Článek
Třídílná britská minisérie „Archanděl“ (Archangel) podle stejnojmenné knihy Richarda Harrise popisuje čtyři dny v životě Flukea Kelsa, profesora historie u univerzity v Oxfordu, kterého během zdánlivě obyčejné konference k nově otevřeným sovětským archivům navštíví. Jedné noci jej v hotelu navštíví bývalý důstojník NKVD a osobní strážce šéfa tajné policie Lavrentije Beriji. Starý muž tvrdí, že v době Stalinovy smrti pomáhal Berijovi ukrást diktátorovy tajné spisy. Kelso se rozhodne, že zbytek pobytu v Moskvě využije k tomu, aby prověřil mužovo vyprávění. Zdánlivě snadný úkol se ale zkomplikuje a při napínavém pátrání, které vede z Moskvy až do pustých lesů poblíž přístavu Archangelsk u Bílého moře, jde několikrát o život. Ani odhalením posledního tajemství krutého diktátora, kterým je existence jeho utajeného syna, ale příběh nekončí. Hlavní hrdina totiž zjistí, že je sám součástí širší hry a tajné služby mají i s ním samotným své plány.
Herecký výkon Daniela Craiga v hlavní roli je excelentní a Robert Harris umí podobné příběhy vyprávět skvěle a dokázal to mnohokrát. Z nedávné doby stačí poukázat na knihu a film „Konkláve“. Příběh o Stalinově tajemství vypadá jen jako dobrý thriller na téma politiky, špionáže a alternativní historie. Robert Harris se ale při psaní svých knih několikrát inspiroval skutečnými osobami a historickými událostmi, i když většinou volně. To platilo i v tomto případě a utajený Stalinův syn skutečně existoval.
Život oficiálně přiznaných potomků J. V. Džugašviliho alias Stalina byl dramatický. Z prvního manželství s Jekatěrinou (Keke) Svanidzeovou se dne 18. 3. 1907 narodil nejstarší syn Jakov. Jeho vztah s otcem ale nebyl jednoduchý. Chlapec měl plně gruzínský původ i výchovu, rusky se učil až v době dospívání, zatímco jeho otec se naopak postupně snažil být ruštější než rodilí Rusové a syn pro něj byl bolestnou připomínkou zemřelé matky. I Jakov si držel určitý odstup. Důsledně používal skutečné příjmení Džugašvili, nežádal otce o pomoc v kariéře a jeho výběr životních partnerek musel dráždit Stalinův stále silnější antisemitismus. Nejdříve se oženil se spolužačkou Zojou Guninovou, která byla jako Židovka pro Stalina absolutně nepřijatelnou partií. Když se po otcových výčitkách Jakov pokusil o sebevraždu, ale výstřel ho jen lehce zranil, neprojevil prý Stalin žádnou lítost a své mínění o synovi vyjádřil slovy „Neumí ani střílet rovně!“. Jakov se později oženil s tanečnicí Julií Metzlerovou, která byla také židovského původu. Z manželství se narodil syn Jevgenij (1936–2016) a dcera Galina (1938–2007). Není překvapivé, že se Jakov držel stranou oficiální politiky a věnoval se technickým oborům, které nebyly politikou a propagandou tak prosáklé. Na otcovo přání se ale dal zapsat na večerní studium v Dělostřelecké akademii Rudé armády. Vyřazen byl v hodnosti poručíka jen několik týdnů před Hitlerovým útokem na Sovětský svaz. Teprve v té době a na otcovo výslovné naléhání také vstoupil do komunistické strany, ačkoli to předtím vytrvale odmítal. Ani potom se netajil tím, že bez otcova přání by ho k tomu nic nepřinutilo. Po zahájení války Jakov odjel na frontu. V prvních chaotických bojích se osvědčil, byl povýšen a vyznamenán. V úvodní fázi bitvy u Smolenska jeho baterie dostala za úkol krýt ústup dalších jednotek. Úkol byl splněn a sovětská vojska se v této fázi vyhnula obklíčení. Úspěšný byl až druhý německý pokus o několik dnů později. Krycí jednotky ale byly zajaty nebo zničeny a do zajetí se tak dostal i Jakov. Skutečnost, že se i v zajetí choval statečně a nesnažil se těžit ze svého původu, potvrzuje celá řada dokumentů i vzpomínek svědků z obou stran. Německé orgány se zřejmě