Kyjev 1943: Bílá místa československého úspěchu

Postup 1. čs. samostatné brigády v SSSR z předmostí u Ljutěže do centra Kyjeva je pravděpodobně největším úspěchem za celou dobu působení čs. jednotek na východě. Nebyla to hrdinná obrana ztracené varty jako u Sokolova, krvavé vytlačování zakopaného nepřítele jako boje v Karpatech ani lokální úspěšná akce jako boje u Žaškova, Rudy či Bílé Cerkve. U Kyjeva brigáda s poměrně malými ztrátami splnila stanovený úkol, prorazila několik obranných linií a způsobila přitom nepříteli mnohonásobně vyšší ztráty. Podobně úspěšnou akcí byla i bitva u Zborova v předchozí válce, kde byl v řadách útočících legionářů i mladý Ludvík Svoboda. Kyjevský úspěch ji ale překonal. Ze sovětského pohledu byl Kyjev největším městem obsazeným Němci a jeho osvobození tedy bylo mimořádným úspěchem. Přesto kolem bitvy panovalo podivné mlčení. Místo věnované operaci v sovětských vojenských encyklopediích a dalších publikacích bylo nápadně skromné, a i v Československu se mnohem častěji zmiňovala obrana Sokolova nebo boje na Dukle. O osvobození Kyjeva nikdo film nenatočil. Rozhodně za to nemohl jen neznámý německý voják, který na počátku bitvy zasáhl přístroj brigádního fotografa a připravil nás o pořízenou i teprve plánovanou fotodokumentaci, ale jako by tato smolná příhoda pozdější neviditelnost tohoto vítězství předznamenala.

Po letech, kdy se o účasti našich vojáků na kyjevském vítězství mluvilo jen málo, máme občas tendenci ji sledovat jen z československého pohledu. Nejdříve je tedy třeba ujasnit si měřítka. Na německé straně stálo 30 divizí, z toho 7 tankových a 2 motorizované, a to se zhruba 3 600 děly, 400 tanky a útočnými děly a 665 letouny. Československá brigáda měla v sestavě 10 tanků T-34 a stejný počet lehkých T-60. Už 1. 11. 1943 zaútočily z Bukrinského předmostí 40. a 27. armáda. Obě armády postoupily jen zhruba o 1 – 1,5 km, ale stáhly na sebe většinu dostupných německých záloh. Přímo na Kyjev útočila 38. armáda složená ze čtyř pěších sborů, tankového sboru, průlomového dělostřeleckého sboru a 1. čs. samostatné brigády, která představovala cca 1 % sil této jediné armády. Bok 38. armády kryla 60. armáda. Kromě toho zde byly další útočné síly a zálohy. Obkličovací úder západně od Kyjeva měla provést 3. gardová tanková armáda a k rozvinutí úspěchu přímo ve směru od Kyjeva byl určen 5. gardový tankový sbor.

Maršál A. M. Vasiljevskij jako náčelník generálního štábu připravil promyšlený plán. Nejdříve klamný útok z předmostí u Bukrina, potom útok 38. armády přímo na Kyjev. Tím budou na německé straně vtaženy do boje prakticky všechny síly. Pak zaútočí 3. gardová tanková armáda pod velením genpor. P. S. Rybalka do prostoru západně od Kyjeva. V tom okamžiku hodlalo sovětské velení vynést poslední trumf. Maršál Vasiljevskij si uvědomoval zranitelnost tanků v pouličních bojích, proto měl 5. gardový tankový sbor genpor. A. G. Kravčenka jako poslední úderná síla postupovat až za pěchotou, po dosažení centra Kyjeva si podřídit okolní sovětské jednotky a využít je k vytvoření koridoru co nejblíže k okraji města. Z konce tohoto koridoru by tanky zaútočily, prorazily německou linii a vpadly do zad silám, snažícím se zastavit 3. GTA. Cílem operace bylo kromě osvobození města zejména rozšíření předmostí tak, aby byla umožněna bezpečná přeprava vojsk přes Dněpr. Poměrně komplikovaný plán náročný na koordinaci a zahrnující trojí změnu těžiště útoku na hlavním směru dokazuje, že sovětské velení bylo schopné i mnohem promyšlenějších akcí než bezohledného vrhání lidského masa proti kulometům.

Tři velitelé, na kterých nakonec úspěch operace k osvobození hlavního města Ukrajiny závisel nejvíce, měli nejen ukrajinská příjmení (Moskalenko, Kravčenko, Rybalko), ale i skutečně ukrajinský původ.

