Článek
Ludvík Svoboda se z řady totalitních prezidentů naprosto vymyká. Na rozdíl od všech ostatních nikdy nebyl příslušníkem stranického aparátu se žádným jiným nebyla při vstupu do funkce spojována taková míra nadějí a lidové podpory. Jeho životní příběh je nesporně nejdramatičtější a nejzajímavější a také nejobtížněji zařaditelný na ose dobro–zlo, ať už se na něj díváme z kterékoliv strany barikády.
Projevil odvahu, která by stačila na několik životů. Byl příslušníkem a oceňovaným důstojníkem čs. legií, rozhodným zastáncem obrany Československa v roce 1938, od počátku se účastnil druhého zahraničního odboje. Jeho syn položil život v tom domácím, zbytek rodiny musel skrývat a on sám se stal pro občany protektorátu symbolem naděje jako velitel československých vojáků, kteří se nevzdali a někde na východě bojovali i za ty ostatní, už po prvních zprávách o bitvě u Sokolova.
Na druhou misku vah můžeme položit jeho činnost při vytvoření totalitního režimu. To, že do KSČ oficiálně nevstoupil z důvodu dohodnuté parity počtu ministrů pro jednotlivé strany a proto, aby jeho ministerstvo formálně zůstalo nestranické, později popisoval sám. Tento trik umožňoval dlouhodobě popírat zjevný fakt, že silová ministerstva ovládají komunisté a klíčový byl i při demisi většiny ministrů nekomunistických stran. K většině, která by možná dokázala prezidenta Beneše motivovat k výraznějšímu odporu a vynucené rekonstrukci vlády by sebrala zdání ústavnosti, chyběl jediný hlas. Generál Svoboda také přihlížel rozšiřování komunistického vlivu v armádě ještě před únorem 1948, i teroru, který stále více postihoval bojovníky nejen ze západní fronty, ale i z té východní, které osobně znal. Seznam jmen hrdinů, kteří se zasloužili o obnovení Československa a byli pronásledováni jen pro své demokratické přesvědčení, je dlouhý. Nic podobného se nemohlo dít za zády ministra obrany a jedině on mohl pověstnému Reicinovu OBZ, později skrytému pod jiným názvem, tyto nezákonné aktivity zakázat. Klíčová byla i jeho role při přípravě a realizaci komunistického převratu. Právě on zajistil, že se ozbrojené síly ani nepokusily o odpor, účastnil se také schůzek se sovětskými organizátory puče a nátlaku na prezidenta Beneše.
Nemůžeme samozřejmě opomenout ani to, jak se ke generálu Svobodovi ostatní komunisté chovali poté, co posloužil jejich záměrům. Byl zadržen, vězněn a propuštěn, několik let pak vykonával běžnou práci ve venkovském JZD a teprve po smrti Stalina a intervenci sovětské strany byl postaven do čela vojenské akademie. To vše je známé, ale podobné či horší odplaty se od svých soudruhů dočkali i další významní organizátoři únorového puče, včetně Rudolfa Slánského. Překvapující a méně známý je fakt, že po celou tuto dobu zůstal poslancem.
Rozporná je i role prezidenta Svobody v událostech roku 1968. Jeho zastánci a obdivovatelé s pochopitelnou výjimkou těch komunisticky smýšlejících citují jako příklad jeho odvahy a charakteru výrok, kterým odmítl pokus o ustanovení zjevně kolaborantské „dělnicko-rolnické vlády: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“ V dalších dnech se pak stal oslavovaným hrdinou, který přivezl zpět z Moskvy zadržené vládní představitele. Skutečný obraz je komplikovanější. V době odmítnutí už prezident pochopitelně věděl o celonárodní aktivitě. Sovětskou okupaci tehdy odmítala i drtivá většina komunistů a členů mocenských složek, ulice bouřily a bylo zřejmé, že „dělnicko-rolnická vláda“ se nemá o koho opřít. Kazit si svůj obraz podporou něčeho podobného Ludvík Svoboda pochopitelně nepotřeboval. O moskevských jednáních také víme, že podpis moskevských protokolů byl vynucen i jeho nátlakem na členy vlády a vedení KSČ a další vývoj ukazuje, co bylo předmětem jeho jednání se sovětskými představiteli. Ti se v té době dostali do slepé uličky, protože jejich spolupracovníci byli slabí, odpor proti okupaci efektivní a jednomyslný a utopit Československo v krvi nebylo možné. Už takto byla prestiž SSSR i komunistického hnutí nenávratně poškozena. O tom, že pro ně bude lepší, když reformátoři nežádoucí pokus o obrodný proces zlikvidují vlastníma rukama, přesvědčil Sověty právě Ludvík Svoboda a sám pomohl Alexandra Dubčeka a ostatní přinutit k prvnímu kroku. Pozdější „normalizace“, která na duchu lidí napáchala mnohem horší škody než otevřeně vnucená vláda kolaborantů, tak má překvapivého autora.