nedokázaly rozhodnout, jak zajatce využít. Jakov byl Stalinovým synem, ale nepodléhal tzv. rozkazu o komisařích, který by vedl k jeho okamžité popravě. Jeho kritický přístup ke stranické politice byl také znám, přesto neprojevil nejmenší ochotu s nacistickým Německem spolupracovat. Ze sovětské strany pak nebyl registrován ani nejmenší projev zájmu o jeho osud a nedávala tedy smysl ani exemplární poprava (spíše vražda) zajatce s cílem ublížit jeho otci. Pro image Třetí říše by se navíc jednalo o katastrofu, protože dobré zacházení se zajatci (s výjimkou politických komisařů) slibovala velká část propagandistických letáků. Nakonec byl tedy Jakov z klasického zajateckého tábora přemístěn do oddělení koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byla vězněna celá řada politiků poražených zemí „pro pozdější využití“. Po Stalingradu se takové využití přímo nabízelo a z německé strany byla nabídnuta výměna Jakova za zajatého maršála Pauluse. Navzdory válečnému stavu existovala mezi sovětským a německým vedením určitá komunikace, nejvýznamnějším kanálem bylo až do roku 1944 velvyslanectví Bulharska v Moskvě. I zde ale Stalin odpověděl, že se „maršálové nevyměňují za poručíky“. Krátce poté, zřejmě 14. 4. 1943, Jakov vběhl do elektrického plotu a zemřel. Nikdy nebylo zjištěno, zda se jednalo o sebevraždu vynucenou tlakem ke spolupráci, pokus o útěk, nastrojenou likvidaci již nepotřebného vězně nebo nešťastnou náhodu při tahanici s britskými vězni, jak naznačují některé dokumenty ukořistěné západními spojenci. Pitva ale potvrdila, že v každém případě byl příčinou smrti elektrický proud a kulky strážných zasáhly už mrtvé tělo.
Mladší syn Vasilij (24. 3. 1921- 19. 3. 1962) narozený z manželství s N. S. Allilujevovou takové sympatie zdaleka nevyvolává. Obecně je znám jako opilec, sukničkář a lajdák, který se postavení protekčního dítěte rozhodně nebránil. Na rozdíl od staršího bratra také užíval příjmení Stalin. Ze čtyř manželství měl čtyři vlastní děti (nejznámější je zřejmě režisér Alexandr Burdonskij), tři další adoptoval. Jeho život jako by byl rozdělen do dvou naprosto odlišných částí. Do otcovy smrti dne 5. 3. 1953 bylo jméno „Stalin“ výraznou podporou kariéry a štítem proti četným průšvihům. Od tohoto dne se stalo cejchem.
Vasilij se netajil dodnes ne zcela vyvráceným podezřením, že byl jeho otec potráven nebo k jeho smrti přispělo jeho okolí. Následně byl odsouzen k osmi letům vězení za protisovětskou propagandu, z nichž si většinu skutečně odseděl, a pronásledován byl i poté. Po propuštění v lednu 1960 byl za pouhé tři měsíce znovu zatčen a další rok vězněn za „pomlouvačné prohlášení protisovětské povahy“. Byl také nucen k tomu, aby přestal užívat příjmení „Stalin“. Proto mu byl odepřen interní „pasport“ i možnost zaměstnání. Tomuto nátlaku také v souvislosti se svým posledním sňatkem podlehl a v posledních měsících života měl doklady s příjmením „Džugašvili“. Zemřel dne 19. 3. 1962, udanou příčinou smrti byl chronický alkoholismus.
Na jeho obranu je ale třeba připomenout, že Vasilij v průběhu války létal jako stíhací pilot a nelze mu upřít odvahu. Uváděné dva sestřely nepřátelských letounů možná nepůsobí na první pohled impozantně, ale je třeba vzít v úvahu situaci v sovětském letectvu, kterou charakterizovala na jedné straně úzká vrstva es s desítkami sestřelů, na druhé straně masa mladých pilotů s životností zhruba tří bojových letů. Pokud by jen každý čtvrtý stíhač dosáhl stejného výkonu a ostatní nesestřelili nic, skončila by letecká válka na východní frontě už v roce 1941 naprostým zničením všech německých letadel. Bojových letů Vasilij absolvoval 27 a celkem nalétal 3000 letových hodin na 17 typech letadel.
