Článek
Na jaře roku 2023 už bylo zřejmé, že se ruská agrese proti Ukrajině označovaná jako „Speciální vojenská operace“, změnila v dlouhodobé poziční boje. Tím padla výmluva na dočasné obtíže, které by měli vojáci v zájmu vítězství překonat, a z armády i z řad vojenských blogerů se ozývaly stále častější stížnosti na podmínky služby. Nešlo o žádnou vzpouru ani protiválečnou aktivitu, otevřená kritika postupu velení byla naprostou výjimkou a „soudruh vrchní velitel“ Putin, jak se nechává titulovat, začal být opatrně kritizován mnohem později. Šlo čistě o to, aby se vojáci najedli, mohli se občas umýt, měli potřebné vybavení atd. Vše pochopitelně v zájmu vítězství.
V šesté motostřelecké divizi se její velitel, generálmajor M. R. Ospanov, známý pod přezdívkou Gjurza, rozhodl k radikálnímu řešení. Nařídil svému zástupci pro vojensko-politickou práci, plukovníkovi Stanislavu Ivanisovovi, aby zadržel několik podřízených, kteří údajně vyjádřili nespokojenost s podmínkami služby. Devatenáct
stěžovatelů nechal bez jakéhokoliv soudního či kázeňského řízení uvěznit ve sklepě domu ve vesnici Popasnaja v okupované Doněcké oblasti. Zadržení byli prakticky denně surově biti, ponižováni a po celou dobu byli mučeni hladem. Jeden z nich byl později odeslán na frontu, kde byl zraněn a odsunut do zázemí. O celé situaci se dozvěděl Vojenský prokurátor, který zasáhl, pochopitelně ne způsobem, který bychom předpokládali u nás. Místo vyšetření celé záležitosti a potrestání organizátorů jednoduše nařídil propuštění vojáků, u kterých chyběl důvod zadržení. To byli všichni. Dále se věcí nezabýval, protože šlo o nevýznamný incident, ani nezkontroloval, co se stalo potom. Jedenáct zadržených tedy bylo propuštěno, zbylých sedm, které generál Ospanov považoval za nenapravitelné, muselo být převezeno jinam. V květnu 2023 generál nařídil svému zástupci, plukovníkovi Jevgeniji Malyškovi s přezdívkou „Voroněž“, aby se s nimi vypořádal. Tento důstojník do operace zapojil několik svých podřízených, kteří odvezli zadržené autem do vesnice Bachmutskoje. Tam byli vojíni Nikolaj Kozlovskij a Jurij Snytnikov, seržanti Artur Galimov a Igor Kolomijcev, desátník Alexej Avera, poručík Valerij Grušeckij a nadporučík Arťom Fadějev donuceni zajít do sklepa soukromého domu. Do sklepa bylo hozeno pět ručních granátů F-1 a ti, kteří po výbuších projevovali známky života, byli usmrceni ranami z pistole s tlumičem. Jejich těla byla polita benzínem a spálena.
Na jaře roku 2024 vojenští vyšetřovatelé zadrželi deset účastníků masakru v čele s generálem Ospanovem a jeho zástupci. Dva z nich, plukovník Jevgenij Malyško a starší rotmistr Roman Timonin, uzavřeli s prokuraturou dohody o spolupráci před zahájením soudního řízení, přiznali vinu a svědčili proti ostatním obžalovaným. Začátkem loňského roku byli vojenským soudem v rámci zvláštního řízení odsouzeni k 20 a 18 letům vězení v trestní kolonii s běžným režimem. Proces se zbývajícími osmi
obžalovanými začal v Rostově na Donu o něco později a dle vyjádření soudu je
v přípravné fázi. Podle znění obžaloby „Ospanov M. R. za účelem zastrašování, s cílem zajistit nelegálními prostředky přísné plnění rozkazů a dodržování vojenské disciplíny, vytvořil organizovanou skupinu z řad vojenského personálu, který mu byl podřízen.“ Čin je klasifikován jako vražda dvou nebo více bezmocných osob spáchané skupinou se zvláštní krutostí za účelem zakrytí jiného trestného činu (odstavce „a“, „c“, „d“, „g“ a „j“ části 2 článku 105 ruského trestního zákoníku), zneužití pravomoci s použitím mučení (část 4 článku 286 ruského trestního zákoníku) a znesvěcení těl zemřelých (článek 244 ruského trestního zákoníku).
S tímto na první pohled přísným pohledem ale kontrastuje postup ruských orgánů. Dle zjištění listu Kommersant bylo od zahájení hlavního líčení propuštěno z vazby již pět obžalovaných. Na žádost svých velitelů a na základě petic svých kolegů byli převeleni do „Speciální vojenské operace“. Ve vazbě tak zůstává samotný generál Ospanov a zřejmě také dva jeho zástupci. Dne 18. září zamítl soud jeho stížnost proti
rozhodnutí o prodloužení vazby. Bývalému veliteli 6. divize tak hrozí trest odnětí svobody na doživotí. U jeho zástupců je situace nejasná, jeden z nich, tedy zřejmě Ivanisov, je obžalován pro pouhé zneužití pravomoci.
