vertikální parní stroje. Díky ušetřené hmotnosti bylo možné zvětšit tloušťku pancéřování a ráži děl. Nakonec tak měl „Novgorod“ 11palcová děla a pancéřování o tloušťce 7-9 palců na bocích (2,75 palce na palubě) a „Kyjev“ 12palcová děla a pancéřování o síle až 15 palců. Namísto původně plánované série deseti identických lodí tak byly fakticky postaveny dva rozdílné prototypy, navíc za stálých změn v konstrukci. To se muselo projevit na ceně, která přesáhla všechna očekávání. Jedna „popovka“ tak nakonec stála zhruba tolik jako tři fregaty třídy Lazarev, které kromě oplachtění disponovaly parním strojem a jejich děla už byla umístěna v primitivních pancéřových věžích.
Nejsilnějším a později nejslabším místem „popovek“ bylo dělostřelectvo. Jejich hlavní zbraní byly dva drážkované kanóny nabíjené ústím hlavně. Pro ilustraci lze připomenout, že dvě 11palcová děla s hladkou hlavní a nižším výkonem měl i slavný Monitor. Jednalo se o velmi výkonné zbraně, ale s kadencí zhruba jeden výstřel za 10 (někdy se uvádí i 14) minut. Kanóny dokázaly prorazit 11palcový pancíř ze vzdálenosti 4 kabelů (cca 800 m), což z těchto lodí dělalo nebezpečné soupeře i pro ty největší turecké bitevní lodě. Na velkou vzdálenost bylo obtížné nízkou „popovku“ vůbec zasáhnout a na bližší vzdálenost byla kombinace silného pancéřování a dvojice takto výkonných kanónů velkým rizikem i pro mnohem větší loď, která by se navíc musela obrátit k soupeři bokem, z něhož pancéřování krylo obvykle jen část. Na rozdíl od „Monitoru“ už byla děla uložena v lafetách, které byly otočné, měly tlumit zpětný ráz a po výstřelu usnadnit nabíjení tím, že hlaveň se posunula dozadu a dostala do snížené polohy. Toto technické řešení potřebovalo doladit a díky odlišnostem ve výzbroji bylo třeba vše zkoušet pro každou loď zvlášť. Zároveň bylo třeba zlepšit zámky bránící nekontrolovanému otáčení děl, které byly původně slabé a při střelbě povolovaly. Nestabilita kanónů, které se zpočátku při střelbě otáčely, vedla ke vzniku populárního mýtu o otáčení lodí v důsledku zpětného rázu. Tyto nedostatky byly časem odstraněny, ale mýtus zůstal. Další výzbroj představovala teleskopická tyč pro tyčovou minu, což lze na pomalu se pohybující „popovce“ považovat za projev skutečně velkého optimismu, protože tyto zbraně byly jinak používány jen na rychlých lodích s vysokou ovladatelností a schopností manévru. Během rusko-turecké války byla výzbroj doplněna dvojicí 3,4palcových (86 mm) protitorpédových děl na zadní nástavbě a v roce 1892 byly přidány dva revolverové kanóny systému Hotchkiss ráže 1,5 palce (37 mm). Tato dodatečná lehčí výzbroj řešila problém blízké obrany proti torpédovým lodím.
„Novgorod“ - pohled shora. Zdroj: Wikimedia Commons, PD, capt. C.S. Wilmot, RN, https://archive.org/details/cu31924030751329
Popovky měly kormidlo skutečně impozantních rozměrů které připomínalo obří veslo, ale i s ním se v malé rychlosti obtížně řídily a otáčení pomáhalo šest lodních šroubů, Každý z nich byl poháněn samostatným strojem a tyto stroje mohly pracovat v režimu otáčení v různých směrech. V praxi se lodě řídily právě tímto způsobem, což dále snižovalo rychlost. Během zkoušek proto bylo dosaženo 7 uzlů, v praxi ale jen zřídka více než 6 uzlů, a to navzdory slušným parametrům pohonné soustavy zahrnující u lodi „Novgorod“ 6 horizontálních parních strojů Wulf a osm válcových kotlů.
