Článek
Česká republika je zemí paradoxů. Chlubíme se účastí našich vojáků na zahraničních misích, včetně těch ne úplně úspěšných. Slyšeli jste ale někdy o tom, že Češi pomohli ukončit jednu z nejdelších občanských válek a vytvořili na Srí Lance tankové vojsko? Přesně to se stalo, ale v oficiálním seznamu zahraničních misí se účast našich armádních instruktorů nezmiňuje.
Občanská válka na Srí Lance byla obdobně jako válka mezi Irákem a Íránem stálou součástí televizních zpráv v 80. letech. Obě války byly dlouhé, odehrávaly se mimo socialistický tábor a odkaz na nějakou dílčí akci nebo pokračování bojů byl dostupnou výplní zahraniční rubriky zpravodajství. Válka na Srí Lance navíc byla vzdálená a Sovětský svaz zde neměl jednoznačného favorita. Československý divák byl proto poměrně přesně a objektivně informován, že se jedná o konflikt mezi většinovými a původními Sinhálci a menšinovými Tamily, kteří byli v době britské kolonizace na ostrov dovezeni z Indie, aby pracovali na čajových plantážích. Cílem Tamilů a jejich stále častěji zmiňované organizace Tygři osvobození Tamilského Ílamu (LTTE) pak bylo zřízení vlastního nezávislého státu na severovýchodě ostrova. V devadesátých letech pak vzdálenou válku překryly ve válečném zpravodajství mnohem bližší události na Blízkém východě a v bývalé Jugoslávii.
Jeden krok od porážky Tygrů
Armáda Srí Lanky nebyla nijak hrozivou bojovou silou. Ostrovní země daleko od všech případných agresorů, relativně chudá a nedisponující velkým počtem obyvatel, potřebovala armádu hlavně jako odznak suverenity. K těmto úkolům postačila a možnostem země odpovídala armáda zahrnující pěchotu a nějaké dělostřelectvo. Tank ve výzbroji nebyl ani jeden a tanky byly na ostrově provozovány naposledy za druhé světové války jednotkami Britského impéria v rámci obrany před japonskou agresí. I tehdy se navíc jednalo o malé počty, britské tanky byly mnohem potřebnější na východní frontě (téměř polovina produkce nejpočetnější řady Valentine mířila do SSSR), v afrických pouštích a později v Evropě. V počáteční fázi války se tanků nedostávalo ani pro obranu Austrálie, kde je nahrazovali nejrůznějšími improvizacemi a pokusili se raději o vlastní konstrukci Sentinel AC 1.
Námořnictvo i letectvo byly nepočetné, ne zrovna moderní, ale funkční, i když určené spíše ke kontrole prostoru než k odražení agresora. Pro obě složky také byla charakteristická pestrost výzbroje získané z nejrůznějších zdrojů. Vzdušné síly měly mimochodem ve výzbroji i sovětské letouny řady MiG včetně licenční československé a zřejmě i bezlicenční čínské produkce.
První požadavky na tamilskou nezávislost se objevily již v šedesátých letech a útoky na policejní stanice či jiné státní orgány se objevovaly celou následující dekádu. V červenci 1983 došlo k útoku na vojenskou hlídku v blízkosti města Thirunelveli. Ozbrojenci LTTE zabili velitele jednotky a 12 vojáků. V reakci na tento útok vypukl v hlavním městě Srí Lanky pogrom na Tamily. Právě tyto akce se označují za počátek občanské války. Tamilské povstání zachvátilo sever a část východu ostrova.
Na rychlé vítězství nad povstalci neměla nepočetná a špatně vyzbrojená vojska sílu. Organizace, vojenský výcvik, logistika i letecký průzkum a podpora i tak představovaly klíčové výhody vládních sil a přes veškerá omezení vládních sil i hrdinný odpor povstalců se povstalecké území zmenšovalo. Na přelomu května a června 1987 pak armáda podnikla operaci „Osvobození“, která skončila úspěchem. Vláda ovládla město Jaffna (Jápané) a vůdci LTTE unikli jen těsně dopadení. V následujícím měsíci už Tygři ovládali pouze malé území tvořené převážně džunglí, neměli prostředky k dalšímu odporu ani k mobilizaci a z vojenského hlediska byla jejich věc prohraná.
Indická intervence
Důvodem, proč válka v tomto okamžiku neskončila a trvala s přestávkami dalších 20 let, byla indická intervence. Indie měla pro svůj zásah zcela pochopitelné důvody i více než dostatečné vojenské kapacity, ale přesto lze výsledky shrnout s hořkou ironií tak, že pokud bylo cílem operace znepřátelit si všechny zúčastněné strany, vyvolat na ostrově několik dalších krvavých konfliktů, válku co nejvíce prodloužit a co nejvíce zkomplikovat mírové řešení, bylo těchto cílů na sto procent dosaženo a pro jejich dosažení nemohlo být učiněno více. Indická vláda měla přesné představy, co si jako výsledek konfliktu Indie nepřeje. Nežádoucí byla úplná porážka Tamilů, které nebylo možné ponechat osudu i kvůli ohledům na vlastní obyvatelstvo stejného etnika soustředěné převážně ve svazovém státě Tamil Nádu. Na druhou stranu si Indie nepřála ani jejich vítězství a ustavení samostatného státu, protože by mohl posílit už existující separatistická hnutí ve vlastní zemi. Indie si také nepřála vítězství LTTE, a snažila se proto podporovat zejména konkurenční ozbrojené skupiny. To později posílilo rozpory mezi Tamily a LTTE jako nejsilnější skupina byla stále více tlačena k odporu proti indickému zásahu.
V červenci 1987 tedy Indie zachránila zbylé tamilské jednotky shozením 25 tun potravin a zdravotnického materiálu a zároveň vyvinula tlak na vládu Srí Lanky k dosažení mírové dohody, která byla neprodleně podepsána. Podle dohody měla vláda poskytnout Tamilům autonomii, sloučit severní a východní provincie s tamilským obyvatelstvem do jedné provincie a uznat tamilštinu jako oficiální jazyk. V této část by se indické stanovisko shodovalo s tím, co byla vláda Srí Lanky ochotná nabídnout. Na oplátku se Indie zavázala poslat do tamilských provincií mírové jednotky složené z příslušníků indické armády – Indické mírové síly (IPKF), které by dohlížely na klid zbraní a odzbrojily separatistické jednotky. Poslední bod se ale nikdy nepodařilo uskutečnit kvůli nedůvěře mezi indickými silami a LTTE. Rozpory mezi LTTE a IPKF směřovaly stále více k otevřenému konfliktu, který se naplno rozhořel poté, kdy se indické jednotky pokusily Tygry odzbrojit silou. Zároveň vedla přítomnost indických jednotek k nespokojenosti mezi sinhálským obyvatelstvem. Na jihu země vypuklo povstání proti vládě, do jehož čela se postavila Janatha Vimukhti Peramuna (JVP - Lidová osvobozenecká fronta, de facto komunistická strana Srí Lanky. Výsledkem bylo nezvyklé příměří mezi vládou Srí Lanky a Tygry. Oba hlavní protivníci se k sobě obrátili zády, přerušili boje mezi sebou, a zatímco vládní jednotky potlačovaly povstání nejostřejších protivníků Tamilů na jihu ostrova, Tygři se plně soustředili na boj proti indickým intervenčním silám, které stále více vadily i vládě v Kolombu. Obě strany byly v těchto válkách proti protivníku toho druhého úspěšné. Povstání JVP bylo potlačeno vládními vojsky a indické intervenční jednotky se stáhly z ostrova dne 24. 5.1990. Symbolem definitivního rozchodu zájmů Tamilů ze Srí Lanky a Indie pak byl atentát na bývalého indického premiéra Rádžíva Gándhího dne 21.5.1991. Stav na pomezí příměří a spojenectví skončil, když Tygři dokázali ovládnout konkurenční tamilské skupiny a vládní síly definitivně potlačily povstání na jihu ostrova. Obě strany si tak uvolnily ruce pro vzájemnou válku, která pokračovala se střídavými úspěchy do konce století.
Tanky a cesta k míru
Vyčerpání z nekonečných bojů, desítky tisíc mrtvých a přes milión lidí žijících v uprchlických táborech byly zásadními argumenty pro mír. V únoru 2000 bylo Norsko požádáno, aby dělalo prostředníka mezi vládou a Tamily. Boje al probíhaly až do prosince 2000, kdy LTTE vyhlásila jednostranný klid zbraní.
Tamilské síly potřebovaly odpočinek a doplnění ztrát a jejich vedení čas na vnitřní konsolidaci. Bylo třeba se dohodnout o dalším postupu. Oficiální podpora ze strany Indie skončila, útoky na muslimské obyvatelstvo navíc Tamilové popudili Pákistán, který si sice zachoval přezíravý postoj k válce mezi „nevěřícími“, ale v omezené míře začal podporovat vládu v Kolombu. Pokud Tamilové váhali, morálka vládních sil i vedení země se nacházela nejnižším bodě. Válka devastovala ekonomiku ostrova a dle dosavadních zkušeností neměla žádné řešení. Vojenské vítězství se zdálo nereálné a totéž platilo pro mírovou dohodu. Tamilové ani LTTE a nebyli jednotní, samostatnou politiku vedla jejich severní a východní část, ve vedení existovalo několik frakcí a stále zde byly i další organizace a někde v pozadí zájmy Indie. Skutečný mír nebylo s kým sjednat, nebyl nikdo, kdo by ho garantoval a nikdo nečekal, že by příměří vydrželo delší dobu.
Tuto skepsi zaznamenali i obchodníci, kteří se snažili přestávku v bojích využít k prodeji strojů a zařízení. Údajně právě při jednání se zástupci jedné z českých firem zazněla myšlenka, že když tedy armáda Srí Lanky vede válku, měla by si koupit také nějaké zbraně, hlavně tanky a dělostřelectvo. První reakce hostitelů připomínala postoj vesničanů z filmu „Sedm statečných“. Poukázali na to, že země je chudá a podobné zbraně si nemůže dovolit. Tanky už kdysi nabízeli Britové, ale cena byla mimo možnosti rozpočtu. Česká strana se ale nenechala odradit. Vedení války přece také něco stojí a není třeba pořizovat proti lehce vyzbrojeným povstalcům nejmodernější techniku. V Evropě je starších sovětských zbraní přebytek a tanky by byly k mání velmi levně.
Nějak takto zřejmě vypadala předehra ke skutečnému jednání se zástupci českého zbrojního průmyslu. Jednání se vyvíjela k oboustranné spokojenosti. Vláda Srí Lanky projevila zájem o starší tanky T -55, raketomety RM-70 i další techniku, ale situace se přece jen výrazně lišila od tehdy běžného exportu „obrněného šrotu“ do zemí třetího světa. V takových zemích obvykle zůstaly stopy sovětského či československého exportu z předchozí doby a vždy se najde někdo, kdo u podobného tanku zvládne obsluhu a obvykle i údržbu. Co však dělat v zemi, kde se sovětskými tanky žádné zkušenosti nebyly a tanky znala už třetí generace jen z válečných filmů? Jediným řešením bylo vyslat vojenské instruktory a budovat tankové vojsko od začátku. To už ale přesahovalo možnosti zbrojařů. V únoru 2001 proto Srí Lanku navštívil tehdejší ministr obrany České republiky Vladimír Vetchý (za ČSSD) a byly uzavřeny potřebné dohody. V českém tisku se o tom objevilo několik stručných zpráv, většinou zabarvených morálním rozhořčením nad „špinavými kšefty se zbraněmi“. Některé z nich jsou zmíněny ve zdrojích článku.
Příměří nakonec vydrželo pouze do dubna 2001, kdy Tamilští tygři obnovili své ofenzívy. Na mezinárodním letišti v Bandaranaike zničilo čtrnáctičlenné sebevražedné komando 8 vojenských letounů a čtyři dopravní letadla. Pro ekonomiku Srí Lanky závislou na příjmech z turistického ruchu byl podobný útok doslova katastrofou. Ve stejném měsíci také došlo k regulérní námořní bitvě u severovýchodního pobřeží ostrova, ve které byly poškozeny tři lodě vládních sil a jedno plavidlo tamilských povstalců bylo potopeno.