Tento rébus vyřešili nejdříve komunističtí historici rozdělením života Ludvíka Svobody na první, tedy „bludnou“ část, po které „prozřel“ a dále již je veškeré jeho jednání dobré, protože bylo ve prospěch komunistické věci. Život Ludvíka Svobody v první polovině padesátých let pak lze dle aktuální objednávky buď vynechat, nebo zmínit jako příklad, že k deformacím docházelo, vlastně se nikomu nic tak hrozného nestalo a strana vše napravila.
Z nekomunistického pohledu není situace tak jasná. Vnímání dobra a zla je obrácené a hranice mezi nimi se láme později, obvykle až po roce 1945. Hrdina byl už před svým pádem delší dobu sváděn zlem, které se tvářilo jako dobro. V roli Mefistofela je nejčastěji obsazen doktor Vrbenský. Ten může kromě vhodného čertovského vzhledu nabídnout i příběh padlého anděla, protože se jednalo o bývalého ministra demokratické vlády. S rokem 1968 vzniká mírný problém, ale i Stalin či Klement Gottwald někdy projevili svou lepší stránku, proč by tedy nemohl Ludvík Svoboda? I tato konstrukce má svá slabá místa. Ludvík Svoboda nebyl naivním levicovým intelektuálem. Rusko znal, proti bolševikům aktivně bojoval, sám si v prvním obdobím internace v SSSR také užil své. Univerzálně použitelné vysvětlení nenabízí ani názor Františka Moravce, že byl Ludvík Svoboda vydírán Sověty kvůli svým zápiskům, kterých se sovětské orgány zmocnily. Je ale těžké si představit, že by to fungovalo v době, kdy se už Ludvík Svoboda nemusel obávat zatčení jako velitel sboru i jako prezident.
To, že představa popsaná výše má daleko k realitě, dokazují i dále popsané soudní případy. Všechny se vztahují přímo k působení československých jednotek v SSSR, tedy k všeobecně uznávanému hrdinskému období. Všechny jsou spojeny s vojenskou justicí a jednání generála Svobody jsem záměrně vylíčil slovy přímých účastníků a ponechal bez vlastních hodnotících soudů s výjimkou samotného závěru. Nechť si tedy čtenář udělá názor sám. Příliš mnoho věcí se do obrazu hrdiny nehodí a nápadně připomíná to, co známe z pozdější doby nesvobody.
Případ provianťáka od Sokolova
Maxmilian Holzer byl rodákem z Těšínska. Když se v březnu 1942 přihlásil v Buzuluku K formovanému 1. čs samostatnému praporu v SSSR, nebylo jeho necelých 32 let v poměrech jednotky žádné mládí. O veliteli jednotky se mluvilo jako o „starém pánovi“, i když mu ještě nebylo ani 47 let. I Bohumír Lomský, tedy zástupce velitele praporu, byl ve srovnání s Maxem mladší o šest let. Při odvodu uvedl národnost českou a o náboženství se nezmínil, ale o jeho židovském původu není pochyb. To nebylo u čs. jednotky žádnou výjimkou. Ještě v době bitvy u Sokolova většina příslušníků praporu měla židovské kořeny, i když relativně často bez vztahu k náboženství. Jako osoba již pokročilého věku tedy byl nováček jmenován do čistě týlové funkce a dostal na starosti zásobování. Vliv na zařazení v týlu mohl mít i jeho původ, protože velitel praporu se ani při velení takové jednotce nezbavil některých předsudků. Dle celé řady svědectví Ludvík Svoboda odmítal svěřovat Židům velení v boji, a to ještě dlouho poté, co už opravdu neplatilo, že zde je dostatek mladých aktivních důstojníků z původního kádru.
Téměř rok služby uběhl Maxmilianu Holzerovi v relativním klidu. Zřejmě právě on založil tradici, kdy týlaři československé jednotky prováděli pravá kouzla a se sovětskými jednotkami i civilními orgány dokázali vyhandlovat vše potřebné. Vydatnou stravu potřebovali hlavně nováčci podvyživení po pobytu v sovětských táborech. Vojáci sice stížnostmi na týlové zabezpečení nešetřili, ale uznávali, že měli po celou dobu existence praporu, brigády i sboru nesrovnatelně lepší stravu než vojáci sovětských jednotek zásobovaní podle stejných tabulek.