Současníci těchto lodí zanechali naprosto rozdílné názory na ně, jak dokazují i dva poddaní Jejího veličenstva, královny Viktorie. John Frederick Thomas Jane - autor slavné referenční knihy o lodích, jehož jméno dodnes nese společnost vydávající periodika o výzbroji a bezpečnostních otázkách, podrobil koncepci a výkony lodí zdrcující kritice. Z pohledu srovnání s tehdejší britskou flotilou a požadavky na ni takový pohled nepřekvapí. Tento expert ale zřejmě žádnou z „popovek“ neviděl v činnosti, natož aby se na ní sám plavil. Slavný britský stavitel lodí Edward Reed na rozdíl od něj podnikl plavbu podél krymského pobřeží na lodi Novgorod. Po cestě velmi chválil manévrovatelnost lodi: „Kulatý tvar je pro tento druh manévru tak pohodlný, že se Novgorod snadno otáčí kolem své osy rychlostí, která vám rychle zatočí hlavu. Lze jej však rychle zastavit a v případě potřeby změnit směr jeho otáčení.“
I hodnocení ruských námořníků se lišilo. Všichni uznávali, že lodě nesou více pancéřování a výzbroje než jakákoliv loď klasické konstrukce se stejným výtlakem. Někteří ale popisovali ideální dělostřeleckou platformu minimálně reagující na pohyby vln a se snadným zamířením, jiní kritizovali nízkou rychlost a nemožnost přesně regulovat otáčení lodi. Pravda přitom paradoxně může být na obou stranách. Kolébání v příčném směru bylo při plavbě v blízkosti břehů opravdu menší než u klasických lodí stejného výtlaku a vlny se přes nízkou palubu kolem barbety snadno přelévaly. To byl značný rozdíl proti lodím tehdejší doby, u kterých byla výzbroj většinou soustředěna na bocích a vlny při střelbě často narážely do jejich vysokých a mnohem delších trupů. Šest lodních šroubů, každý se samostatnou regulací výkonu i směru otáčení, navíc opravdu umožňovalo otáčení prakticky na místě, což usnadňovalo míření, samozřejmě za podmínky, že byly parní stroje v naprostém pořádku a seřízeny a posádka dokonale sehraná. Rozdíl mezi efektní otočkou na místě a přesným zamířením je zřejmý. Při zkušebních střelbách nebyly výsledky špatné, samozřejmě z pohledu tehdejších požadavků na rychlost a přesnost palby. Během dlouhého nabíjení obvykle byl dostatek času loď otočit zhruba do směru plánované palby a před samotným výstřelem stačila jen korekce zamíření otáčením děla.
Na otevřeném moři ale byly plavební vlastnosti lodí mnohem horší než u pobřeží. Ne, že by hrozilo jejich potopení, ale kulatý trup se pomalu probíjel vlnami jako těžká a obtížně ovladatelná „placka“. Řízení pomocí lodních šroubů také bylo při plavbě na otevřené moři mnohem obtížnější kvůli stálé potřebě plného výkonu k udržení alespoň nějaké rychlosti.
Stabilita „popovek“ udělala dojem i na příslušníky carské rodiny a ve stejném stylu byla proto postavena carská jachta Livadija. Na rozdíl od kontroverzních „popovek“ se ale jednalo o naprostý a zcela nesporný neúspěch. U jachty jsou požadavky na rychlost vyšší než u plovoucí dělostřelecké baterie a nízká rychlost zde byla zásadním nedostatkem. U „popovek“ také nevadilo zalévání větší části paluby vlnami. To bylo samozřejmě u jachty pro vznešené osoby nepředstavitelné, Livadija proto měla vysoké boky a palubu mnohem výše, takže na její boky vlny narážely plnou silou. Výsledkem tak byla zcela nepoužitelná loď, která byla příliš pomalá a při manévrování se u ní projevovaly všechny nevýhody tohoto tvaru trupu. Po poškození trupu, pro jehož opravu nebyl v zemi dostatečně široký suchý dok, byla proto loď Livadija uložena a v době SSSR zlikvidována.
Bojový křest měl podle plánu „popovky“ čekat za Rusko-turecké války, která probíhala v letech 1877-78. Tuto válku si jako Slované a obyvatelé Střední Evropy obvykle spojujeme s boji na Balkáně, vítězstvím Rusů a Bulharů na Šipce a vznikem nezávislého Bulharska. Méně se ví, že v této válce existovala ještě druhá fronta na Kavkaze, kde výsledky bojů zdaleka nebyly tak jednoznačné. A mezi těmito frontami i mezi balkánským bojištěm a Ruskem bylo Černé moře. Námořní přeprava byla s ohledem na zárodečný stav železnic u obou hlavních soupeřů klíčovým faktorem pro zásobování vojsk.
