Článek
Pokud se dnes někoho zeptáte, jaká byla nejpočetnější zbraň československých vojáků v SSSR, málokdy se dočkáte správné odpovědi. To platí i pro starší generaci odkojenou válečnými filmy a vycvičenou povinnými připomínkami osvobození a Karpatsko-dukelské operace.
Nejčastěji uslyšíte, že to byl „ten ruský samopal s konzervou“, případně přesnější označení „Špagin“ nebo PPŠ-41. Z fotografií to tak někdy skutečně vypadá, ale je to zkreslený obraz. Samopalníci byli častěji vyznamenáváni a ti z jednotky Antonína Sochora plnili často funkci štábní stráže a doprovázeli tanky. Velitelé i tanky byli pro fotografy pochopitelně zajímavější než obyčejný voják a samopalníci byli fotografováni spolu s nimi. V bitvě u Sokolova ale byla součástí čs. praporu pouze jedna četa samopalníků. I v době relativně největšího počtu samopalů před bitvou o Kyjev připadaly v 1. čs. samostatné brigádě na jeden samopal zhruba čtyři pušky, i když kromě „oficiálních“ samopalníků, či v tehdejší terminologii automatčíků, nosila samopal i část posádek vozidel.
Druhá nejčastější odpověď je, že to byla „ta ruská flinta“, respektive opakovačka Mosin- Nagant. Tyto pušky byly ve výzbroji čs. jednotek také, hlavně u týlových formací. Nosili je hlavně ti, kdo neměli přímo bojovat, ale zároveň neřídili vozidla s omezeným prostorem a jejich úkoly nebyly dostatečně „štábní“, tedy vozkové, kuchaři, vojáci z pekáren, prádelen a podobně. Tato zbraň navíc byla v armádních skladech vždy k dispozici a dostatek jich měly i okolní sovětské jednotky, od kterých bylo možné pušky vyměnit či vypůjčit. Po mobilizacích na Volyni a na osvobozeném slovenském území, kdy předpisové zbraně pro všechny nováčky nebyly k dispozici, se tedy objevila i u části řadové pěchoty. Šlo ale většinou jen o provizorní řešení.
Běžnou zbraní řadového pěšáka a nejpočetnější položkou výzbroje československých jednotek v SSSR byla samonabíjecí puška SVT-40 zkonstruovaná Fjodorem Vasiljevičem Tokarevem.
Historie a výroba
Pro plánovaný „osvoboditelský pochod na západ“ měl být řadový sovětský voják vyzbrojen tou nejlepší zbraní. Ve druhé polovině 30. let byli sovětští odborníci přesvědčeni, že zbraní, která optimalizuje palebnou sílu řadové pěchoty, bude samonabíjecí puška využívající klasický puškový náboj. Toto přesvědčení bylo rozšířeno i v dalších zemích, s nimiž měl SSSR dobré vztahy a kontakty ve vojenské oblasti. Ve Francii byly samonabíjecí pušky vyzkoušeny již v I. světové válce a v té době tam probíhaly práce vedoucí k prototypům pušky MAS 38/39. V Československu byla od roku 1929 vyráběna puška ZH 29, která sice nebyla přijata do výzbroje armády, ale byla vyvážena do řady dalších zemí, a od roku 1935 probíhaly práce na pozdější pušce ČZ vz. 39 nezavedené do výzbroje pouze kvůli okupaci Československa. V USA pak fázi prototypů a zkoušek překonali už v roce 1936, kdy bylo rozhodnuto o přezbrojení vojáků na známou pušku M1 Garand. Američané měli relativně malou armádu, velkou průmyslovou kapacitu a nejvíce času. Plán se jim tedy podařilo splnit a výsledek můžeme dodnes vidět ve válečných filmech. V SSSR měli k dispozici informace o postupu prací a minimálně v případě československých a amerických zbraní i funkční vzorky. Prototypy pozdější ČZ vz. 39 totiž byly zkoušeny v SSSR v roce 1938 v rámci vojenské spolupráce a vzorky americké M1 bylo možné zakoupit zcela otevřeně. Oběma typy se také sovětští konstruktéři inspirovali a vnější podobnost SVT-38 a zejména SVT-40 s československou konstrukcí zkoušenou v SSSR by mohla svádět k závěru o kopírování. Chladicí plášť v přední části zbraně, tvar pažby (u SVT-40) a konstrukce závěru jsou skutečně podobné, liší se ale nejen vnitřní uspořádání, ale i konstrukční filozofie. Československá i americká konstrukce byly koncipovány pro desítky let služby. Každá část mechanismu byla dimenzována tak, aby vydržela tisíce výstřelů bez snížení přesnosti střelby. Výsledné zbraně byly oproti SVT-40 přibližně o 500 g těžší. Přesnost výroby jednotlivých částí, kvalita vývrtu hlavně i spolehlivost byly nesrovnatelné. Lišil se i zásobník, který byl u SVT-40 odnímací, ale československá i americká konstrukce používaly vestavěnou nábojovou schránku. Toto řešení bylo výrazně spolehlivější. Sovětské zbraně byly ve všech ohledech mnohem více spotřebním materiálem.