Rebelkou byla i dcera Světlana Allilujevová (28. 2. 1926- 22. 11. 2011). V době, kdy její matka spáchala sebevraždu, bylo Světlaně pouhých šest let. V šestnácti letech se zamilovala do Alexeje Kaplera, sovětského filmaře židovského původu. Stalin s tímto vztahem nesouhlasil a Alexej Kapler byl odsouzen na 5 let pracovního tábora, po vykonání trestu pak byl opět odsouzen na stejnou dobu. Toto bezpráví spolu se zjištěním pravdy o smrti matky, která byla oficiálně prezentována jako smrt v důsledku komplikací se zánětem slepého střeva, definitivně zničilo vztah Světlany k otci. Do té doby byla „tatínkovou holčičkou“ a dítětem, kterému diktátor projevoval asi nejvíce pozornosti a něhy. Později se s velmi neochotně uděleným souhlasem otce provdala za spolužáka z univerzity, Grigorije Morozova, který byl také židovského původu a se kterým měla syna Josifa. Celkem se provdala pětkrát, sovětská měřítka snesly jen vztahy se synem otcova spolupracovníka, Jurijem Ždanovem, se kterým měla dceru Jekatěrinu, a Ivanem Svanidzem, příbuzným Stalinovy první manželky. Jako skandální byl vnímán i její vztah s indickým komunistou Braješem Singem. Po jeho smrti odjela Světlana do Indie splnit poslední přání manžela a rozptýlit jeho popel v řece Ganze. Během indického pobytu navštívila velvyslanectví USA v Novém Dillí a požádala o politický azyl, který jí byl udělen. V New Yorku uspořádala tiskovou konferenci, na níž odsoudila otcův režim a sovětskou vládu, o svém životě a poměrech ve Stalinově rodině také napsala několik knih. Rozchod se Sovětským svazem, komunistickou ideologií a tehdejší i dnešním chápáním „ruského světa“ pak dovršila vstupem do katolické církve. Po smrti Leonida Brežněva se do SSSR krátce vrátila a obnovila si dokonce i občanství, ale po necelých dvou letech se vrátila opět do USA, kde žila pod jménem Lana Peters (příjmení měla po svém posledním manželovi) a v roce 2011 zde také zemřela.
Stalinovi legitimní potomci tedy zanechali každý svou rodovou větev, ale kombinace židovského původu jejich partnerů a životního příběhu, který je v případě Světlany a částečně i Vasilije a Jakova ruskými konzervativci vnímán jako zrada odkazu „Velkého Stalina“, vysvětluje, proč nejen oni, ale ani jejich potomci nezastávali politické funkce ani v dobách, kdy byl stalinský odkaz rehabilitován a připomínán, a nemohli by být ani vhodným symbolem pro současné nostalgiky. Někteří z vnuků, např již zmíněný režisér Burdonskij, ostatně svůj nesouhlas s metodami stalinismu dávali otevřeně najevo.
I při tomto dostatku přímých a legitimních potomků tedy byl pro alespoň částečně uvěřitelný příběh seriálu třeba utajený diktátorův syn vyrůstající v divočině. Tento syn skutečně existoval, nebyl však plodem diktátorova stáří jako postava v seriálu, ale věkem patřil mezi Jakova a Vasilije.
V roce 1914 byl J. V. Džugašvili, mezi revolucionáři známý jako Stalin a přátelům i policii i pod přezdívkou „Koba“, odeslán do vyhnanství do Turuchanského kraje. Volba místa vyhnanství na mimořádně odlehlém místě s drsným podnebím odrážela názor carských orgánů na nebezpečného revolucionáře a bankovního lupiče. Vesnice Kurejka, kde se měl pětatřicetiletý vdovec ubytovat, se nacházela prakticky za polárním kruhem a bylo zde pouhých osm obydlených chalup. Celkem zde žilo 60 usedlých obyvatel a čtyři rodiny: Pěrepryginovi, Tarasejevovi, Saltykovovi a Kalašnikovovi. Stalin byl ubytován v domě kozáků Pěrepryginových, kde už po smrti rodičů žilo pět bratrů a dvě sestry, Natalie a tehdy třináctiletá Lydie. Sirotci žili v opravdové chudobě, takže pár rublů, které stát měsíčně platil za „hosta“ ve vyhnanství, bylo pro ně skutečnou spásou.