Nikdy dříve a nikdy potom nevstupovala ruská Černomořská flotila do války s takovým nedostatkem lodí. Přesto zřejmě v žádné další válce neprojevila takovou odvahu a iniciativu. Důsledky pařížských omezení a prázdné státní pokladny se za několik let nedaly napravit jinak. K ochraně vlastních komunikací a narušování těch nepřátelských bylo vysláno doslova vše, a to včetně lodí, které byly spíše provizorně ozbrojeným parníkem než válečnou lodí dle dobových požadavků. Zkoušely se nejrůznější improvizace a novinky včetně prvních skutečných torpéd britské výroby. Jako velitel torpédové lodi se proslavil a národním hrdinou se stal S. O. Makarov, mimo jiné i vynálezce a autor systému pump na „popovkách“. Ty zatím zajišťovaly ochranu černomořských přístavů, která závisela hlavně na nich. Jiné lodě byly většinou v akci nebo v opravě a opevnění nebylo dobudováno. Přítomnost „popovek“ se v ruské literatuře považuje za důvod, proč nedošlo k žádným útokům proti Oděse a Sevastopolu, faktem nicméně je, že žádná z nich proti nepříteli přímo nezasáhla.
Po válce „popovky“ nadále sloužily. Kromě plaveb z Oděsy do Sevastopolu a podél krymského pobřeží navštěvovaly i rumunský přístav Sulina na Dunaji. Lodě byly pravidelně modernizovány, takže se po několika letech zbavily většiny nedostatků kromě nízké rychlosti. Až do roku 1893 zůstávaly na seznamech lodí v řadové službě. Po zprovoznění bitevních lodí Jekatěrina II., Česma a Sinop byly přeřazeny k pomocným úkolům. Poprvé měly být vyřazeny z provozu v roce 1903, ale nakonec k tomu došlo až v roce 1911. V následujícím roce byly odprodány a sešrotovány. Dlouhá a v zásadě bezproblémová a poklidná služba byla překvapivým závěrem příběhu nezvyklých lodí.
To ale není vše. Během své existence „popovky“ poutaly pozornost malířů, fotografů, a dokonce i minimálně jednoho básníka. Mýty o nich pak překonaly více než století od konce jejich fyzické existence. Stále se tak můžeme dočíst o lodích, které nedokázaly plout rovně nebo se při výstřelu jednoho z děl otáčely kolem své osy. Báseň „Popovka“ od Nikolaje Alexejeviče Někrasova tu uměleckou pozornost i mýty dokonale ilustruje. Básník „popovkám“ dosti křivdí. Schopnost plavby po oceánech od nich nikdo neočekával a pověsti o jejich neschopnosti plout rovně byly značně přehnané. Samotného Někrasova, který zemřel už v roce 1877, pak obě lodě přežily o více než 30 let. Přesto měl básník svým způsobem pravdu, když z lodí udělal alegorii ruského státu a společnosti, protože stejně jako ony byly i v jeho době daleko více reakcí na již dávno neexistující podmínky než odpovědí na potřeby tehdejší doby.
Na to snad není třeba stovka
těch moudrých hlav, co ze všech stran
Posoudily by, zda „popovka“.
dokáže vyplout v oceán.
Zkušenost nám zde špatně slouží,
víme však, problém že tu je.
Ta loď jen stále krouží, krouží,
krouží a nikam nepluje.
Ponechme stranou trapnost věci
a hříchy velké i drobné.
Na Rusi každý člověk přeci
zážitky mívá podobné.
„Popovka“- symbol doby naší
a díky ní už vnímáme
že jako ona, i my, braši,
jen na místě se motáme.
(pozn.: Překlad je vlastní a řídil se hlavně záměrem, aby bylo využito co nejvíce motivů použitých autorem a zároveň se to rýmovalo. Původní text je ve zdrojích a pokud se najde mezi čtenáři rusista či básník, ocením v komentářích nápady na vylepšení či vaše vlastní verze).
N.A. Někrasov, „Popovka“. Originální text:
Здравствуй умная головка,
Ты давно из дальних стран?
Кстати, что твоя «поповка»,
Поплыла ли в океан?
Плохо, дело не спорится,
Опыт толку не даёт,
Всё кружится, да кружится,
Всё кружится — не плывёт.
Это, брат, эмблема века,
Если толком разберёшь,
Нет в России человека,
С кем бы не было того ж.
Где-то как-то всем не ловко,
Как-то что-то есть грешок…
Мы кружимся как «поповка»,
А вперёд ни на вершок.