První sovětský pokus v podobě pušky AVS-36 konstruktéra Simonova se příliš nepovedl. Vojáci si stěžovali na nedostatečnou přesnost, citlivost na znečištění, vysokou poruchovost a celkovou choulostivost. Výroba AVS-36 tak byla ukončena a nahradila ji SVT-38 konstruktéra Tokareva. Ani tuto zbraň vojáci nehodnotili příliš kladně a vytýkali jí prakticky stejné vady. Lepší byla pouze přesnost. Obě konstrukce byly vyzkoušeny i v Zimní válce proti Finsku a s nejednoznačnými výsledky. Oceňována byla vyšší palebná síla jednotlivce, i když oficiální odhad, že by měla odpovídat 3–5 střelcům s opakovačkami, je zřejmě až příliš optimistický i u AVS-36 schopné střelby dávkou. Válečné využití a složité klimatické podmínky ale zvýraznily slabiny obou konstrukcí. Výsledkem tak byl třetí pokus v podobě SVT-40, kde se konstrukční tým pokusil spojit poněkud protichůdné požadavky na snížení hmotnosti a potřebu některé části zbraně naopak zesílit. Vnitřní uspořádání se proti SVT-38 nezměnilo, původní dvojdílná pažba ale byla nahrazena jednodílnou a zbraň se i přes posílení nejproblematičtějších částí mechanismu podařilo odlehčit o výrazných 680 g. Při celkové délce 1226 mm tak nenabitá puška vážila 3,85 kg. I nadále ale zůstaly problémy s regulací plynů, schránkový zásobník na 10 nábojů nebyl úplně spolehlivý a celkově byla zbraň stále příliš citlivá na znečištění, bojové podmínky a také běžné zacházení ze strany vojáků. Nebyl už ale čas hledat ještě lepší řešení a v roce 1940 byla výroba SVT-40 zahájena ve zbrojovkách v Tule a v Iževsku.
Zdržení při výběru vhodné zbraně bylo o to závažnější, že válka s hitlerovským Německem, původně očekávaná až v létě roku 1942, měla být podle sovětských plánů zahájena už v červenci roku 1941 a nakonec vypukla v důsledku německého vpádu už koncem června tohoto roku. Přezbrojení se tedy nepodařilo dokončit.
O několik měsíců později byla situace mnohem vážnější. Sovětské jednotky ztratily miliony ručních zbraní a tyto ztráty nemohla kompenzovat ani stávající výroba SVT-40, která navíc byla ohrožena nutností přesunout ji z ohrožené Tuly na východ. Na rozdíl od jiných sovětských konstrukcí (typicky například samopaly konstruktérů Špagina a zejména Sudajeva) totiž SVT-40 vyžadovala více přesného obrábění a přesnosti při sestavování. Bylo zřejmé, že výroba v provizorních podmínkách evakuovaných závodů bude obtížná.
To vedlo sovětské vrchní velení k rozhodnutí o obnově výroby opakovaček Mosin-Nagant. Linky pro jejich výrobu sice byly v předchozím roce zastaveny, ale stroje byly stále k dispozici a výrobní kapacita těchto jednodušších zbraní byla mnohem větší. Opakovačka se tak v modernizované podobě stala ikonou další války a SVT-40 byla odsunuta do druhého pořadí. V letech 1940 až 1942 bylo vyrobeno přibližně 1 326 000 pušek SVT-40 a 51 000 v úpravě pro odstřelovače. Produkce odstřelovacích pušek SVT-40 byla zastavena už 1. října 1942 z důvodu údajně nedostatečné přesnosti. Vyráběla se také varianta AVT-40 umožňující střelbu dávkou, která měla kompenzovat nedostatek lehkých kulometů. Celkový objem výroby po roce 1942 ale byl na sovětské poměry malý, jednalo se řádově o statisíce kusů. Do 3. ledna 1945, kdy bylo rozhodnuto o zastavení výroby, nepřekročil celkový počet vyrobených pušek 2 miliony kusů, a to i po započítání předchozí produkce SVT-38.