Podstatnou informací je i to, že v té době neměl s generálním štábem ani s připravovaným plánem nic společného maršál Georgij Konstantinovič Žukov a také této operaci nevelel, i když to je v některých pramenech naznačováno. Za operaci 1. Ukrajinského frontu plně odpovídal jeho velitel, armádní generál N. F. Vatutin.

Neúplná předehra

Dejme slovo Ludvíku Svobodovi: „A tak jako velitel brigády předstupuji před velitele armády generálplukovníka Čibisova: „Nesouhlasíme s úkolem postupovat ve druhém sledu a jen chránit pravé křídlo vaší 38. armády. Jdeme na Kyjev, pochopte mne, prosím, pochopte československé vojáky. Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s vámi – bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu „Čibisov ukazuje na mapu: „Prosím, vyberte si sám směr útoku.“ Ukazuji mu na operační mapě, kde bychom chtěli být nasazeni. „To je ovšem směr hlavního úderu!“ říká generál Čibisov. „Uvědomuji si to“, odpovídám. Ale prokážete –li nám tu důvěru, nezklameme. Svůj úkol bychom se ctí splnili“. Ludvík Svoboda dále vypráví, že generál Čibisov s jeho návrhem souhlasil s výhradou, že nebude mít námitky velitelství frontu. Armádní generál Vatutin i komisař N.S. Chruščov ale námitky neměli. Těsně před zahájením operace byl generálplukovník Čibisov jmenován do funkce náčelníka vojenské akademie v Moskvě a armádu převzal generálplukovník Moskalenko.“[1]“

Pokud by Otakar Vávra natočil o československé účasti v bitvě o Kyjev film, toto by byla jedna z nejsilnějších scén. První zmínka o novém veliteli 38. armády je také důležitá. Pod jeho velením československé jednotky bojovaly i později a respekt byl oboustranný. Pozdější maršál Moskalenko Čechoslováky považoval za nepochybnou elitu vojáků pod svým velením a dával jejich samostatnost, vynalézavost a iniciativu za vzor, z československé strany byl naopak chválen jako skutečně schopný a v sovětských poměrech lidský velitel. Vzájemné sympatie a ocenění pokračovaly i po válce. To, jak málo se zakládaly na skutečném porozumění druhé straně, ukáže až mise maršála Moskalenka v květnu roku 1968.

Dokumenty ale poskytují poněkud jiný obraz. Rozhovor s genplk. Čibisovem proběhl dne 24. 10. 1943. Dne 26. 10. 1943 pak brigáda skutečně obdržela rozkazy, které ale odpovídaly původnímu zadání. Situace se změnila až po velitelském shromáždění dne 29. 10. 1943, o kterém se Ludvík Svoboda také zmiňuje. Nedočkáme se ale ani zopakování návrhu ani popisu, jak bylo o československé nabídce rozhodnuto, pouze zmínky, že se shromáždění konalo za přítomnosti velitele frontu a maršála Žukova, který údajně přítomným představil plán operace. Proč se o tom Ludvík Svoboda nezmiňuje blíže? Jeden současný a jeden budoucí maršál (Žukov a Moskalenko), současný a budoucí armádní generál (Vatutin a Kravčenko) a několik desítek velitelů armád, sborů a divizí, to je přece úplně jiné pozadí pro československý návrh a jeho schválení než jeden generálplukovník, který si pomalu balí kufry! Maršál Žukov také k připravované operaci neměl žádný vztah a už dříve se s ní seznámili nejen velitelé sborů a armád, ale i pouhý velitel brigády, plukovník Svoboda. Co mohl ostatním velitelům, kteří se na ni připravovali už několik dnů, maršál sdělit? A která sovětská jednotka byla v sestavě vyměněna za 1. čs. samostatnou brigádu a odsunuta do druhého sledu? O tom, že právě toto shromáždění bylo rozhodující, přitom není pochyb.