ledna 1943 se první čs. samostatný prapor vypravil na frontu. Československý prapor měl být původně v Charkově motorizován a poté nasazen na frontu. Těsně po jeho příjezdu si ale sovětské velení uvědomilo skutečný rozsah německého protiútoku a prapor byl vyslán, aby zaujal obranné pozice na řece Mža. Jednotka se přesouvala usilovnými denními pochody málo zalidněnou krajinou, zásobována ale byla stále z Charkova. Bojové a týlové jednotky se na pochodu často hledaly a důsledkem byly výpadky v zásobování. I ve filtrovaných vzpomínkách pamětníků o tom zůstaly zmínky. Čechoslováci zajistili obrannou linii vzdálenou 40 km od Charkova v rekordním čase 24 hodin od obdržení rozkazu a velmi rychle se na linii přesunula celá síla praporu. 8. a 9. března 1943, pak proběhla bitva u Sokolova. Čechoslováci rozhodnou obranou i protiútokem více než splnili původní rozkaz vydržet na pozicích několik dnů a umožnit tak stabilizaci fronty nebo kontrolované stažení jednotek na kratší obrannou linii. To už zásobování fungovalo a ranění z obou dnů byli odvezeni do charkovských nemocnic zásobovacími vozidly nadporučíka Holzera.
Prorazit linii drženou naším praporem Němci nedokázali, v době obrany Sokolova a následného protiútoku, už ale našli slabé místo sovětské linie na severu a tanky se valily na Charkov, kterého dosáhly 11. března. Prapor se tak ocitl prakticky v obklíčení. Stahování praporu ale začalo až 14. března. V té době už zbývala jediná volná cesta na jihovýchod přes Zmijev (Zmiiv) a řeku Severní Doněc. Praporu několikrát hrozilo zajetí či zničení a o vážnosti situace vypovídá i zničení dokumentů. Nakonec se stažení podařilo a za den ukončení bojových akcí se považuje 22. březen 1943. Více než týdenní anabáze navíc byla hladová, protože zásobování jednoduše nefungovalo. Vojáci přežili z nouzových zásob a s pomocí místních obyvatel i sousedních
sovětských jednotek. O jejich zlosti na všechny, kteří jim měli jídlo zajistit, není třeba pochybovat.
O nadporučíku Holzerovi v té době víme jen to, že těsně před obsazením Charkova Němci odvezla jeho zásobovací vozidla z nemocnic část československých i sovětských raněných. Další se zachránili sami (např. Antonín Sochor, který pak skončil v Buzuluku u své manželky, než se opět vrátil k jednotce), zbývající ranění byli Němci brutálně zavražděni až na pět náhodně vybraných, kteří byli převezeni do Protektorátu pro účely propagandy.
Mezi mnoha odloučenými příslušníky jednotky, kteří se k ní připojili po dokončení ústupu, byl i Maxmilian Holzer. Jeho uvítání podle líčení očitých svědků probíhalo takto: „Když se hlásil u velitele praporu, Svoboda, aniž by ho vyslechl, mu strhl v návalu zlosti důstojnické výložky a nařídil dvěma polním četníkům, aby Holzera okamžitě odvedli do vězení“*[1] Velitelský hněv lze chápat, zejména při čerstvé paměti hladového pochodu. Bylo by logické očekávat, že zajištěný provinilec bude neprodleně postaven před rychlý a přísný vojenský soud. Už Karel Havlíček Borovský přece psal: „Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší; on má všechny paragrafy v jedné patrontaši.“ Sovětské řešení je ještě jednodušší a provinilec by prostě byl předhozen naštvaným spolubojovníkům. Nestalo se ale nic z toho a čas ubíhal
Prapor se zatím měnil v brigádu a už v květnu 1943 začali převažovat podkarpatští Rusíni, jejichž vztah k Židům, byl většinou výrazně bližší tomu ruskému než u Čechů ovlivněných Masarykem. Židé se tak ze základu mužstva znovu stali nemilovanou menšinou. První brigáda absolvovala úspěšné nasazení na Ukrajině. Vznikla paradesantní brigáda, 1. samostatný stíhací letecký pluk, a po mobilizaci na Volyni další jednotky. Během pouhého roku tak z původního praporu vyrostl armádní sbor, ve kterém se několik stovek účastníků bojů u Sokolova prakticky ztratilo, navíc i pro ně byl týden hladového pochodu minulostí skrytou za mnoha dalšími událostmi. I na takto hubené půdě ale vyrostl překvapivě silný „hněv lidu“. Když se případ Maxmiliana Holzera konečně dostal před soud, konala se v jednotkách shromáždění a přijaté rezoluce požadovaly jeho exemplární potrestání a uložení nejvyššího trestu. Bylo to předznamenání a prakticky jistě i zkouška postupů, které se po válce objevily v procesu se členy protektorátní vlády a v dokonalé podobě pak v procesu s „Protistátním spikleneckým centrem“. Soud se konal za přítomnosti generála Svobody a zástupců praporů. Maxmilian Holzer byl shledán vinným neuposlechnutím rozkazu a zběhnutím a odsouzen k trestu smrti zastřelením. Po vynesení rozsudku začali přítomní účastníci tleskat[2] Kontrola justice ale ještě nebyla dokonalá. Odsouzený měl možnost odvolání, kterou využil. Případ vzbudil pochyby dokonce i u vrchního polního prokurátora, JUDr. Jaroslava Němce, který byl fakticky vázán povinností požadovat potvrzení rozsudku, i když trest smrti považoval za nepřiměřený. Senát Vrchního polního soudu následně dne 20. 11. 1944 vynesl rozsudek, kterým byl Maxmilian Holzer uznán vinným, „že dne 10. 3. 1943 v Charkově jako hospodář samostatného praporu bezdůvodně zanechal sklad proviantu a téhož dne své stanoviště svémocně opustil a k svému praporu se vrátil 25. 3. 1943 nepostarav se po dobu své nepřítomnosti o zásobování praporu“[3] Za toto jednání byl obžalovanému uložen trest deseti let odnětí svobody. Odvolací soud zohlednil při ukládání trestu atmosféru procesu a také polehčující okolnosti, kterými se soud první instance vůbec nezabýval. Hospodář praporu asi nezamýšlel dezertovat, ale vybral si pro svémocné vzdálení krajně nevhodnou chvíli těsně před proražením linie fronty. Ve vzniklém chaosu se pak nemohl vrátit k trénu v obsazovaném Charkově ani k praporu, který se vydal na pochod do neznáma. Ani v případě řádného plnění povinností by navíc výsledek zřejmě nebyl o mnoho lepší. Čtenář si může představit, jak by sám zásoboval jednotky pochodující kdesi jižně od Charkova z již obsazeného města a vozidly, která s raněnými odjela tehdy ještě volným východním směrem a se kterými nemá žádné spojení, nebo jak a kam by bez těchto vozidel evakuoval sklad proviantu. Uložení trestu smrti navíc nebylo možné, jak odvolací soud konstatoval s odkazem na rozhodnutí rakouského Nejvyššího vojenského soudu, podle kterého zběhnutí za války nelze trestat u „důstojníků vozatajstva“ smrtí, nýbrž jen trestem na svobodě. Mezi československými předpisy, kterými se armáda řídila, byl i původně rakouský trestní zákoník z roku 1852, takže závěry rozhodnutí byly stále použitelné, i když se z původního „vozatajstva“ vyvinula celá řada týlových služeb. Rozsudek byl zaslán k podpisu veliteli.
Po několika dnech byli předvoláni k veliteli jednotky vrchní polní prokurátor i předseda odvolacího soudu, JUDr. Štěpán Dupel. Vylíčení celé události můžeme citovat přímo ze vzpomínek JUDr. Němce: „Gen. Svoboda celý červený hněvem vyhnal kohosi z kanceláře a pak se pustil do nás. Jak prý si to představujeme, že jsme neodsoudili Holzera k smrti? To že on si nenechá líbit.“ JUDr. Dupel potom vysvětlil důvody rozsudku. „Gen Svoboda ale dále řádil a trval na tom, že se rozsudek musí změnit. Viděl jsem, jak dr. Dupel červená, ale přece jen se přemohl a řekl: „Rozsudek se změnit nedá.“ „Tak já ten rozsudek jako hlavní velitel nepodepíši!“ vykřikl gen Svoboda. Dr. Dupel zbrunátněl: „Pane generále, to je pak pro mne jednoduché. Vy nepodepíšete rozsudek a já odsouzeného okamžitě pustím na svobodu.“ [4]
Rozsudek byl nakonec podepsán. V té době výkon trestu ve věznici nebyl možný a odsouzený byl přeložen k trestnímu praporu zřízeného rozhodnutím generála Svobody podle sovětského vzoru, ačkoliv byl upozorňován, že to odporuje platným zákonům. V té době navíc už prakticky skončila Karpatsko-dukelská operace a sbor přešel do obrany na řece Ondavě. Už dne 25. 11. 1944 přesto měl Maxmilian Holzer, nyní již jen četař aspirant, padnout v boji u obce Nižný Komárnik, která v té době byla zhruba 15 kilometrů od frontové linie. Zastřelen byl údajně do zad sovětskou zbraní a pamětníci v tom viděli dílo „Reicinových lidí“, kteří se ani nenamáhali snahou o věrohodnou verzi událostí a věděli, že tato smrt vyšetřována nebude. Ti, kteří stáli už za kampaní pro uložení trestu smrti, tedy dosáhli svého.