Tomu napomohly petice velitelů jednotek ministerstva obrany. V důsledku toho je generál Ospanov nyní ve vazbě a čelí doživotnímu trestu, zatímco jeden z jeho zbývajících kompliců čelí pouze jednomu obvinění ze zneužití pravomoci.
Zajímavý je i životopis M. R. Ospanova, který vystudoval Kyjevskou vyšší kombinovanou velitelskou školu M. V. Frunzeho, dvakrát vyznamenanou řádem Rudého praporu, a Kombinovanou akademii ruských ozbrojených sil. Sloužil na Dálném východě, kde velel průzkumnému praporu. Později bojoval v Čečensku a Sýrii, byl zraněn a získal řadu vyznamenání, včetně Řádu za statečnost, Suvorovovy medaile, Medaile za vojenskou statečnost 1. a 2. třídy a dalších. Před svým jmenováním velitelem divize velel 152. Brestskému pluku vyznamenanému Řádem rudého praporu, Suvorovovu a Kutuzovovu tankovému pluku.
Vše výše uvedené pochází z oficiálních ruských zdrojů. Záměrně vynechávám to, co k věci uvedly zdroje ukrajinské nebo ruskojazyčné zdroje v zahraničí, které se řadí k opozici.
Celý případ můžeme na první pohled zařadit mezi další případy zločinů, ke kterým za války dochází. Kombinace stresu, běžného využití ozbrojeného násilí a vyloučení běžných mechanismů společenské kontroly a chování skutečně vede k tomu, že válečné zločiny v historii spáchali příslušníci mnoha armád, a to nejen tam, kde zločinné jednání bylo přímo nařízeno vrchním velením, ale i v případech, kdy se
velení snažilo o pravý opak. A v každém stádu se najde prašivá ovce. Detaily případu ale vyprávějí jiný příběh, který poskytuje realistický obraz o ruském systému vlády i „ruském světě“.
Neobvyklé je už použití této intenzity násilí vůči vlastním. Ne, že by vraždění civilistů nebo zajatců bylo z morálního hlediska lepším jednáním, čistě biologicky i psychologicky je ale přece jen pochopitelnější než násilí vůči lidem na stejné straně. Už šimpanz ostatně pečlivě rozlišuje mezi řešením sporů ve vlastní tlupě a někdy
doslova vyhlazovací válkou vůči tlupě cizí.
Tato hromadná vražda navíc dlouho procházela bez povšimnutí, i když o ní věděly minimálně desítky lidí. Generál Ospanov pokračoval ve velení divizi a byl zadržen až na jaře následujícího roku. Důvodem byla skutečnost, že se o vraždě začalo mluvit nejdříve na ukrajinské straně, později i mezi vojenskými blogery, kteří zůstali jediným tolerovaným prostředkem veřejné kontroly armády, pochopitelně za předpokladu podpory agrese.
Role vojenské prokuratury je také zajímavá a obtížně vysvětlitelná. Pokud se prokurátor do věci nějakým způsobem vložil, musel přece vědět o nezákonném věznění a zřejmě i o mučení. I desetina toho, co musela vědět, by byla v každé civilizované zemi důvodem pro stíhání velitele nebo alespoň pro jeho postavení mimo službu a kázeňský postih. Nic z toho se nestalo. Můžeme spekulovat, jestli prokurátor
pokládal takové jednání s podřízenými jako v zásadě přijatelné, jen trochu přehnané, nebo vycházel ze zásady, že povinnosti platí jen pro některé a k těmto „některým“ už generálmajor nepatří. Spoluvina na pozdějších vraždách je jen morální, ale porušení povinností takovou nečinností prokuratury je zřejmé. Nejsou ale k dispozici žádné zprávy, že by byl někdo z vojenské prokuratury obviněn.
O generálu Ospanovovi není k dispozici mnoho zpráv. Na základě údaje o vystudované škole, která se pochopitelně po rozpadu SSSR přejmenovala a nacházela se na Ukrajině, nicméně můžeme brát za jednoznačné, že vystudoval ještě za trvání SSSR. Nejedná se tedy o mladého a nerozvážného velitele, který neunesl tíhu situace, ale o velitele ve věku minimálně 55 let, který za sebou má mnohaletou službu v armádě a blíží se důchodu. Několikaměsíční týrání podřízených, které vraždám předcházelo, navíc opravdu nevysvětlíme jako zkrat a nemůžeme ho srovnávat s případy, kdy
vystresovaný nováček neschopný jasného uvažování obrátí pod tíhou situace zbraň
proti vlastním. Ty se vyskytují na obou stranách současného konfliktu, ale zde
vidíme něco úplně jiného. Pro podobné tyrany je navíc typická gradace násilí.