Odpověď na tyto otázky nabízí zřejmě právě role G. K. Žukova. Ne ta prezentovaná jeho kultem, ale ta skutečná, kterou výstižně popisují jeho současníci. Pokud ho nebudeme chápat jako geniálního stratéga a velitele milovaného prostými vojáky, ale jako prostředek nátlaku ze strany vrchního velení, vše zapadne na své místo. Obvyklé urážky, řvaní a výhrůžky zastřelením pro případ neúspěchu ale tentokrát nebyly dobře načasovány. Ke splnění úkolů totiž bylo třeba ještě dořešit některé detaily plánu. Jedním z nich bylo i rozdělení úkolů mezi 136. a 240. divizi. Obě patřily k 38. armádě a osa hlavního směru útoku se nacházela na hranici mezi nimi. Jedné divizi bylo třeba dát odpovědnost za útok, druhé podpůrnou roli a posunout rozhraní mezi nimi tak, aby se celý hlavní směr útoku nacházel v pásmu jedné divize. Tuto divizi by bylo pochopitelně třeba posílit. Odpovědným úkolem je nejlepší pověřit toho z velitelů, který se dobrovolně přihlásí. Základní pravidla nemusel veliteli 38. armády nikdo připomínat, ale po této scéně dobrovolník prostě nebyl. Oba velitelé divizí také nemohli úkol odmítnout, použili proto obvyklou taktiku a vylíčili situaci na svém úseku v co nejčernějších barvách. Plán navíc kladl jako cíl postup na tomto úseku až k hlavnímu nádraží, tedy o cca 10 km za jediný den, navíc proti opevněným postavením a z velké části v městské zástavbě. Velitel frontu i velitel 38. armády tedy dospěli k závěru, že tento směr útoku je třeba posílit. Tehdy si také vzpomněli na nabídku velitele 1. čs. brigády, která neodpovídala sovětským tabulkám, ale vzhledem ke svému postavení „hostů“ nespadala pod pravomoc zuřivého maršála. Na rozhraní mezi oběma divizemi a na hrotu útoku se tak ocitla pouhá brigáda a můžeme předpokládat, že se oběma velitelům sousedních divizí značně ulevilo. Velitel armády také určitě předpokládal, že oba pro podporu československých spojenců udělají maximum. Jak moc se netypická sestava brigády pro daný úkol hodí, ale zřejmě netušil ani on. Pro Ludvíka Svobodu toto setkání s maršálem Žukovem zřejmě představovalo silný a naprosto nesdělitelný zážitek, který se ale projevil mnohem později. Po válce měl totiž právě on spolu s několika dalšími příslušníky sboru zásadní vliv na vojenskou historii a ani po přečtení těch ideologicky nejdeformovanějších a vůči sovětské linii nejservilnějších publikací československý a český čtenář nemůže pochopit, do jaké absurdní velikosti dorostl kult maršála Žukova v ruskojazyčné literatuře. V Československu totiž „titán, nový Svatý Jiří, vojevůdce, který neprohrál žádnou bitvu a jediným pohybem na mapu odhadl úmysly nepřítele“, jak byl běžně titulován v SSSR i v současném Rusku, nikdy mimořádně uctíván nebyl.

Spory kolem rozhodujícího rozkazu

V pozdních večerních hodinách dne 5.11.1943 dosáhla brigáda stanovených cílů. Tankům a samopalníkům z 1. praporu se podařilo osvobodit nádraží poblíž šestého postupného cíle už kolem 19. hodiny, pomalejší pěchota a celý 2. prapor brigády se ale na čelní jednotky dotahovaly mnohem pomaleji. Teprve kolem 22. hodiny dorazily do oblasti pátého postupného cíle čelní jednotky 2. praporu a zajištění prostoru kolem obou postupných cílů se protáhlo až do rána. Tankisté museli v bojích o závody „Bolševik“ a „Kinofabrika“ (na dnešní mapě Dovženkova filmová studia) sáhnout do železné zásoby munice a v průběhu bojů o nádraží počítali každý náboj. Samopalníci vystříleli několikanásobek dávky střeliva, se kterou vyráželi do boje. Tady bylo naštěstí zásobování jednodušší a častější, ale samopaly PPŠ- 41 nesnášely dobře výměnu zásobníků mezi jednotlivými kusy. Proto už minimálně potřetí pracně doplňovali patrony do svých vyzkoušených zásobníků. Všichni také byli po dlouhých hodinách postupu a bojů unavení a hladoví. I v chaosu toho dne se k většině z nich dostalo jedno teplé jídlo a každý z nich vyfasoval „suchý příděl“, to ale nestačilo.

Vyčerpaní Čechoslováci mohli být na sebe hrdí. V té době ještě 136. divize, tedy jejich pravý soused, nedokázala proniknout do města, u levého souseda, kterým byla 240.divize, se to podařilo pouze čelním tankům. Hloubku průniku brigády můžeme posoudit i na dnešní mapě města. Kyjev se od té doby hodně proměnil, ale nádraží i zoologická zahrada jsou stále na stejném místě.