Stalin s nimi žil prakticky jako člen rodiny. Chodil s muži na lov a rybařil, účastnil se také vesnických slavností, kde tančil a zpíval. Od soudruhů ze strany dostával pravidelnou finanční podporu. Používal ji na nákup mouky, cukru, soli a tabáku a sladkostí, o které se kromě hostitelů dělil i s místními Něňci. Ty se ve volném čase snažil i vzdělávat.
Podrobnosti o vztahu dospívající Lidie a Stalinem nejsou známy, faktem však zůstává, že mezi lety 1914 a 1917 porodila dva chlapce. První dítě zemřelo v kojeneckém věku a nebylo pokřtěno. Druhé, které pojmenovala Alexandr, přežilo. V tehdejším Rusku bylo uzavření manželství možné až v 16 letech a daný vztah pochopitelně přitahoval pozornost místních úřadů. Těm ale nakonec stačil vyhnancův příslib, že si Lydii vezme, jakmile dosáhne plnoletosti. S takovým řešením nepochybně souhlasila i Lydie a její sourozenci.
V prosinci 1916 byl Stalin nečekaně povolán do armády. Ztráty ruské armády v První světové válce byly obrovské a došlo tedy i na vyhnance. Po odchodu z Kurejky Stalin zpočátku udržoval s Lydií kontakt. Dostávala od něj dopisy, a dokonce i fotografii. Carskému režimu docházel dech a Stalin tak nakonec na frontě nestrávil zřejmě ani den. Z rozpadající se armády dezertoval, jako dezertér se ale nemohl volně pohybovat po Rusku a vrátit se k Lydii. Dvě revoluce, které v roce 1917 proběhly, navíc vyvolaly chaos, rozvrátily dopravní spojení a po té bolševické zemi rozdělily fronty občanské války. Poté, kdy se Stalin přestal ozývat, po vesnici se začaly šířit zvěsti, že jako tolik jiných zemřel na frontě. Lydia, která si tuto informaci nemohla ověřit, nakonec přijala nabídku rybáře Jakova Semjonoviče Davydova a provdala se za něj. Její syn přijal příjmení a patronymium (otčestvo) svého nevlastního otce a stal se Alexandrem Jakovlevičem Davydovem.
Do odlehlých oblastí Ruska se zprávy dostávaly pomalu a na rozdíl od pozdější legendy byl Stalin v té době spíše mužem v pozadí, než tváří z prvních stránek novin. I Lydia ho navíc znala zřejmě jen pod rodným příjmením, ne pod přezdívkou. Teprve čtyři roky po svatbě Lydia uviděla v novinách portrét muže, kterého s úžasem poznala jako otce svého syna. Ona však už byla vdaná a vychovávala děti s jiným mužem.
Lydia Platonovna porodila a vychovala celkem osm dětí a později se přestěhovala do Igarky. Stalina přežila o jedenáct let a zemřela v roce 1964.Ona i Stalin zřejmě po tiché dohodě celou historii fakticky pohřbili. Stalin se ale o svého syna alespoň občas zajímal. Je například doloženo, že koncem 40. let 20. století funkcionář regionálního výboru Sirotenko vystopoval Lydii a jejího syna. Alexandra vyfotil a dokumentaci předal „příslušným kruhům“. To už se Alexandr Jakovlevič Davydov vrátil z války, kterou prožil prakticky od prvních do posledních dnů, protože byl povolán k vojenské službě už v roce 1940 a po ukončení války v Evropě se zúčastnil i kampaně v Mandžusku. Byl opakovaně vyznamenán a dosáhl hodnosti majora.
Alexander Davidov jako major Dělnicko rolnické rudé armády
Stalin zřejmě o setkání se synem stál a údajně mu měl minimálně dvakrát v průběhu let vyřídit pozvání. Matka i syn se však jakémukoli kontaktu s vůdcem vyhnuli, což jim později ušetřilo řadu nepříjemností a možná zachránilo život.
Po 20. sjezdu KSSS v roce 1956 se nový sovětský vůdce, Nikita Chruščov, dostal k dříve pořízeným dokumentům. Tento příběh se zdál být dokonalým nástrojem v rámci boje proti „kultu osobnosti“. Vždyť se jednalo o nedovolený vztah s nezletilou a nemanželské dítě! Tehdejší šéf KGB, Ivan Serov, proto na Chruščovův příkaz shromáždil dostupné dokumenty. V květnu 1956 byla vyslýchána Lydie a celý příběh podrobně vyprávěla. Plány na zveřejnění skandálu ale byly opuštěny a všechny dokumenty uloženy do utajených archivů. Důvod neznáme, ale není těžké si ho domyslet. Po zveřejnění by zde byl kromě zničeného a uvězněného Vasilije další Stalinův syn, tedy i možné riziko pro stále ohrožené postavení Nikity Sergejeviče Chruščova. Celá záležitost navíc spala už dost dlouho, nevyvolávala pozornost a byla naděje, že to tak i zůstane. I Nikita Sergejevič Chruščov se tedy rozhodl ji pohřbít. V KGB navíc pravděpodobně vymysleli další pojistku a změnili několik údajů v evidenci obyvatel.