Bez ohledu na to, zda se jedná o školní šikanu, domácí násilí nebo to, co je kladeno za vinu v tomto případě, je typické, že tyran zkouší hranice a pokud mu to projde, intenzitu násilí zvyšuje. Generál má za sebou desítky let služby, z toho minimálně 35 let ve velitelských pozicích. To si opravdu nikdo ničeho nevšiml, nebo byla narůstající brutalita považována ještě za normální?
Není navíc pravdou, že by k něčemu takovému docházelo i jindy a jinde. Srovnatelný případ nenajdeme ani za deset let podobné agresivní „neválky“ SSSR v Afgánistánu a všechny „whataboutisty“ argumentující zločiny Američanů je možné odkázat na obecně známý případ generála Pattona, který jednou v návalu vzteku zfackoval nepochybného ulejváka a simulanta a tento úlet ho prakticky stál kariéru.
Posledním bodem k zamyšlení je opět životopis a názvy jednotek, kterým velel. Sovětský svaz jako by nikam nezmizel, rudé prapory stále vlají v jejich názvech, to ostatně platí i pro jednotky kdysi vyznamenané Leninovým řádem. Ukrajinci jsou často a oprávněně kritizováni za to, že v nich zůstalo mnoho sovětského a to, že
část z nich uctívá bojovníky za nezávislost, kteří si zadali s Němci a někteří z nich se podíleli i na masakrech Poláků a Čechů. Asi je marné opakovat, že to rozhodně nebyla jediná ani hlavní činnost Ukrajinské povstalecké armády, která pokračovala v boji až do padesátých let, bojovala proti sovětským jednotkám a způsobila jim značné ztráty včetně vysoce postavených důstojníků (největší kořistí byl velitel 1. Ukrajinského frontu, N. F. Vatutin zabitý v roce 1944), s československými vojenskými jednotkami
si šla z cesty, uzavírala s nimi neoficiální příměří a ke střetům došlo opravdu výjimečně a Čechoslováci se pak pohybovali i v oblastech, kterými by sovětské jednotky neprojely bez odporu, ani to, že Stěpan Bandera, který vyvolává největší pobouření, už v té době seděl v německém koncentračním táboře. To vše jsou ale historické skutečnosti, stejně jako masakr českých obyvatel v obci Český Malín. I tady je třeba zohlednit měřítka. Ukrajinci sovětské symboly odstranili, zatímco socha německého agenta, kata pokusu o ruskou demokracii a masového vraha Uljanova-Lenina je prakticky v každé ruské obci, a další masový vrah desítek milionů lidí a diktátor Džugašvili (Stalin) je stále větší částí Rusů považován za kladnou historickou postavu. To už není srovnání třísky v oku Ukrajinců a neviděného trámu v oku Rusů, spíše třísky s celým lesem.
Zajímavý je i citát z obžaloby, která ani za těchto okolností nezapomíná na (údajně) chvályhodný motiv generálovy zvůle. Vždyť mu přece šlo o dobrou věc a dodržení disciplíny… Starost žalobce o obhajobu obžalovaného je skutečně dojemná. Něco takového se jen tak nevidí. Z politických procesů předválečných let si ale něco podobného vybavíme. Tehdy prokurátor A. J. Vyšinskij razil tezi, že obhajoba je součástí obžaloby. Mínil to ale jinak, tedy tak, že i obhajoba by měla přispívat k odsouzení a i obhájce měl přebírat povinnost žalobce. Tehdy to mělo sloužit ke snadnějšímu odsouzení nevinných. K čemu tedy asi může sloužit obrácená interpretace stejně zvrácené zásady, kde se naopak žalobce dobrovolně staví do role obhájce? Násilí je prostě neodolatelné a je omlouváno, pravidla jen překážejí a občas na ně doplatí v zásadě dobrý chlapec, který to jen „trochu přehnal“.
Co nám tedy případ generála Ospanova ukazuje o „ruském světě“? To, co víme už z historie. Je to společnost, pro kterou je charakteristická tendence k samovládě a zvůli, nepatrná hodnota jedince a fascinace násilím. Sovětský systém k tomu navzdory formálnímu kolektivismu přidal naprostou atomizaci společnosti, ve
které se každý stará sám o sebe, učinit něco pro druhého nebo projevit touhu po
spravedlnosti či soucit je nebezpečné a prostřednictvím stalinských táborů bylo
do celé populace vtlučeno cynické heslo ruské galerky: „Ty chcípni teď a já až
zítra!“ V kořenech „ruského světa“ je navíc i zkušenost s opravdu orientální
samovládou, ve které vlastně všichni až na vládce byli otroky. Není třeba odhadovat, jak asi fungovala dávná společnost Mongolů a Tatarů, pod jejichž vládou Rusové žili, protože k tomu je dostatek zpráv z doby rozkvětu Osmanské říše, kde to vypadalo stejně. Nikdo si nemohl být jist životem ani majetkem, ze všech nejméně pak sultánovi sourozenci a ti, kteří by případně mohli usilovat o trůn. Ten, který jeden den rozhodoval o osudech statisíců, mohl druhý den dostat od zvláštního posla hedvábnou šňůru jako pokyn k sebevraždě oběšením dříve, než bude usmrcen jinak a bolestivěji. Vládci navíc patřil i veškerý majetek, poddaní ho měli jen v užívání a mohl jim být kdykoliv odejmut. Tuto dlouhodobou majetkovou nejistotu odráží ostatně Ruština dodnes. Místo přivlastňovacích zájmen a slovesa „mít“, jak je obvyklé nejen u ostatních slovanských jazyků, je vše „u těbja“ nebo „u meňja“. Jazyk tedy nemluví o vztahu člověka a majetku, ale o faktickém stavu, který tu dnes je a zítra být nemusí. V takovém prostředí se pochopitelně nedaří dlouhodobým plánům, vše je třeba užít tady a teď, hodnota jedince splývá s mocí a moc se projevuje násilím a svévolí. Ušlechtilejší inspiraci pak poskytla umírající Byzantská říše, která v té době už ale sama byla jen samovládným a naprosto zkamenělým odleskem dávné slávy. Teprve od 18. století tuto samovládu zmírňoval západní import idejí, způsobů výkonu státní moci i výrobních postupů. Evropa i západ jako celek lákaly Rusy svým bohatstvím, životním stylem a technickým pokrokem. Sporné je, jestli něco z toho v ruské společnosti opravdu částečně zakořenilo, nebo se jednalo vždy jen užitečný, ale cizorodý kulturní import na způsob střelných zbraní používaných indiánskými kmeny. V každém případě Rusku v moderní době nebylo dopřáno těch padesáti let, o kterých kdysi mluvil T. G. Masaryk jako o době nezbytné pro integraci demokratického systému vlády v samostaném státě.
Nejvýraznější období přebírání západní modernizace trvalo zhruba čtyřicet let od konce Krymské války do revoluce v roce 1905 a pak se kyvadlo vydalo opačným
směrem k obnovení absolutismu . Pokus o demokratický způsob vlády z jara roku 1917 zničili v zárodku komunisté.
Druhé období už mnoho z nás pamatuje. Patnáct let bouřlivých změn od SSSR v době přestavby do přelomu tisíciletí, pak zhruba deset let přešlapování v Rusku a falešného optimismu Evropanů, že by se třeba ta svoboda tisku, politická pluralita nebo prvky právního státu mohly v Rusku uchytit a rozrůst a posledních zhruba patnáct let se prostor právní jistoty a svobody jednotlivce už zase zmenšuje.
Základy západní společnosti jsou jiné a to, co považujeme za moderní, je překvapivě staré. Už středověcí teologové hovořili o svobodné vůli a hodnotě každého jednotlivce a o občanském principu i základy právního státu v podobě pojetí práva jako „umění dobrého a spravedlivého“, mají ještě starší, tedy předkřesťanské kořeny. Magna charta jako předobraz katalogů lidských práv tedy ve 13. století nevyrostla z ničeho
a žádný evropský panovník nikdy neměl absolutní moc, kterou by mohlo srovnávat
s orientálními kolegy. Byly jiné církve, odbojné stavy, liberální univerzity a v nejhorším to nebylo daleko k sousedům.
Nejsme dokonalí, jako jednotlivci i společnost příliš často selháváme, ale ty ideály jsou pořád hluboko v naší kultuře. Na rozdíl od Rusů s námi Ukrajinci část historie sdílejí. Rytířství, renesance či baroko jsou v Rusku popisem exotické kultury, v západních oblastech Ukrajiny historickou skutečností doloženou konkrétními památkami.
Můžeme se smát naivitě Ukrajinců, kteří si náš svět idealizují, protože my jeho nedostatky známe. Můžeme se ale divit jejich většinovému rozhodnutí riskovat vše včetně vlastních životů jen proto, aby se dostali z toho ruského?
Případ generála Ospanova je pro Ukrajince jen jeden z důvodů pro pokračování v boji. O to větší význam má ale pro nás. Dokládá totiž, že postavit se na stranu obránců může být nejen morálně správnější, ale i bezpečnější. Vidíme totiž, jak se Rusové chovají k těm na své straně a nepřítel má alespoň možnost se bránit.