Podle původního rozkazu měl další postup začít až v 6.00 dne 6. 11. 1943. Všichni očekávali, že dají svou výzbroj do pořádku, najedí se a trochu se prospí. To jim ale nebylo dopřáno. Kolem nejdříve byli vyslání vpřed tankisté a samopalníci obou praporů, aby postoupili na předměstí Stalinka (dnes Saperna Slobidka) a v oblasti předměstí Telička dosáhli břehu Dněpru. Postup zhruba sledoval oblouk železniční trati, která se stáčela na východ a za ranního rozbřesku dne 6. 11. 1943, tedy zhruba v době, kdy měla brigáda původně znovu zahájit postup, byl úkol splněn. Rozkaz je zdůvodňován různě, někdy jako snaha odříznout ústupové cesty německým jednotkám bránícím město, jindy jako snaha udržet tlak na nepřítele, když se postup na ostatních úsecích zastavil. Pochopitelně se mluví i o snaze dobýt Kyjev do 7. listopadu. Nejpravděpodobnějším a použitým silám nejlépe odpovídajícím důvodem je snaha zajistit západní konec silničního a železničního mostu přes Dněpr.

V československé literatuře se mnohokrát uvádělo, že tento rozkaz vydal plukovník Svoboda. O tom, že rozkaz dostali od plukovníka Kratochvíla, ale mluví také řada důvěryhodných svědků. Pro tuto verzi navíc mluví i nepřímé důkazy. Plukovník Svoboda se pohyboval v terénu a spojení se štábem rozhodně neměl po celou dobu. Plukovník Kratochvíl naopak na velitelství brigády byl a podřízení velitelé telefonicky řešili některé záležitosti právě s ním.

Zdánlivě to vypadá jako další rozpor mezi komunistickými a nekomunistickými zdroji, ale věc je složitější. Byl některý z plukovníků vůbec oprávněn takový rozkaz vydat? O změně úkolu brigády v rámci takto rozsáhlé operace přece muselo být rozhodnuto na mnohem vyšší úrovni. S ohledem na zvláštní postavení Čechoslováků by o něčem takovém musel rozhodnout velitel 38. armády. V knize Z Buzuluku do Prahy už tedy je popsána scéna, kdy Němci, kterým Rybalkovy tanky odřezávají ústupové cesty, chtějí uprchnout, ale předtím chtějí město zničit. Ve chvíli, kdy nad Kyjevem visí smrtelné nebezpečí a jde o minuty, měl veliteli brigády přesně ve 24:00 zavolat genpor. Moskalenko a naléhavě nařizovat další postup. [2] Úmysly Němců sice neznáme, ale na zničení města už opravdu neměli mnoho času. V době, kdy šlo dle velitele armády o každou minutu, vyrazil předvoj brigády až ve 2:00, což je v knize uvedeno na stejné stránce. Zajímavý je ale i čas telefonátu. To, že kolem půlnoci projížděl plukovník Svoboda hořícím městem a těsně po ní se objevil u pátého postupného cíle, potvrzují desítky svědectví. Pohyb po ulicích zavalených troskami a mezi domy, které z části hořely nebo hrozily zřícením byl pomalý. V koridorech, kterými se dalo projet, se navíc hromadili lidé i technika. Jet se dalo krokem a z velitelství brigády do předních linií trvala cesta autem zhruba hodinu i poté, kdy se přesunulo do bližšího Volejkova. Prostředkem spojení byl polní telefon a představa velitele 38. armády, který si přes československé velitelství nechává přepojovat hovory k malým československým jednotkám na čele útoku a pátrá po jejich veliteli, nepůsobí reálně. Takto se to prostě stát nemohlo.