V rukou nepřítele
V prvních měsících „operace Barbarossa“ se do rukou útočících Němců dostalo několik milionů kusů nejrůznějších ručních zbraní. Část z nich zůstala jen kuriozitou, některými byli vyzbrojeni východních dobrovolníci (Hilfswillige, zkráceně „Hiwi“ či v množném čísle „Hiwis"), kterých v německých silách sloužilo ke dvěma milionům. Tady se nejedná o desítky tisíc skutečných „Vlasovců“ z ROA nebo nejrůznější improvizovaných uskupení (například RONA), která často byla k nerozeznání od bandy zločinců. „Hiwis“ byli prostě kuchaři, vozkové, řidiči, kováři, mechanici, ševci atd., které si jednotky Wehrmacht ponechaly ze zajatců nebo nabraly z řad civilních obyvatel. Bez nich by Němci nebyli schopni klást odpor na východě tak dlouho, protože by museli velkou část mužstva použít právě pro tyto týlové funkce. Velká část z nich ale i tak zbraň nosila nebo formálně vyfasovala. Na tuto masu dobrovolníků přitom Rusové často zapomínají, když obviňují jiné národy z kolaborace s nacisty. Skutečně se nejednalo o samé Ukrajince a mezi těmito „Ivany“ ve stavu jednotek Wehrmacht byl podíl etnických Rusů dokonce vyšší, než by odpovídalo jejich podílu na počtu obyvatel SSSR. To bylo způsobeno tím, že z příslušníků porobených národů byly mnohem dříve vytvářeny také bojové jednotky a Ruská osvobozenecká armáda vznikla až v závěrečné fázi války.
Pušky SVT-40 se objevily u všech jmenovaných skupin, kvůli nedostatku samonabíjecích pušek vlastní výroby je navíc ve velkém množství používaly i jednotky Zbraní SS a Wehrmacht. Kvality zbraně Němci hodnotili vysoko, rozsah i doba použití ale byly limitovány dostupností munice. Zásoby ukořistěné v prvních měsících byly ohromné, ale ne nekonečné. Se zastavením postupu a koncem velkých obkličovacích operací pochopitelně ubylo kořisti. V té době se navíc i s využitím zkušeností s konstrukcí a použitím SVT-40 pracovalo na samonabíjecí pušce vlastní konstrukce používající běžný náboj 7,92 × 57 Mauser (pozdější G-43) a když se zjistilo, že výroba požadavkům fronty nestačí, soustředila se pozornost na převratnou novinku, tedy zbraň později označovanou jako Sturmgewehr-44. Nedošlo tedy ani k výrobě munice pro ukořistěné zbraně jako u sovětských kanonů, ani k pokusům o úpravu konstrukce na náboj německé výroby jako u kořistních samopalů. Pověstná německá pečlivost se ale projevila i zde a pro tuto zbraň byl vydán i oficiální německý manuál k použití a údržbě. Část pušek se stala suvenýrem z války. Další zbraně byly shromážděny a uskladněny. Většina zbraní odložených Němci ale zůstala někde na východě a posloužila později jednotkám Ukrajinské povstalecké armády nebo jiným ozbrojeným skupinám, případně skončila v ruských a ukrajinských vesnicích v roli oblíbených loveckých zbraní. I ze zbraní používaných Sovětskou armádou se část později dostala na civilní trh a do rukou lovců, protože pro armádu, která se po válce masivně přezbrojovala na karabiny SKS a útočné pušky AK-47, se nejednalo o perspektivní zbraň. Do dnešní doby se jich v SSSR díky tomu dochovalo velké množství a zbraň tedy je dostupná i pro dnešního sběratele v původní podobě i jako základ pro výrobu mnohem více ceněných a „zaručeně originálních“ pušek ve verzi pro odstřelovače, často i s výrobními čísly odkazujícími k datu, kdy se tato verze již ve skutečnosti nevyráběla.
„Hoj ty, puško, puško moje..“ Puška SVT-40 ve službách Československa
Slovy v titulku začíná píseň Jana Mareše a Ervína Traubmana – Tomana, která není tak známá jako jiné jejich dílo s názvem „Směr Praha“. Puškou, o které vojáci zpívali, byla právě SVT-40. Jak tedy stejní vojáci tuto pušku hodnotili?
Z pohledu zbrojířů se jednalo o bezproblémovou zbraň, která vyžadovala spíše méně dodělávek než jiné sovětské výrobky. Pistole TT stejného konstruktéra tak byly například kontrolovány a byly u nich často upravovány ostré hrany i dosedací plochy některých dílů mechanismu, nezbytné bylo seřízení chodu spouště a někdy i úpravy mířidel. Samopal PPŠ-41 sice byl jednoduchou a spolehlivou zbraní, Čechoslováci dostávali většinou výrobky z Tuly jako „lepší zboží“ a jednotlivým kusům nebylo možné i kvůli celkovému počtu věnovat tolik péče jako v případě pobočních zbraní důstojníků, i tady ale byla práce se zásobníky, nárazníky (dorazy) a u každého převzatého kusu byla před jeho uložením do skladu kontrolována funkčnost. Ani počet poruch v průběhu používání nebyl u SVT-40 tak vysoký, jak by bylo možné očekávat podle zkušeností sovětských vojáků. Puška fungovala spolehlivě, pokud voják o zbraň pečoval a nezanedbával čištění.
Řadoví vojáci si stěžovali na složitější rozebírání a údržbu; přece jen se ve srovnání s opakovacími puškami jednalo o složitější zbraň. Podle vzpomínek také puška měla hodně silný zpětný ráz. Čistě z fyzikálního hlediska by pro to neměl být důvod, protože puška SVT-40 měla při porovnání s československou puškou vzor 24 srovnatelný výkon náboje a rozdíl hmotnosti zbraně o přibližně 400 g nemohl být tak zásadní. Československá opakovačka ale díky lepší ergonomii přece jen výrazně lépe „sedla do ruky“, a to včetně pohodlnějšího opření do ramene. Subjektivně tak mohl voják skutečně cítit, že sovětská zbraň více „kope“. Význam má i rychlost střelby a kratší intervaly mezi výstřely. Častější nárazy a větší počet ran rameno střelce pochopitelně snáší hůře. Tím je ale okruh stížností vyčerpán. Ta zbraň jednoduše fungovala. Ani odstřelovači si nestěžovali na nedostatečnou přesnost jako jejich sovětští kolegové. Pušku naopak chválili a většina z nich ji preferovala před sovětskými opakovačkami s optickými mířidly, kterých se různými cestami dostala ke sboru celá řada.
Marie Ljalková s puškou SVT-40. Tato nepříliš kvalitní fotografie je jedním z nejdetailnějších záběrů na zbraň v rukou příslušníků čs jednotek.
Puška SVT-40 vycvičenému pěšákovi poskytovala výraznou výhodu proti klasické opakovačce. Než střelec s opakovací puškou po výstřelu pohnul pákou závěru tam a zpět, znovu přiložil pušku k líci a našel cíl v mířidlech, zvládl voják vybavený samonabíjecí puškou vypálit dva i tři mířené výstřely, protože nemusel pušku sundat z ramene a stačilo pouze zamířit na nový cíl. Při střelbě za pohybu byl rozdíl ještě výraznější. Klasickou opakovačku je sice možné nabít i v běhu, ale spíše teoreticky. Střelec se musí zastavit, nabít a pak znovu rozběhnout. Může tedy být zranitelnější. Českoslovenští i sovětští důstojníci také skutečně zaznamenali, že čs. pěchota dosahovala v palebných soubojích s Němci lepších výsledků než sovětská. U Sokolova, Kyjeva i v dalších bojích na Ukrajině vidíme stále stejný obraz československých jednotek, které dokázaly splnit úkoly přesahující jejich tabulkové možnosti a nechat své sovětské sousedy daleko za sebou, navíc se ztrátami, které byly pro sovětské jednotky nepředstavitelně nízké. Psal jsem o tom i v tomto článku:
Zde se pochopitelně projevila také kvalita velení čs. jednotek, které si uvědomovalo, že si nemůže dovolit vysoké ztráty, stejně jako kvalita vojáků a lepší výcvik včetně taktické a střelecké přípravy. Vliv vyšší palebné síly řadového pěšáka je však zřejmý.
V rukou československých vojáků tedy puška SVT-40 naplnila očekávání svého konstruktéra a pro vojáky byla po určitou dobu skutečně tím, co dle slov generála Pattona představovala puška M1 Garand pro pěchotu USA, tedy „největším bitevním nástrojem, jaký kdy byl vytvořen“. Vojáci ale pochopitelně sledovali i vývoj u nepřítele a za bojů v Karpatech se seznámili s novou generací pěchotních zbraní, kterou představoval německý Sturmgewehr- 44. Tyto zbraně se v rukou německých vojáků objevovaly stále častěji a naši vojáci jich celou řadu ukořistili, často i s jejich uživateli chycenými při lovu „jazyků“. Zbraně byly prostudovány, vyzkoušeny a příležitostně i použity v boji, pokud stačila kořistní munice. Německá zbraň na náboj střední výkonnosti nabízela na vzdálenost přibližně do 300 m přesnost pušky a palebný výkon lehkého kulometu a spolehlivě tak řešila problém dosavadní výzbroje, kdy byla rychlost střelby z pušky na tuto vzdálenost nedostatečná a její náboj zbytečně výkonný, zatímco samopaly neměly dostatečnou přesnost už zhruba od vzdálenosti padesáti metrů. To chápali zpravodajci i vojáci v první linii.
Končící výroba SVT-40 se navíc časově sešla se třetí reorganizací sboru, do kterého přišla poslední vlna podkarpatských Rusínů (často uprchlíků před „dobrovolnou“ mobilizací do sovětských ozbrojených sil) a hlavně mobilizovaných Slováků z osvobozeného území. To stačilo nejen k doplnění ztrát, ale i k výstavbě dalších jednotek. Předpisové pušky už pro všechny nováčky nebyly, bylo tedy nezbytné sáhnout i k nejrůznějším náhradám sovětského i kořistního původu.
Po válce pak československé pušky SVT-40 skončily většinou ve skladech. Munice pro ně ještě nebyla v Československu vyráběna, pro opakovačky systému Mauser naopak existovaly výrobní linky i fungující výroba munice. Do rukou vojáků se tedy opět vrátily reaktivované předválečné pušky vz. 24 a německé opakovačky z válečné i poválečné výroby. SVT-40 posloužily jako jeden z referenčních vzorků při vývoji československých samonabíjecích pušek a rekvizita při natáčení válečných filmů. Můžeme je tak vidět například ve filmu „Sokolovo“ některé ze zbraní, které se objevily na filmovém plátně, mohly být skutečně použity v bitvě u Sokolova. S municí pro film problémy nebyly. Ruský náboj 7,62 × 54 R se totiž nakonec na základě sovětského rozhodnutí vyráběl i v Československu a byl na něj konstruován i známý československý univerzální kulomet vz. 59.
Zapomenutá zbraň
2 000 000 vyrobených kusů není málo ani na válečnou dobu. Puška SVT-40 byla kvalitně vyrobená, technicky na výši a v rukou vycvičených vojáků se plně osvědčila . Přesto je relativně málo známá a na pomnících a jiných dokladech válečné doby se objevuje výjimečně.
U nás byl prakticky povinnou součástí pomníků sovětských vojáků samopal PPŠ-41, stejnou zbraň mají i sochy čs. vojáků na Dukle. V bývalém SSSR ale najdeme v tomto směru mnohem větší výběr. Kamenní i bronzoví důstojníci mávají pistolemi konstruktéra Tokareva, ti, u kterých je třeba zdůraznit příslušnost k politické správě či komunistické straně, mají revolvery Nagan. Vojáci kromě „Špaginů“ třímají i samopaly PPS-43 konstruktéra Sudajeva, najdeme zde i lehké kulomety Děgťarjov a často i těžké „Maximy“. Odznakem prostého vojáka je „vintovka“ Mosin, ale SVT-40 jako by neexistovala. Podobné je to i v písních a básních z válečné doby a válečných filmech.
Ani v sovětských a ruských odborných publikacích se většinou neobjevuje informace, že v době, kdy většina armád o této zbrani pouze uvažovala, byla v SSSR výroba samonabíjecích pušek zahájena, a v roce 1941 měla pouze armáda USA relativně vyšší podíl takto vyzbrojených vojáků než sovětské ozbrojené síly, které však vedly v počtu zavedených kusů těchto zbraní, přestože byly mnohem početnější.
Toto podivné mlčení o jednoznačném úspěchu má zřejmě několik důvodů. Nejzávažnějším z nich je rozpor tohoto faktu s obvyklým sovětským a ruským vylíčením událostí roku 1941. Porážky v prvních měsících války byly vysvětlovány přesilou, tak strašným nedostatkem výzbroje, že měla připadnout jedna puška na tři vojáky, neúplností jednotek, totální zastaralostí veškeré výzbroje i podivným tvrzením, že sovětské síly byly rozmístěny po celém obrovském území, takže na západní frontě se i mnohem menší německá armáda ocitla v přesile. Nic z toho pochopitelně nesnese srovnání s historickými fakty, od dob vlády N. S. Chruščova do dneška se nicméně právě tato vysvětlení střídají a různě kombinují. Pak se pochopitelně nehodí mluvit o technicky pokročilé zbrani, kterou měli sovětští vojáci k dispozici ve statisícových počtech v době, kdy se v německé armádě o zavedení podobné zbraně teprve uvažovalo. Vyvolávalo by to pochopitelné otázky, jak vysvětlit ústup až k Moskvě a ztráty obránců, které v některých kategoriích dosahovaly poměru až 14 : 1.
Většina SVT-40 ve výzbroji navíc byla v době velkého ústupu ztracena a puška sice byla vyráběna, nikdy se ale nestala masovou zbraní při následném pochodu na západ. Sovětští vojáci ji také nikdy nepřijali tak nadšeně jako Čechoslováci a velká část vyrobených kusů nakonec neskončila u vojáků na frontě, ale u týlových útvarů, jednotek NKVD a „dvorních divizí“ v Moskvě.
Proč zrovna SVT-40?
Pokud v minulosti zazněly nějaké úvahy, proč byla československá pěchota v SSSR vyzbrojena samonabíjecími puškami, omezovaly se na závěr, že při malém počtu se vyšší palebná síla pěšáka hodila a jde o typický projev ruské pohostinnosti, která velí nabídnout hostovi to nejlepší, i kdyby na vlastní armádu nezbývalo dost. Zní to logicky, ale ani jeden z těch důvodů neodpovídá situaci.
Diskuse o kvalitě a palebné síle pěchoty probíhaly až v období výstavby brigády, která byla jakousi armádou v malém. Kompletní týl, dvě roty tanků, rota obrněných automobilů, jízdní průzkum a vlastní dělostřelectvo pochopitelně znamenaly to, že z limitovaného počtu vojáků zbylo jen na relativně málo početné jednotky řadové pěchoty a otázkou bylo doplnění očekávaných ztrát. Puškami SVT-40 ale byl vyzbrojen už původní prapor, který byl sice početně omezený, ale zůstal jednotkou pěchoty.
Ruskou pohostinnost také není třeba zpochybňovat. Plně se projevila v případě samopalů, kdy Čechoslováci důsledně dostávali ty nejkvalitněji vyrobené, tedy většinou přímo z Tulského závodu, a s mnohem hrubšími výrobky menších závodů se prakticky nesetkali. Sovětští vojáci ale opravdu nepovažovali pušku SVT-40 za to nejlepší, naopak měla pověst kontroverzní a problematické zbraně. Rozhodně by ji tedy Čechoslovákům nenabídli automaticky.
K úspěšnému výběru se navíc nehlásí ani nikdo z řad původního praporu. Dochovaly se desítky vzpomínek na dojetí, s jakým naši vojáci v říjnu 1942 brali do rukou zbraně z první zásilky pro vyzbrojení praporu, ale nikde se nedočteme, že by probíhal nějaký výběr. Na ten v rámci praporu ostatně nebyl prostor a velitel praporu v často citovaném dopisu ze dne 28. 8. 1942, který odeslal přes hlavy svých nadřízených přímo Stalinovi žádal pouze vyzbrojení jednotky a zejména její nasazení na frontě, nikoli však o konkrétní typ zbraně, i když právě tento dopis bývá v komunisticky orientovaných zdrojích s říjnovou dodávkou zbraní spojován.
Jednání o vyzbrojení čs. jednotky se pochopitelně vedla na úrovni Československé vojenské mise v SSSR a její členové také skutečně měli možnost si celou řadu sovětských zbraní vyzkoušet. Zásluhu na tomto výběru tak musíme přiznat právě Československé vojenské misi v SSSR vedené tehdy plukovníkem a pozdějším generálem Heliodorem Píkou.
A. B. Žuk – Pušky a samopaly – Naše vojsko, Praha 1992
https://ww2db.com/weapon.php?q=59
Svoboda, L. , Z Buzuluku do Prahy, 6. vydání, Praha, 1970
Kol. Vojenské dějiny Československa. IV. Díl, Praha 1988