Případ rusínského Jidáše
Anexe Podkarpatské Rusi je v historických publikacích o československých jednotkách v SSSR většinou zmiňována jako událost, která se stala v rámci „velkých dějin“ mimo rámec popisu a v životě sboru se projevila ztrátou rusínských branců a možností zvolit si československé občanství u těch, kteří už v armádě sloužili. V této souvislosti je také někdy zmiňována činnost vládního delegáta Františka Němce, který se neúspěšně pokoušel zachovat v oblasti alespoň část československé státní moci a prostor pro skutečně svobodnou volbu obyvatel, v poslední fázi před svým vypuzením pak zachránit alespoň ty, kteří mohli být povoláni k vojenské službě a doplnit početní stav mužstva v jednotkách, ze kterých po bojích v Karpatech zbývala pouhá torza a uvažovalo se o jejich rušení a slučování. Za tuto snahu se v publikacích z totalitního období dočkal pouze výsměchu a například publikace Vojenské dějiny Československa ironicky komentovala, že se za tři měsíce podařilo zmobilizovat jen 6375 lidí, z nichž většina z nejrůznějších důvodů dezertovala, do Sovětské armády mělo vstoupit dobrovolně přes 25.000 Ukrajinců.[5] O dobrovolnosti si nemůžeme dělat iluze a faktem je, že sovětské orgány československé mobilizaci všemi způsoby bránily. Nemálo zmobilizovaných „dezertérů“ se pak hlásilo přímo u sboru, protože se obávali, že budou i po mobilizaci donuceni ke vstupu do Sovětské armády. O dobrovolnosti výběru ostatních obyvatel pak už také je dostatek informací a použité metody včetně vazby přídělových lístků na podpis prohlášení požadujícího připojení k SSSR byly také popsány. Ministr Němec se však nemusel vyrovnat jen s nedostatkem podpory ze strany prezidenta Beneše a brutálním sovětským nátlakem. Pro sovětské zájmy nejdříve skrytě a pak stále otevřeněji pracovaly i ti, které mu sbor (tedy přímo velitel sboru) propůjčil k usnadnění civilní zprávy. Typickým příkladem byl ppor. Ivan Turjanica. Jeho úvodník ze dne 28. října 1944 v novinách „Zakarpatská Pravda“ se nijak nevymykal běžné sovětské propagandě. Zmínky o „noze českého četníka na krku Rusínů“ a palácích stavěných v Praze za jejich peníze, stejně jako líčení výhod připojení k Velké Ukrajině a SSSR bylo možné najít v celé řadě dalších materiálů rozšiřovaných orgány „spřáteleného“ Sovětského svazu. Symbolické datum a autor, který měl přece pracovat pro Československo, ale byly známkou změny situace, kterou každý čtenář pochopil. Už nebylo třeba nic předstírat a těm, kteří na Podkarpatské Rusi stále věřili v možnost zachování předválečného stavu, vzalo toto otevřené prohlášení poslední zbytky naděje. Časopis se dostal do jednotek čs. sboru v několika výtiscích, které přinesli navrátilci z dovolené a vyvolal bouři odporu. Některé jednotky tvořené převážně Rusíny se dostaly prakticky na pokraj vzpoury, které bránila už jen autorita velitelů a vyčerpání z boje v Karpatech. Po intervencích ze strany velících důstojníků poslal vrchní polní prokurátor časopis polnímu prokurátorovi s příkazem, aby proti ppor. Turjanicovi vydal zatykač dle zákona na ochranu republiky. Po delší době polní prokurátor vydání zatykače bez zdůvodnění odmítl. Uvedl, že tak nemůže učinit. Tehdy platilo, že vojenský prokurátor zatykač nemůže vydat, pokud mu to ministr národní obrany nebo velitel, u něhož je soud zřízen, zakáže. Tímto velitelem byl generál Svoboda. Vrchní polní prokurátor se tedy dožadoval přijetí přímo u generála Svobody. Na přelomu roku k tomu skutečně došlo. Generál Svoboda začal tím, že postavení Podkarpatské Rusi je nejisté a on sám prý byl svědkem, když ji „někdo“ nabízel Sovětskému svazu. To byla zjevná narážka na prezidenta Beneše. Argumentace ústavou a faktem, že o něčem takovém může rozhodnout pouze svobodně zvolený parlament, zůstala bez výsledku. Závěrečný výrok generála Svobody je zachycen i ve vzpomínkách JUDr. Němce:: „Nařizuji polnímu prokurátorovi, aby žádný zatykač nevydával. Chcete-li, vydejte si ho sám, ale já pak neručím za vaši bezpečnost v této armádě!“ [6]To JUDr. Němec pochopil tak, že zmizí beze stopy, jako se to stalo škpt. JUDr. Františku Polákovi, o kterém je podrobnější zmínka dále. Zúčastnění naopak věděli, že nejen Rusíni by vydání zatykače na zrádce nadšeně uvítali a podpořili. Od vojáků sboru se vrchní polní prokurátor neměl čeho obávat.
Nakonec se tedy vrchní polní prokurátor pokusil alespoň podat zprávu do Londýna a požádat o instrukce. V případě schválení prezidentem byl rozhodnut zatykač vydat bez ohledu na následky pro sebe. O atmosféře ve sboru v té době vypovídá i to, že takovou zprávu nemohl odeslat běžným způsobem. Od kamaráda z Anglie se ale dozvěděl, že v okolí je „načerno“ plukovník Pernikář z Československé vojenské mise v SSSR. Oba se v utajení setkali a plk. Pernikář slíbil, že zpráva bude doručena. Skutečně pak připravil podrobné písemné hlášení o situaci ve sboru, které obsahovalo i zprávy vrchního polního prokurátora ministrovi obrany a prezidentovi. Krátce poté byl trezor vojenské mise vyloupen v době, kdy byl generál Píka se spolupracovníky pozván na sovětský banket. I tyto dokumenty byly mezi zmizelými. Plukovník Pernikář v obavě před zatčením uprchl i s manželkou na Slovensko.
Situace ve sboru ale byla skutečně kritická. Vojáci 1. čs armádního sboru původem z Podkarpatské Rusi proto nakonec dostali na výběr a prakticky všichni si zvolili československé občanství.
Ivan Turjanica získal Leninův řád, do konce svého života působil v čele oblastního výboru Zakarpatské oblasti a byl i poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Svůj jidášský groš si dlouho neužil. Zemřel v březnu roku 1955 ve věku pouhých 53 let.
Případ nepohodlného vojína a odsouzeného soudce
Dva právníci, o kterých bude řeč, se u československé jednotky objevili jen na krátkou dobu době jejího formování, dělil je propastný rozdíl v hodnosti a v civilním životě se zřejmě nikdy nesetkali. Přesto byli sovětskými orgány zatčeni ve stejný okamžik, a to dokonce dvakrát. Oba prokazují, že role československé jednotky jako záchranného člunu v moři sovětského bezpráví, měla své limity. Proto jejich osudy líčím společně.
JUDr. Karel Goliath (či Goliat) pocházel ze zámožné jičínské židovské rodiny. Už v mládí stihl ve zrychlené podobě prožít typický životní příběh levicového intelektuála své doby. V roce 1916, tedy v pouhých 15 letech, vstoupil do Československé sociální demokracie spolu se svým otcem a oba od počátku patřili k levicovému křídlu strany kolem Bohumíra Šmerala. Rok po maturitě už patřil mezi zakládající členy KSČ. Vystudoval Právnickou fakultu UK, pak pokračoval ve studiích prehistorie, etnologie a filosofie v Berlíně. V roce 1924 pak veřejně kritizoval bolševizaci KSČ, v roce 1927 pak ze strany vystoupil. Tím o řadu let předběhl své okolí.
Důvody jeho rozchodu s KSČ nejsou jasné. Někdy je označován za zastánce demokratického socialismu, jindy naopak jako trockista, tedy kritik bolševické linie zleva. Svým životem a publikovanými názory částečně potvrdil obě verze a do žádné ze zmíněných skupin naopak úplně nezapadal. Od roku 1930 působil jako advokát. Mimo jiné obhajoval i spisovatele Ivana Olbrachta. Už v březnu 1939 se hlásil do Československého legionu v Polsku a poprvé se tak ocitl pod velením tehdy ještě podplukovníka Svobody. Spolu s legionem v září 1939 ustoupil na území Polska, které zabral Sovětský svaz.
Na základě informací od československých komunistů v exilu byl spolu s několika dalšími zadržen a pro podezření z protisovětské činnosti, které bylo později zpestřeno úmyslem spáchat atentát na Stalina. Vězeň však odolával a osmiletý trest nakonec dostal za činnost, ke které se hrdě doznal, tedy nesouhlas s paktem mezi SSSR a hitlerovským Německem a snahu bojovat proti Němcům. V roce 1942 byl amnestován a 14. 2. 1942 dorazil mezi prvními příchozími ze sovětských táborů k jednotce v Buzuluku. Jako podvyživená troska trpící úplavicí byl nevítaným poslem toho, co bude následovat, až se ze stejných lágrů začnou vracet Rusíni. Svými názory pobuřoval jak komunisty, tak tehdy protikomunisticky smýšlející důstojníky. Jako už mnohokrát dříve a mnohokrát potom osvědčil neuvěřitelnou schopnost nezapadnout a dělat si problémy a nepřátele. Vytvořil tak svérázný rekord a jako jediný vysokoškolsky vzdělaný příslušník jednotky zůstal vojínem. V prosinci roku 1942 byl spolu s několika dalšími příslušníky jednotky odeslán k dispozici čs. misi do Kujbyševa. Na nádraží v Kujbyševu ale byli všichni zadrženi a odsouzeni k dalším trestům. Tím pro něj účast v odboji skončila.
Přímluvy za jeho propuštění pokračovaly i po válce. Ivan Olbracht, známý jako nekompromisní ideový čistič čs. rozhlasu, tentokrát projevil svou lidskou stránku a vděčnost a domohl se intervence celkem tří československých prezidentů. Pomohla ale až Stalinova smrt. V roce 1955 byl JUDr. Goliath propuštěn a vrátil se do ČSR jako poslední voják Svobodovy armády. JUDr. Goliath po návratu s nadšením propagoval vizi komunismu v podání N.S. Chruščova, na kterou nebyl v ČSR nikdo zvědavý. Vedení KSČ začalo s opatrnou destalinizací mnohem později a pro přežívající odpůrce režimu byl propuštěný vězeň stále komunistou, kterému nelze věřit. I v Československu tedy prožil trestní stíhání, věznění a nucený pobyt na psychiatrii. Ani v uvolněných šedesátých letech nedokázal najít společnou řeč s reformními komunisty a pro historiky a reportéry, kteří se s ním setkali, byl příliš radikální a nepochopitelný. Klidnější život jej čekal až za normalizace, kdy se staří nepřátelé jako on dostali do pozadí. Poslední léta svého života tak dožil relativním v klidu a zemřel v roce 1985. Napsal celou řadu knih. Jeho Zápisky ze stalinských koncentráků vyšly v Kolíně nad Rýnem rok po jeho smrti.
JUDr.František Polák byl legionářem a stejně jako JUDr. Goliath advokátem a několik let členem KSČ, ze které vystoupil v roce 1929 společně s mnoha dalšími umělci a intelektuály. Podobně jako oni měl i JUDr. Polák řadu známých i mimo radikálně levicové kruhy, včetně Dr. Edvarda Beneše. K odboji v Polsku se přidal v srpnu 1939. Jako bývalý člen KSČ byl spolu s JUDr. Goliathem sovětskými orgány zatčen a odsouzen za protisovětskou činnost k trestu nucených prací na 8 let. Byl amnestován a k jednotce přibyl několik dnů po JUDr. Goliathovi. Zcela odlišný ale byl jeho názorový vývoj. Pokud měl JUDr. Polák v době svého zatčení ještě nějaké iluze o myšlence komunismu, zůstaly v sovětském koncentračním táboře.
Staré známosti stále fungovaly a rozhodnutím čs. vlády v Londýně byl štábní kapitán JUDr. Polák k nelibosti Ludvíka Svobody jmenován předsedou polního soudu. Svými zážitky ze sovětských táborů ani názory na sovětský režim se JUDr. Polák nijak netajil, odmítl návrh na spolupráci ze strany Zdeňka Fierlingera a už v září roku 1942 byl internován pro pobuřování. Pomohl mu až zásah tehdy ještě plukovníka Heliodora Píky. Zároveň se ale od něj dozvěděl, že Svoboda i Fierlinger měli povolit nátlaku NKVD a dát souhlas s jeho vydáním sovětským úřadům. Využil proto návštěvy poslance za ČSSD, Bohumila Laušmanna, u jednotky a předal mu zprávu pro prezidenta Beneše, ve které popsal síť agentů NKVD, kteří jednotku ovládají. Zpráva ale skončila právě u jednoho z těchto agentů, tedy poslance Zdeňka Fierlingera. JUDr. Polák byl postaven před kárný výbor za pobuřování a nepřípustnou kritiku SSSR a 27. 11. 1942 degradován na vojína. Odsouzený při degradaci velitele jako kolegu legionáře pouze požádal, aby mohl bojovat za Československo jako řadový voják. Ludvík Svoboda jej veřejně ujistil, že zůstane na svobodě a dostane práci odpovídající jeho schopnostem. Na důkaz toho jej poslal do Kujbyševa s dopisem určeným pro vojenskou misi a spolu s dalšími třemi vojáky (svobodník B. Kahan, vojín F. Zelinka a JUDr. Goliath), kteří také byli dáni k dispozici vojenské misi. Všichni byli na kujbyševském nádraží zatčeni a JUDr. Polák byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody. Důvodem, proč bylo nezbytné tuto šarádu organizovat, byl zřejmě právě JUDr. Polák jako nejznámější z nich. Zmizení na cestě k čs. vojenské misi bylo z pohledu veřejného mínění v jednotce ideálním scénářem. Je těžké uvěřit, že by velitel jednotky, který skupinu nepohodlných dával dohromady, o jejich dalším osudu nevěděl, když s jejich zatčením už dříve souhlasil.
V případě doktora Poláka měly intervence generála Píky a prezidenta Beneše větší účinek. Propuštěn byl sice až po vykonání trestu v koncem roku 1947, ale v letech těsně po válce se jednalo o naprostou výjimku. Prakticky každý vězeň schopný práce tehdy dostával další trest. Výše i konečnost trestu ve srovnání s JUDr. Goliathem ukazují pravdivost výroku srovnávajícího třídní boj a soudružské vztahy, který je někdy připisován Klementu Gottwaldovi, jindy Janu Werichovi. JUDr. Polák, který se s komunistickou ideou rozhodně a definitivně rozešel, byl vnímán jako mnohem méně nebezpečný otevřený nepřítel.
Do Prahy se JUDr. Polák vrátil krátce před „Vítězným únorem“. Na rozdíl od mnoha současníků okamžitě pochopil situaci během několika dnů a neměl žádné iluze ani o probíhajících událostech ani o vývoji do budoucna. Emigroval dříve, než mohl být znovu zatčen a postaral se, aby jej od komunistů dělila nejen hranice a železná opona, ale i oceán. Od roku 1951 tedy žil v USA. V roce 1953 žaloval a jeho satelity za nucenou práci. Výsledkem odsouzení používání nucené práce ze strany OSN. V USA se zapojil do krajanského hnutí, v roce 1959 vydal o svých zážitcích knihu „Cestou ze stalinského koncentráku“ a v roce 1971 zemřel.
Nejsou to zrovna pěkné příběhy. V prvním z nich vystupuje velitel jednotky, který se svévolně domáhá vydání nezákonného rozsudku a svou přítomností dodává autoritu zjevně předpojatému soudu a zřídí nezákonnou trestní instituci, ve druhém příběhu projevil méně odvahy a vlastenectví než vojenský úředník a v posledním případu jeho jednání připomene jiného prezidenta, tedy Antonína Zápotockého, který veřejně popřel fakticky zahájenou měnovou reformu a v listopadu 1951 pozval Rudolfa Slánského na večeři a zdržoval ho tak dlouho, aby bylo všechno připraveno k jeho zatčení. I on přitom věděl, co se stane, a sám se na rozhodnutí o zatčení podílel. Ludvík Svoboda zvládl v případě JUDr. Poláka obojí najednou.
Lidé ale obvykle nejsou dokonalí a historie je taková, jaká je. Zkušenost s represívním aparátem navíc změnila i Ludvíka Svobodu. Po své rehabilitaci se často a v řadě případů úspěšně zasazoval za rehabilitace mnoha nespravedlivě odsouzených vojáků. Také alespoň dodatečně uznal, že provianťáka Holzera nelze vinit za mimořádně vysoké ztráty a všechny obtíže a neúspěchy u Sokolova. Na tiskové konferenci v roce 1963 označil celý případ jako „nedorozumění“. Při likvidaci „Pražského jara“ pak bylo pro stárnoucího muže ve funkci prezidenta mimořádně důležité, aby se neopakovaly procesy z padesátých let. To Gustáv Husák ochotně slíbil a svůj slib prakticky bez výhrad splnil. Proti nepohodlným byly masově použity jiné metody.
Pokud přesto chcete najít v čs. jednotce skoro ideální hrdiny jako z klubu Rychlých šípů, je to možné. Až na jednoho se stali hrdiny i oficiálně. Na roli dokonalého Mirka Dušína aspiruje Otakar Jaroš, nenápadného Jarku Metelku může představovat „nezranitelný“ Arnošt Steiner, držitel sbírky sedmi válečných křížů a pro svůj židovský původ generálem Svobodou nikdy nenavržený na udělení titulu Hrdina SSSR, i když o to „Rychlonožka“, tedy Antonín Sochor, mnohokrát usiloval. Údajně panovaly obavy z pobouření sovětské strany. Role umělecky založeného, a ne úplně vzorného Červenáčka je jako stvořená pro Richarda Tesaříka a nechybí ani Jindra Hojer, který je i ve středu klubu trochu osamělý a jeho skutečný vzor, pan Jindřich Hojer, dostal po letech jako jediný možnost vyprávět, jak to kdysi bylo. I v naší pětici to bylo podobné. Z pěti hrdinů sepsal své paměti jen Josef Buršík.
[1] Viz Kulka, E., Židé v Československé Svobodově armádě, Praha 1990
[2] Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 1992, str. 271
[3] VHA 22-11/14
[4] Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 1992, str. 272
[5] IV. Díl, str. 496
[6] Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 1992, str. 275
Další zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Svoboda
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pol%C3%A1k