Alexandr Jakovlevič Davydov tak dostal šanci prožít klidný život. Pracoval jako mistr na stavbě v Krasnojarsku a s manželkou měli dva syny, Eduarda a Jurije. Později se přestěhovali do Novokuzněcku, kde Alexandr pracoval jako vedoucí jídelny a v roce 1987 zde zemřel. Žil tedy daleko od Moskvy, ale ve srovnání se severem Sibiře, kde se narodil, se jednalo o města se vším pohodlím a s relativně příjemným klimatem. Jako správný sovětský občan Alexandr Jakovlevič otázky nekladl, neupozorňoval na sebe a nikdy se ani nepokusil prokázat svůj původ. To udělal až v jiné době a po jeho smrti syn Jurij.
Zprávy o pátrání proběhly tehdejším tiskem a mohly tedy být skutečně inspirací i pro Roberta Harrise. Syn do jeho příběhu ale musel být výrazně mladší a románek s nezletilou dívkou tak byl přesunut až do závěru diktátorova života. Sibiř také byla příliš daleko od Moskvy pro rychlý spád děje, proto autor zvolil nejbližší severskou divočinu v okolí Archangelska.
Jurij Davydov však zpočátku narazil na rozpor v datech. Podle dostupných dokumentů se jeho otec měl narodit 6. 11. 1917. Stalin však vesnici Kurejka prokazatelně opustil koncem prosince 1916. K početí dítěte by tedy došlo v době, kdy byl budoucí sovětský vůdce tisíce kilometrů od matky. Otcovství Josifa Vissarionoviče tak bylo zdánlivě vyloučeno.
Podobné rozpory v dokumentech nejsou v Rusku ojedinělé, zejména u lidí narozených za 1. světové a občanské války, kdy v celé zemi panoval chaos, a navíc se dřívější církevní evidence nahrazovala občanskou. Přispěla k tomu i velmi slabá gramotnost nových úředníků, nepochopení dřívější evidence a také to, že se v odlehlých oblastech řada záležitostí vyřizovala se zpožděním. Nejsou tedy výjimkou různá data narození vzniklá třeba záměnou s datem křtu či datem vyhotovení dokumentu i několik měsíců po narození dítěte. V tomto případě je navíc pravděpodobné, že původní dokumenty byly záměrně upraveny. S takto velkým odstupem to ale nebylo možné prokázat.
V roce 2016 podstoupil Jurij Alexandrovič Davydov test DNA a výsledky byly porovnány s genetickým materiálem režiséra Alexandra Burdonského, tedy syna Vasilije Stalina. Test potvrdil, že Jurij Davydov je také vnukem Josifa Stalina, což znamená, že Alexandr Davydov byl jeho biologickým synem. Stále zde ale byl rozpor v evidovaném datu narození.
Teprve v nedávné době byl ve státním archivu Krasnojarského kraje objeven autentický rodný a křestní list. Dokument z roku 1917 byl vydán v katedrále Proměnění Páně v Turuchansku. Jako otec je uveden Josif Vissarionovič Džugašvili, jako matka Lydija Platonovna Pěrepryginová, „kozácká dívka, pravoslavná křesťanka a místní obyvatelka“. Datum narození dítěte je 21. srpna 1917, krátce poté byl chlapec pokřtěn. K početí Alexandra tak skutečně mohlo dojít v prosinci 1916, kdy byl Stalin stále v exilu v Kurejce. Rozpor, který byl po celá desetiletí hlavním argumentem skeptiků, byl nakonec vyřešen.
Pokud se skutečně jednalo o záměrnou úpravu dokumentů s cílem navždy utajit pravdu, je ironické, že záměr sovětského vedení po tolika letech zmařila genetika, označovaná komunisty za buržoazní pavědu, a dávný výsledek činnosti jimi pronásledované církve.
Zdroje:
