Článek
„Kdyby Angloameričané pokračovali ve svých náletech na Schweinfurt se stejnou intenzitou, válka by pro nás skončila v roce 1944.“
Albert Speer, ministr zbrojení „Třetí říše“
„Černý čtvrtek“ USAF
Strategické letecké bombardování má pověst barbarského prostředku vedení války s nevalnou přesností při zásahu primárních cílů a vysokým dopadem na civilisty. Tento obraz, ovlivněný německou strategií a plošnými nálety Spojenců na německá a japonská města v závěru druhé světové války, však není úplný. Ve skutečnosti byly cíle vybírány na základě pečlivé analýzy a s ohledem na očekávaný efekt. Zejména v případě Německa tak analytici od počátku hledali „úzká hrdla“ ve válečné výrobě.
V roce 1942 dospěli britští analytici k závěru, že takovým „úzkým hrdlem“ německého válečného úsilí jsou kuličková a válečková ložiska. Tyto součástky jsou miniaturní, technologicky složité, vyžadují přesné obrábění a jsou používány ve vozidlech, leteckých motorech, strojích a v celé řadě dalších aplikací. Zároveň se nabízela možnost tuto produkci vyřadit jediným úderem. Výroba ložisek v Říši byla soustředěna ve Schweinfurtu, kde sídlily továrny tří gigantů: Kugelfischer, Fichtel & Sachs a Vereinigte Kugellagerfabriken (VKF). Tyto tři společnosti vyráběly zhruba 45 % celkové německé produkce kuličkových a válečkových ložisek a u některých nejdůležitějších typů byl tento podíl až 70 %.
Příležitost rozbít tuto výrobu napadením jediného cíle tedy byla velmi lákavá a bylo rozhodnuto nálety provést, i když se Schweinfurt nachází ve středu Německa a přibližně 800 km od nejbližších britských letišť. Znamenalo to tedy překonat všechny linie německé protivzdušné obrany na západě a bombardéry si musely značnou část cesty probojovat bez stíhací ochrany. Nejběžnější americké stíhačky v Británii, tedy letouny P-47 Thunderbolt, měly dolet jen zhruba 950 km, který se navíc v případě boje značně zkracoval. Ani přídavné nádrže, které navíc nebyly k dispozici v dostatečném množství, nestačily. Pomoci nemohli ani Britové, protože dolet Spitfirů také nebyl dostatečný. Masivní nasazení bombardérů B-17 v těsných formacích, které stíhačky nepřítele zachytí v pasti dávek ze stovek půlpalcových kulometů, mělo tyto problémy překonat.
17. srpna 1943 provedlo 376 bombardérů B-17 americké 8. letecké armády první velký letecký úder na Schweinfurt. Thunderbolty mohly „velké hochy“ doprovázet jen zhruba do poloviny cesty, tedy k městu Aachen (Cáchy). Druhou polovinu cesty k cíli letěly bombardéry bez stíhací ochrany. K rozptýlení pozornosti německé protivzdušné obrany a odlákání německých stíhačů z cesty bombardérů byla akce koordinována s náletem na Regensburg (Řezno). Tam se nacházely výrobní závody společnosti Messerschmitt a bylo zřejmé, že tento cíl budou Němci bránit všemi dostupnými prostředky. Část pozornosti německých stíhačů a protiletadlového dělostřelectva (Flak) si samozřejmě vyžádalo i nezbytné střídání stíhacího doprovodu, který byl plánován v několika vlnách. Operace přesto přinesla velmi vážné ztráty. Sestřeleno bylo 60 bombardérů (zhruba 15 % nasazených) a zhruba 100 dalších poškozeno, část z nich neopravitelně. Každá ztracená B-17 navíc znamenala ztrátu deseti vycvičených letců, kteří padli nebo byli zajati.
Druhý nálet proběhl 14. října 1943. Tento den je známý jako „Černý čtvrtek“ amerického letectva. Ztraceno bylo 77 z 291 nasazených bombardérů. 60 bylo sestřeleno přímo nad Německem, dalších 17 dokázalo doletět do Anglie, ale byly neopravitelně poškozeny a měly velké ztráty členů posádek. 121 dalších bombardérů bylo poškozeno. Ztraceno tedy bylo 26,5 % nasazených bombardérů. To jsou relativně nejvyšší ztráty při jediném náletu za celou válku.
Jak výsledky útoku vnímali Spojenci
Při vyhodnocení výsledků se oba nálety jevily jako draze zaplacený neúspěch. Posádky bombardérů přitom zasahovaly poměrně přesně: z 1 122 bomb svržených při druhém náletu dopadlo 143 na plochu výrobních závodů a bylo dosaženo 88 přímých zásahů. Přesto zpravodajské odhady na základě dostupných informací hovořily jen o zhruba desetiprocentním poklesu výroby ložisek v Německu.
Střelci bombardérů také nahlásili celkem 186 sestřelených stíhaček Luftwaffe, 27 pravděpodobně sestřelených a dalších 89 poškozených. I spojenecké velení si uvědomovalo, že tyto údaje jsou silně nadhodnocené, protože při palbě desítek střelců na stejný letoun se jejich údaje obtížně vyhodnocují. Z německých záznamů vyplývá, že sestřeleno bylo 31 stíhaček, 12 bylo odepsáno jako neopravitelně poškozené a 34 bylo poškozeno.
Proti takto zjištěným výsledkům pak stály naprosto nepřijatelné ztráty. Za vysoké, ale ještě přijatelné byly považovány ztráty na úrovni 10 % nasazených bombardérů, v dlouhodobém nasazení se kalkulovalo se ztrátami zhruba na úrovni 4 %.
Zničena byla i sebedůvěra letců i velitelů USAF, kteří do té doby skutečně věřili v možnost operací denních bombardérů bez stíhacího doprovodu. Celá akce navíc zvýšila i napětí mezi Spojenci, protože se jednalo o britský nápad a ztráty byly americké. Došlo také k dočasnému utlumení denních bombardovacích akcí nad Německem.
Následovala i obvyklá „cena útěchy“ v podobě zdůraznění skutečnosti, že bombardovací kampaň poutá u protivzdušné obrany Říše zhruba milion mužů, tisíce děl včetně slavných kanonů ráže 88 mm a velké množství stíhacích letounů s příslušným personálem. To vše by Německo jinak mohlo nasadit na dalších frontách. Význam této „Třetí fronty“ nad Říší se skutečně dodnes podceňuje.
O několik měsíců později už vypadala situace úplně jinak. Spojenci získali letecké základny v Itálii, po invazi v červnu 1944 také ve Francii. Odtud to do Německa bylo mnohem blíže. Pro Thunderbolty byly vyvinuty nové přídavné nádrže a pozdější verze měly vyšší dolet i bez nich. To už ale úlohu doprovodného letounu převzaly hbitější a méně „žíznivé“ P-51 Mustang. Kombinace výtečných britských motorů, vysokooktanového paliva a pokročilé aerodynamiky včetně laminárního profilu křídla jim umožnila doprovázet bombardéry až nad Berlín.
O palivu i britských motorech jsem psal podrobnější článek:
https://medium.seznam.cz/clanek/raven-jak-100-oktanovy-benzin-pomohl-vyhrat-ii-svetovou-valku-315102
S přiblížením východní a západní fronty navíc vznikla i možnost kyvadlových náletů, kdy se bombardéry nevracely na místo vzletu, ale doplnily palivo a bomby na některém ze sovětských letišť. Problém nedostatečného doletu stíhačů tak postupně přestal existovat. To vše postupně překrylo nálety na Schweinfurt dalšími událostmi. Dnes nám je připomínají jen letové simulátory, ve kterých jsou častým námětem historických misí z pohledu bombardérů i doprovodných stíhačů. Pro pamětníky hraní na počítačích lze připomenout například dávnou klasiku Secret Weapons of the Luftwaffe, která je zřejmě nejstarším příkladem.
Skutečné následky náletů v tajných dokumentech – „ložisková krize“ z německého pohledu
Jak si ale vysvětlit výrok Alberta Speera citovaný v úvodu článku? Škody na německé straně totiž byly ve skutečnosti mnohem vyšší, než Spojenci odhadovali. Už při prvním náletu ztratila společnost Kugelfischer 60 % své výrobní kapacity. Výsledky druhého náletu Němci vyhodnotili ještě podrobněji. Z 2 122 obráběcích strojů v továrnách ve Schweinfurtu bylo 649 zničeno přímými zásahy a dalších 284 bylo vážně poškozeno. Produkce ložisek klesla o 67 %. K takovým detailům se spojenečtí zpravodajci pochopitelně nedostali a vycházeli z dostupných zpráv od svých agentů v německém vojenském průmyslu. Výrobcům skutečně na přelomu let 1943 a 1944 chybělo zhruba deset procent ložisek potřebných pro plánovanou produkci. Tohoto mírného nedostatku ale bylo dosaženo v první řadě využitím skladových zásob ložisek, které byly výrazně větší než odhady spojeneckých rozvědek. Tyto zásoby ale posloužily pouze jednou. Druhým zdrojem byl dovoz ze Švédska a Švýcarska, který ale vyžadoval platbu v obtížně dostupných dolarech či librách, případně ve zlatě. Švýcaři přijímali i zbraně, zejména letouny, kterých ale také nebylo nazbyt. Výrobní kapacity obou zemí byly navíc limitované a s vývojem války klesala jejich ochota podobné dodávky poskytovat i možnost Německa za ně platit. Třetím způsobem bylo rozptýlení dochovaného vybavení do menších a méně zranitelných závodů. Do poloviny roku 1944 se tak produkce valivých ložisek v Německu částečně zotavila z důsledků Schweinfurtského náletu. Ve chvíli, kdy se zásoby i možnosti dovozu vyčerpaly a výroba musela pokrýt veškeré potřeby válečné výroby, která v té době byla na maximu, však přišel další úder. V té době už letectvo Spojenců útočilo nejen na výrobní závody, ale také na dopravní síť – železniční uzly, mosty a seřaďovací nádraží. Stíhačky už mohly operovat nad celým územím Říše a při nedostatku soupeřů z řad Luftwaffe byly stíhací letouny stále častěji využívány v roli stíhacích bombardérů schopných ničit i malé průmyslové cíle, lokomotivy nebo automobily. Za těchto podmínek se projevil i rub rozptýlení výroby, protože díly nemohly být shromážděny pro finální montáž. O této době pak později ministr zbrojení Albert Speer napsal ve svých pamětech: „Spojenci se však zaměřili na jiné cíle a dali německému průmyslu oddech, který pak využil k horečnému rozptýlení výroby. Ztráty však nikdy nebyly plně kompenzovány. V listopadu 1944, kdy se sešli účastníci konference Wetter-Ruhr, se nedostatek valivých ložisek stal průmyslovou katastrofou.“
Konference, o níž se Albert Speer zmiňuje a která se konala 22. listopadu 1944, tedy více než rok po druhém náletu na Schweinfurt, se uskutečnila pod záštitou Hlavního tankového výboru (Hauptausschuss Panzer) a Úřadu pro vyzbrojování armády (Heereswaffenamt). Ukázala skutečné důsledky obou útoků na „hlavní město kuličkových ložisek“. Seznam účastníků schůze zahrnuje zástupce firem Daimler-Benz a Krupp, MAN a Nibelungenwerk, Vomag a Braunschweiger Hüttenwerk, úředníky Říšského ministerstva zbrojení (RfRuK) a 6. oddělení Úřadu pro zkoušení obrněných vozidel (Wa Prüf 6). Za výrobou a výzkumem následuje zástup byrokratů: Zvláštní výbor pro kluzná ložiska (SAG), Zvláštní výbor pro valivá ložiska (SRW), Dělnický kroužek G a Dělnický výbor pro koncové převody. Toto nahlédnutí do labyrintu výborů, hlavních výborů, pracovních výborů a dalších orgánů vytvořených v rámci Speerova systému kontroly průmyslu by sice mohlo být zajímavé, důležitější je ale otázka, která měla být řešena. Jednalo se totiž o nahrazení stále nedostatkových kuličkových a válečkových ložisek v německých obrněných vozidlech kluznými ložisky.
Jedna ze stran protokolu z konference ze dne 22.11.1944
Valivá ložiska minimalizují tření tím, že umožňují kuličkám nebo válečkům valit se mezi dvěma kroužky. Kluzná ložiska obsahují pouzdro, ve kterém se otáčí hřídel, oddělená vrstvou maziva. Kluzná ložiska jsou tedy z výrobního hlediska jednodušší, ale vyžadují častější kontrolu a doplňování maziva, rychleji se opotřebovávají, hůře fungují při nízkých teplotách a jsou méně spolehlivá při velkém zatížení. Má-li být tření alespoň přijatelné, je třeba zajistit dostatek maziva a pečlivé opracování součástí. Lepších výsledků lze dosáhnout kombinací kovů. I protokol z konference tak zmiňuje bimetalové kroužky, vyráběné tak, že se tenká vrstva slitiny (obvykle olova, cínu nebo bronzu) nataví na ocelový základ. To není jednoduchý proces, pokud má být výsledek přesný a odolný proti zatížení. Dnešní technologie nástřiku kovů nebo 3D tisku také nebyly dostupné a celý proces vyžadoval relativně velký závod. Není divu, že protokol je plný jmen firem, které by danou operaci mohly realizovat, ale nejsou toho schopné „kvůli náletům“.
Přestavba tanku z valivých ložisek na kluzná ložiska je také mnohem složitější proces než prostá záměna součástky. Je nezbytné přepracovat i související součásti, zvolit vhodný materiál a provést zkoušky životnosti.
Na to už není čas, ale není na výběr. Nedostatek některých položek je tak akutní, že Zvláštní výbor pro valivá ložiska už ani neplánuje uspokojení potřeb původně používanými díly. Pro vratné kladky Pz. IV. tak mají být používány už pouze litinové oběžné dráhy – tedy primitivní litinové kluzné plochy.
Problém byl o to bolestivější, že počet valivých ložisek v německých tancích byl mimořádně vysoký. Zajímavé je třeba srovnání převodovek. Převodovka tanku Tiger potřebovala trojnásobek valivých ložisek oproti převodovce tanku T-34. I Američané, které nikdo nebude podezírat ze zaostalosti či nedostatku zdrojů, byli při studiu vozidel ukořistěných v Africe překvapeni. Zazněl dokonce i výrok, že německé tanky snad přímo konstruuje lobby výrobců kuličkových ložisek. Kromě dostupnosti ložisek v té nejvyšší kvalitě ale vedly německé konstruktéry k jejich použití v co nejširším měřítku i ryze praktické důvody. Hlavním důvodem bylo všestranné přetížení vyráběných tanků. Pozdější verze Pz. III. a Pz. IV. byly variacemi na téma, co všechno lze instalovat na základ původně konstruovaný pro vozidlo o váze přibližně deseti tun. Stále silnější pancéřování, těžší zbraně a další zařízení si vybíraly svou daň. Panther i Tiger pak výrazně „ztloustly“ během vývoje. Stačí připomenout, že Panther měl původně vážit přibližně 30 tun, výsledek byl podle verze přibližně 45–50 tun. Jedním z důvodů byl i nedostatek přísad pro legování pancéřové oceli, takže pancíř musel být silnější a těžší. Zážehové motory německých tanků byly přetížené a měly velkou spotřebu paliva, kterého se nedostávalo. Cokoli, co alespoň trochu snížilo tření, spotřebu a zatížení motoru, bylo vítáno.
Skřípající výroba tanků
Zajímavější než technické parametry navrhovaných ložisek a problémy německé válečné výroby jsou dopady na konkrétní konstrukce.
Výroba Panzer III. už byla ukončena a konstrukce na jeho podvozku (tedy například útočné dělo StuG-III) mají být postupně vyřazeny z provozu do srpna 1945. Do té doby je ale jen pro pojezdová kola potřeba 91 280 ložisek a jejich dodávky nejsou zajištěny.
U Pz. IV. protokol zmiňuje odmítnutí objednávky ze strany dodavatele Runa Metall AG. To ve válečné ekonomice znamená naprostou nemožnost jejího splnění. Další dodavatel Gebr. Kemper z Olpe ve Vestfálsku měl zahájit dodávky do konce listopadu a měl skladem i materiál na 5 000 litých ocelových kroužků. Nemohl však získat protahovací kroužky, tedy řezný nástroj k opracování vnitřních povrchů. Ve skladech Krupp Eisenhandel v Essenu pak má být 40 000 tun materiálu, samotné závody však už prakticky neexistují. U tohoto nejpočetnějšího německého tanku tak je nejlépe viditelný i celkový stav. Materiál se nachází na jednom místě, nástroje na jiném. Určité části výrobního řetězce byly zničeny a výrobcům, kteří by je mohli nahradit, buď něco chybí, nebo by výrobní operace vyžadovala nejistou a obtížně proveditelnou přepravu. To, co chybí nejvíce, je možnost propojení omezených, ale stále dostupných kapacit do jednoho funkčního celku.
Přestavba Pantheru na kluzná ložiska v té době teprve začínala. Jeden kus přestavěla firma MAN a další dva firma Krupp. Tři tanky samozřejmě nemohly nic změnit navzdory tomu, že výsledky byly hodnoceny jako velmi dobré.
Harmonogram přechodu na kluzná ložiska zaznamenaný v zápisu a rozpracovaný s německou precizností od ledna do října 1945, kdy mělo být vyráběno 1 200 sad ložisek, pak už vyvolá spíše pobavení. Tolik času už Třetí říše opravdu neměla.
V převodovce Pantheru má být nahrazeno 20 ze 45 valivých ložisek a zpráva uvádí, že sto převodovek již bylo přestavěno. Ložiska měla dodat společnost Glyco-Metall-Werke ve Wiesbadenu, tedy přední výrobce bimetalických kluzných ložisek disponující na svou dobu špičkovou technologií. Její výrobky spolehlivě sloužily v automobilových převodovkách, aplikace těchto ložisek do výrazně více zatížené převodovky tanku bez zkoušek je ale spíše aktem zoufalství.
Navzdory tristnímu výčtu nekvalitních polotovarů a nedostatečných zásob měla být část programu realizována a už tak přetížený Panther názorně ukáže limity tohoto pokusu o nouzový technický kompromis. Životnost pojezdových kol a převodovek s kluznými ložisky byla proti původní konstrukci nesrovnatelně nižší, a to ani původní součástky životností nevynikaly. Dojezd Pantheru před výskytem poruchy podvozku nepřesahoval 300 km, s kluznými ložisky klesl na 100–150 km. Pak byla nezbytná oprava a výměna poškozených dílů, která sice byla realizovatelná i v polních podmínkách, ale vyžadovala náhradní díly a čas, po který tank stál na místě a byl zranitelný. Na jaře roku 1945 proto silnice lemovaly zdánlivě nepoškozené tanky opuštěné kvůli technickým závadám.
Těžký tank Tiger I vážil 57 tun, Tiger II téměř 70 tun. Zatížení součástí podvozku je mimořádně vysoké, rezerva výkonu motoru je mnohem menší než u Pantheru. Nemělo smysl jeho nedostatky zhoršovat náhražkovým řešením ložisek. Závěr schůze to popisuje byrokratickou řečí: „O přestavbě tohoto vozidla na kluzná ložiska lze diskutovat až po prozkoumání zbývající výrobní kapacity výrobců kluzných ložisek.“ I pouhý pokus tedy byl odložen na neurčito. Těžké tanky si tedy musely vystačit s tím, co bylo k dispozici a podařilo se nově vyrobit. To v podmínkách rozvrácené ekonomiky a stále horší dostupnosti valivých ložisek znamenalo postupný konec. Mnoho „Tygrů“ tak nebylo zničeno v boji s nepřítelem, ale jednoduše opuštěno osádkami, které pokračovaly v ústupu.
Jediným alespoň relativně pozitivním bodem v protokolu je zpráva o přestavbě stíhače tanků Panzerjäger 38(t) „Hetzer“ na kluzná ložiska, která již byla z velké části dokončena. Důvodem je jednak skutečnost, že výroba byla soustředěna v českých zemích, které nebyly tolik vystaveny bombardování a doprava zde ještě relativně spolehlivě fungovala, jednak samotná konstrukce. I Hetzer byl mnohem těžším vozidlem na podvozku původně stavěném pro předválečný československý lehký tank LT-38, samotný podvozek byl ale od počátku konstruován s větší rezervou, relativně jednoduše a na rozdíl od Pantherů a Tigerů, kterým se za jízdy deformovala talířová pojezdová kola, nevyžadoval častější výměnu žádné ze svých součástí. Vynucený technický kompromis tedy konstrukce snášela lépe a v „Protektorátu“ bylo stále možné vyrobit i kvalitní kluzná ložiska a koordinovat potřebné výrobní operace. Právě Hetzery také patřily mezi obrněná vozidla, která fungovala do posledních hodin války. Podvozek navíc sloužil jako základ pro další vozidla a stíhače tanků vyrobené po válce spolehlivě sloužily v Československu i ve Švýcarsku.
Závěr
Protokol z konference konané dne 22. listopadu 1944 už dávno ztratil charakter utajovaného dokumentu, přesto však přináší překvapivá odhalení.
Pro zájemce o tankovou techniku se tu nabízí vysvětlení překvapivého německého rozhodnutí ze závěru roku 1944. Veškeré nové konstrukce obrněné techniky měly být stavěny na pouhých dvou podvozcích - lehké na podvozku tanku LT-38, těžké na podvozku Pantheru. Snížení počtu vyráběných typů a unifikace podvozků byly v dané situaci logické. S ohledem na vášeň Adolfa Hitlera pro těžké a supertěžké tanky však překvapovalo vyřazení tanků Tiger. Ještě překvapivější bylo, že jednou ze dvou zvolených možností se stal podvozek československého tanku LT-38, navrženého ruským konstruktérem Alexandrem Surinem. Závěry komise k jednotlivým typům obrněných vozidel však ukazují, že pro takové rozhodnutí byly důvody. Všechny ostatní podvozky by se při nedostatku valivých ložisek vyráběly a fungovaly ještě hůře.
Zároveň se ukazuje, že důsledky obou náletů byly mnohem závažnější, než se obecně soudí. Německá válečná ekonomika se tedy po náletech na Schweinfurt nezastavila, ale její ložiska začala povážlivě skřípat a brzdit ji zrovna uprostřed závodu o produkci tanků s americkým „arzenálem demokracie“ a sovětským Tankogradem. Nedostatek kuličkových ložisek se navíc projevoval i v dalších sektorech, například při výrobě leteckých motorů a automobilů. Ke stovkám obrněných vozidel odstavených na jaře roku 1945 kvůli zadřeným ložiskům u silnic zmenšující se Třetí říše je třeba připočítat mnohem více těch, které kvůli nedostatku ložisek už nebyly vyrobeny, i velké množství nedostatkových barevných kovů i dalších materiálů potřebných k výrobě mnohem většího množství kluzných ložisek s krátkou životností, stejně jako nedostatkových paliv a maziv, které si vyžádal provoz techniky využívající toto náhražkové řešení. Nedostatek kuličkových ložisek se navíc projevoval i v dalších sektorech, zejména ve výrobě obráběcích strojů, leteckých motorů a automobilů a Speerova patetická slova o „průmyslové katastrofě“ jsou zřejmě realistickým popisem situace. Všechny tyto důsledky, které se Němcům nepodařilo do konce války napravit, přinejmenším vyrovnávají na první pohled viditelné skóre představované počty sestřelených letounů obou stran.