Ale budiž, máme autora rozkazu, který k jeho vydání nepochybně měl pravomoc. To je ale jen začátek celého procesu. Představa velitele, který s pistolí v ruce hromovým hlasem zavelí „Vpřed!“, odpovídá skutečnosti zhruba na úrovni čety, která útočí na cíl v dohledu. Pokud chcete přesunout více jednotek hustou zástavbou o několik kilometrů, potřebujete v první řadě vědět, kde se nacházejí jednotlivé části brigády, v jakém stavu jsou, jaké měly ztráty a jak jsou na tom s palivem a municí. Tyto informace se soustřeďují na velitelství brigády. U bojové akce jsou třeba i informace o nepříteli. Zjištění jednotek tvořících brigádu jsou zasílána na její velitelství, kde jsou vyhodnocována. Širší přehled o celkové situaci a pozicích vlastních i nepřátelských jednotek mají na velitelství sboru nebo armády. Teprve po shromáždění a vyhodnocení těchto informací může velitel určit čas přesunu, cíl a pochodové osy jemu podřízených jednotek a zformulovat i nějaký plán pro případ komplikací nebo protiútoku nepřítele. Výsledek se sice vejde na jeden list papíru, ale je za ním spousta práce. Pak je třeba rozkaz předat podřízeným jednotkám a nechat si potvrdit převzetí. To vše se pochopitelně lépe dělá s pořádnou mapou, stolem, trochou světla, s nějakým štábem a větším počtem telefonních linek, případně s dostatkem motorizovaných a pěších spojek pro předání rozkazů tam, kde zatím telefonní spojení nefunguje. Telefonní linky k jednotlivým jednotkám se navíc kříží také na velitelství. Kdo tedy dal dohromady dostupné údaje a zpracoval rozkaz k přesunu brigády? Plukovník Kratochvíl na jejím velitelství nebo plukovník Svoboda v záři hořících domů v oblasti nádraží?

Všechny tyto rozpory i otázky mají přitom zřejmě jediné logické vysvětlení. Plukovník Svoboda opustil velitelské stanoviště brigády s plným vědomím svého formálního nadřízeného. Ten jako velitel československých jednotek zůstal po ruce pro případ, že by bylo třeba řešit něco mimořádně závažného a komunikovat s velením armády, sboru nebo sousedních divizí. Nikdo jiný v odpovídající hodnosti nebyl po ruce. Vztahy obou velitelů sice byly složité, není to ale první ani jediný případ jejich vzájemné spolupráce.

Plukovník Svoboda si proto mohl s takto krytými zády vyzkoušet velení v terénu ve stylu Erwina Rommela či Heinze Guderiana, které se opravdu zásadně lišilo od postupů nacvičovaných předválečnou československou armádou. Nepochybně zjistil, že tento způsob velení má svá úskalí. I oběma německým velitelům se několikrát stalo, že ztratili spojení s jednotkami a v kritickém okamžiku nebyli k dosažení, případně ztratili orientaci v terénu. Proto bylo třeba zlepšit spojení pomocí sítě silných pohyblivých radiostanic. Sovětské vybavení se k něčemu podobnému příliš nehodilo. Plukovník a pozdější generál Svoboda se také s tímto vybavením už nikdy o nic podobného nepokoušel. V bojích na Ukrajině i v Karpatech se sice opakovaně objevoval v přední linii nebo na předsunutých pozorovatelnách a osobně obhlížel situaci a vydával rozkazy, držel se ale vždy v dosahu polního telefonu.

Velitel 38. armády postupoval běžným způsobem a zatelefonoval na velitelství brigády, kde zastihl plukovníka Kratochvíla, který jeho rozkaz přijal. Ve štábu byl potom vypracován rozkaz k dalšímu postupu, který byl jednotkám předán. Odtud tedy svědectví o rozkazu plukovníka Kratochvíla. Chvíli to samozřejmě trvalo. Jediným spojením s částí jednotek byly motospojky. Spojaři odváděli skvělou práci, takže se v té době začalo fungovat i telefonické spojení s čelními jednotkami až k pátému postupnému cíli. Tím bylo navázáno i spojení mezi oběma plukovníky. Plukovník Svoboda se tak dozvěděl o telefonátu velitele armády i vydaných dispozicích pro přesun. Osobně pak vydal odpovídající rozkazy jednotkám, se kterými byl v přímém kontaktu. Tanky a samopalníci vyrazili okamžitě po doplnění munice.

Jediným důvodem pro ex post vytvořené verze byla snaha vyřadit z děje plukovníka Kratochvíla, který byl nejdříve zapomenut a kniha „Z Buzuluku do Prahy“ mu za pomoci zkreslení historických faktů přisuzuje výlučně postavení záporného hrdiny, který měl kout pikle s ministrem Ingrem a generálem Píkou, bránit výstavbě brigády a selhat při velení sboru na počátku bojů v Karpatech.

Omyl generála Kravčenka

Na rozbřesku dne 6. 11. 1943 dosáhly čelní jednotky brigády Dněpru jižně od Pečorské lávry. Nebyla to nijak impozantní síla. Jedna rota samopalníků pod vedením poručíka Antonína Sochora, rota lehkých tanků T-60 pod velením ppor. Richarda Tesaříka a rota středních tanků T-34 pod velením ppor. Josefa Buršíka. Stav pěchoty měla brzy prakticky zdvojnásobit další rota samopalníků pod velením ppor. Kvapila. Ostatní části brigády byly ještě daleko vzadu a československé síly sotva stačily na zajištění prostoru. Bylo zřízeno provizorní velitelské stanoviště, rozmístěny tanky a samopalníci vyslali průzkumné hlídky. Pozice nepřítele zjistili a nahlásili. Více se udělat nedalo. Najednou se ozvalo dunění motorů a rachocení pásů. Tanky byly naštěstí sovětské. Nebylo tedy třeba bojovat, ale další práce teprve začínala. Generálporučík Kravčenko, který jel v čele kolony, o československé účasti na operaci věděl, ale podle původního plánu měli být Čechoslováci mimo jeho operační prostor. Zmátla ho i různorodá výzbroj, protože viděl lehké a střední tanky, samopalníky, cestou možná potkal i obrněné automobily a postupující kolony nákladních automobilů. To by v sovětských podmínkách odpovídalo minimálně tankové divizi. Pokud by se jednalo o sovětskou jednotku, mohl by si ji podřídit a využít k dalšímu postupu, Čechoslováci však pod jeho pravomoc nespadali.

V centru Kyjeva, který se v plamenech a dýmu probouzel do svítání, tak vznikla unikátní situace. Bojovou součinnost brigády a sboru tedy řešili na jedné straně poručík a tři podporučíci, na druhé straně generálporučík a několik dalších generálů a plukovníků. Pro všechny případy sovětští důstojníci titulovali své kolegy s velkými hvězdami na náramenících neutrálním označením „soudruhu veliteli“ a s ohledem na výzbroj jednotky i sebevědomé vystupování je považovali za důstojníky mnohem vyšších hodností. Čechoslováci samozřejmě mlčeli. Byli by určitě rádi, pokud by jejich starosti převzal některý z plukovníků nebo alespoň velitel praporu, neměli však s nimi spojení.

Českoslovenští důstojníci znali situaci a věděli, že nedaleko od jejich pozic jsou ukryty nepřátelské tanky a samohybná děla. Ústí ulice bylo navíc i zaminováno. Pokus proniknout na náměstí by skončil ztrátami čelních tanků a zřejmě by i zablokoval ulici pro průjezd dalších. Oba velitelé československých tankových rot navíc mohli své stroje spočítat na prstech. Požadavek na to, aby československé tanky vyjely na náměstí a vytvořily jakýsi koridor, kterým by tankový sbor projel, byl proto odmítnut. Českoslovenští velitelé ale nabídli podrobné informace o nepřátelských pozicích a zajištění prostoru u vyústění Žitomirské silnice. Nakonec tedy generál Kravčenko přikázal veliteli svého předvoje, aby si cestu na náměstí probil tanky, zatímco mu Čechoslováci zajistí boky. Už první tank vyslaný jako průzkum ale byl vyřazen jediným výstřelem z postavení, které už dříve českoslovenští velitelé označili, stejně dopadl i druhý. Nakonec tedy generál Kravčenko nařídil přisunout houfnici ráže 122 mm, přímou palbou rozstřílet domy na nároží a napadnout za nimi ukryté německé tanky. Jeden z nich byl skutečně zapálen, ostatní po ztrátě krytu odjely. Českoslovenští samopalníci ještě chvíli doprovázeli sovětské tanky, kryli je a naváděli jejich palbu na zjištěné body odporu. Pak už kolony 5. gardového tankového sboru opustily oblast drženou Čechoslováky.

Na břehu Dněpru se postupně sešla prakticky celá brigáda. Nebyl ale čas na odpočinek, nebyl čas užívat si radost a vděčnost obyvatel Kyjeva. Brigáda ještě 6. 11. 1943 Kyjev opět opustila. Vojenské důvody byly zřejmé, nepochybně se ale hodilo i to, že zpracování dobytého území jednotkami SMERŠ a represívními orgány mohlo proběhnout bez nevítaných svědků.

Záhadný sestřel

„Bitva byla skončena. Československé jednotky v ní zapálily jedno letadlo typu Dornier 214, zničily čtyři tanky, dva „Ferdinandy“, sedm aut s vojskem a nákladem, čtyři dělostřelecké baterie, padesát tři betonových a dřevěných pevnůstek, čtyřicet jedna těžkých kulometů, dvacet čtyři lehkých kulometů, ubily šest set třicet německých důstojníků a mužů a vzaly jedenáct zajatců. Čechoslováků padlo třicet“[3] Takto byla vylíčena bilance vlastních a nepřátelských ztrát v první oficiální publikaci vydané v červnu 1945. Tyto údaje jsou dále přebírány prakticky beze změny, i když počet padlých postupně vzrostl na 32 a těžké kulomety bývají uváděny pouze čtyři[4]Čechoslováci se pochopitelně nesetkali se skutečnými „Ferdinandy“, kterých bylo vyrobeno pouze 90. Toto jméno se ale stalo synonymem pro všechny stíhače tanků Německa a někdy bylo používáno i pro samohybná děla s jiným primárním využitím. Nejpravděpodobnější kořistí našich vojáků v tomto případě jsou útočná děla StuG III (jedno zřejmě zničené našimi vojáky je potvrzeno i fotograficky); druhý stroj mohl být stejného typu nebo patřil do početné rodiny stíhačů tanků Marder. V případě tanků se prakticky s jistotou jednalo o Pz IV verze G nebo H. Letoun Dornier Do 214 existoval, ale nemohl být sestřelen. Takto byl označen projekt obřího transatlantického létajícího člunu s osmi motory, nebyl ale dokončen ani jediný prototyp. Číselně nejblíže uvedenému označení je Dornier Do 215, který už ale koncem roku 1943 nebyl u žádné operační jednotky. Sestřelen tak byl Dornier Do 217 neznámé verze, pravděpodobně Dornier Do 217 E patřící do III. Gruppe eskadry KG 2 „Holzhammer“. Kombinace dvojité směrovky, tvaru kabiny a křídla byla dostatečným vodítkem k určení výrobce letounu při hlášení o sestřelu, na konkrétní verzi a jednotku můžeme usuzovat z rozmístění jednotek Luftwaffe na východní frontě.

Nasazení středních bombardérů k náletům v nízké výšce proti pohybujícím se kolonám dokládá, že situace Němců byla skutečně zoufalá. Zřejmě se ale pilot spoléhal na zkušenost se sovětskými jednotkami, které obvykle protiletadlové zbraně na předním okraji neměly. 1. čs. brigáda ale měla v sestavě baterii protiletadlových děl a rotu protiletadlových kulometů. I posádka německého bombardéru se tak přidala k dlouhé řadě těch, kterým neočekávaná přítomnost brigády na bojišti zkřížila plány.

Tři hrdinové SSSR

Po vítězství se na československou brigádu snesl doslova déšť vyznamenání. Sovětskými řády bylo vyznamenáno 139 jejích příslušníků; také počet čs. válečných křížů byl za jediný den rekordní. In memoriam byli vyznamenáni všichni padlí a ještě 294 dalších příslušníků brigády. Další čs. válečné kříže obdrželi i sovětští vojáci a velitelé mimo brigádu, kteří se o její úspěch zasloužili. Sám J. V. Stalin jmenoval ve zvláštním rozkazu čs. brigádu mezi jednotkami, které se o úspěch operace nejvíce zasloužily, a samotnou brigádu i jejího velitele navrhl k udělení Suvorovova řádu II. stupně. To nevypadá nijak impozantně, ale až do úrovně sboru se jednalo o maximální možné vyznamenání za vynikající velení a rozhodné vítězství nad silnějším nepřítelem. I. stupeň byl vyhrazen pro velitele armád a vyšších jednotek, pro II. stupeň byla minimem právě brigáda. Počty udělení tohoto řádu se v jednotlivých stupních počítají ve stovkách kusů, na úrovni brigády se jedná o naprostou výjimku. Poručík Antonín Sochor a podporučíci Richard Tesařík a Josef Buršík byli vyznamenáni Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. Každého, kdo by knihu Ludvíka Svobody (a z velké části spíše Vojtěcha Erbana) chtěl považovat za historický pramen a přesný obraz událostí, můžeme odkázat např. na stranu 181 vydání z roku 1970. Stejně jako v prvním vydání jsou zde uvedeni pouze dva hrdinové, a to krátce poté, kdy se v letech 1968-69 o tom třetím zase běžně psalo v novinách. Josef Buršík si ale zachoval charakter a po sovětské okupaci sovětské vyznamenání na velvyslanectví SSSR ve Velké Británii vrátil. Udělení titulu hrdiny SSSR se tak stejně jako samotná sovětská okupace stalo „neudálostí“, kterou sice lidé mohli mít v bezprostřední paměti, ale nikdo o ní nemluvil nahlas.

Přitom se jedná o vyznamenání, které nemá obdoby nejen v československých jednotkách, ale zřejmě v celých ozbrojených silách SSSR. Zřejmě neexistuje žádný jiný případ, že by takovéto vyznamenání obdrželi tři velitelé čelních rot jednoho praporu za prosté splnění úkolu při ztrátách, které představovaly jen asi 1 % nasazené brigády. Hrdiny SSSR byla stíhací esa, vyšší velitelé, kteří už byli vyznamenáni řády odpovídajícími jejich zařazení, ale jinak se oceňovalo hlavně individuální hrdinství a krev, ne efektivita velení. Zažitým obyčejem bylo také to, že vyznamenané navrhl generál či jiný hrdina SSSR ve srovnatelné pozici. To je příliš vysoká úroveň i na nejvyšší československé velitele, tedy plukovníky Svobodu a Kratochvíla. I náčelník čs. vojenské mise, plukovník Píka, byl povýšen do nejnižší generálské hodnosti až v prosinci roku 1943. Možným iniciátorem je pochopitelně velitel 38. armády, který měl dostatečnou hodnost, i titul hrdiny SSSR a dostatek důvodů k vděčnosti. Postup čs. brigády ke stanovenému cíli a neplánovaný postup 1. praporu k Dněpru ve skutečnosti zachránily celou operaci a pravděpodobně i životy velitelů dvou divizí pod jeho velením, kteří sami úkol nesplnili. Z jeho pohledu by ale bylo logické žádat spíše vyznamenání velitele brigády nebo velitele praporu, kteří také vyznamenáni byli. Hlavním iniciátorem nejvyššího vyznamenání pro Antonína Sochora, Richarda Tesaříka a Josefa Buršíka tak zřejmě byl generál, který je viděl přímo v akci, tedy genpor. Kravčenko. Sám krátce poté obdržel stejné vyznamenání. Dochované vzpomínky líčí jeho srdečné a rytířské chování, proto není překvapivé, že se i po vyjasnění nedorozumění ohledně hodností a zdánlivé neochoty Čechoslováků nechoval jako uražený buran, ale tak, jak by měl dle jeho představy jednat „chlap a tankista“. Všichni tři velitelé udělali pro splnění jeho úkolu daleko více, než by se dalo od jejich skromných sil očekávat, jejich informace o nepříteli byly prvotřídní a rada ohledně dalšího postupu, kterou poslechl příliš pozdě pro své dva čelní tanky, byla dobrá. Všichni tři navíc projevili charakter, sebevědomí a schopnost velet vysoko nad svým služebním zařazením, protože koordinace bojové aktivity na úrovni sboru opravdu není úkolem podporučíka nebo poručíka. Žádné vyznamenání za velení jednotce, které by mohlo být uděleno veliteli roty, proto nebylo dost dobré. Tak mimořádný počin mohlo ocenit jen udělení titulu Hrdiny SSSR.

Generálporučík Kravčenko přitom možná trochu myslel i na sebe. Toto vyznamenání totiž stavělo vojáka částečně mimo žebříček hodností. I důstojník mnohem vyšší hodnosti zdravil vojáka se zlatou hvězdou jako první a poslouchat jeho radu nebo jednat s ním jako rovný s rovným bylo přijatelné. Z historky, která byla trochu trapná, se tak stal příběh, který mohl sám vyprávět přátelům a z generála, který nepoznal propastný rozdíl v hodnostech, se stal moudrý velitel, který poznal kvality lidí a neváhal naslouchat názoru nižších důstojníků. A vyprávění mohlo končit třeba takto: „Vidíte, měl jsem pravdu, molodci to byli a ve své práci se vyznali. Však z nich také udělali hrdiny!“

[1] Svoboda, L. , Z Buzuluku do Prahy, 6. vydání, Praha, 1970, str. 165

[2] Svoboda, L. , Z Buzuluku do Prahy, 6. vydání, Praha, 1970, str. 180

[3] Fábera, M. Kijev, HSVO při MNO Praha 1945

[4] Kol. Vojenské dějiny Československa. IV. Díl, Praha 1988, str. 341.