V chaosu války, která se znovu probouzela, se téměř ztratil lodní náklad ze vzdálené České republiky. Loď dorazila pouhých několik hodin po námořní bitvě. Armáda Srí Lanky dostala své první tanky T-55 a raketomety RM 70 a po vedením českých instruktorů začal výcvik. Najít místo k výcviku na ostrově, kde je hustota zalidnění pro České republice zhruba dvojnásobná a kde chyběla jakákoliv vojenská infrastruktura vnímaná u nás jako samozřejmost, nebylo snadné. Řešením byl výcvik manévrů přímo v terénu a střelnice pro tanky byla dokonce zřízena na moři.
Tamilští tygři si samozřejmě uvědomovali, že vyzbrojení vládní armády těžkou technikou zásadně změní situaci na bojišti. Zareagovali tak, jako odpovídalo jejich jménu, a snažili se zaútočit dříve, než bude ukončen výcvik. Proto zahájili novou ofenzívou na poloostrově Jápané (také Jaffna) v severní části ostrova. Ovládnutí poloostrova a stejnojmenného města by jim připravilo pevnou základnu pro další boje i výhodnou pozici pro případná jednání. Z minulosti byli zvyklí, že pokud soustředí všechny síly a budou postupovat bez ohledu na ztráty, vládní vojska se zlomí a umožní jim dosáhnou alespoň taktických cílů, které pak budou dlouho a obtížně dobývat zpět, pokud se jim to vůbec podaří.
Výcvik vládních jednotek v té době stačil jen na zopakování taktiky spolupráce tanků s pěchotou na úrovni I. světové války, i to ale naprosto změnilo situaci. Tanky opět prokázaly svou roli štítu pro pěchotu i palebné podpory kulometnou i dělostřeleckou palbou v obraně a útoku, případně nouzového dopravního prostředku malých skupin pěchoty po bojišti. Poslední úkol později mnohem lépe zajistil narůstající počet obrněných transportérů, které byly součástí dalších dodávek z ČR. Jakékoliv větší soustředění vojsk se pak stalo cílem plošné palby salvových raketometů. Nová technika se plně osvědčila a s každým dnem bojů se zvyšovala morálka vládních vojsk. Sebevražedné útoky Tygrů byly odráženy jeden za druhým, jejich ztráty rostly a ocelí vyztužená fronta vládních sil se pomalu posouvala na sever. Ani situace mimo Srí Lanku povstalcům nepřála. Indie poučená nedávnými zkušenostmi mlčela a postupně klesala i soukromá podpora ze strany indických Tamilů. Válka trvala už příliš dlouho a bylo stále více zřejmé, že Tamilům ze Srí Lanky nehrozí ani v případě porážky vyhnání ani vyvraždění. Lodě přivážely pravidelné zásilky zbraní i munice z České republiky a možná až poté, kdy vláda Srí Lanky objednala část raket přímo ze Slovenska a vyvolala tak neplánovaně menší česko -slovenskou roztržku, vzali na ostrově v Indickém oceánu v úvahu rozdělení Československa.
11. září 2001 se navíc zásadně změnil náhled Velké Británie, USA i Austrálie na všemožná národně osvobozenecká hnutí způsob boje, kterým se Tygři proslavili, vyšel doslova ze dne na den z módy. Tamilové jako strana pravidelně používající teroristické i sebevražedné útoky ztratili veškerý nárok na toleranci či dokonce sympatie ze strany „západního světa“, i když ten se z pohledu Srí Lanky nacházel z velké části i na východě.
Není divu, že i vůdcům Tygrů připadala nabídka ministerských postů a podílu na vládě přitažlivější než bojovat se stále sílící armádou bez naděje na pomoc ze zahraničí. Proto přijali norskou nabídku zprostředkování, která ležela na stole téměř rok. Uzavření míru nebylo jednoduché a vyžádalo si celou řadu dalších jednání. V následujícím roce se pak LTTE oficiálně vzala snahy o samostatný stát.
Válka mohla skončit. Obyvatelé Srí Lanky vítali mír s velkým nadšením bez ohledu na národnost a vyznání. Únava z války byla všeobecná a konečně tu byla naděje na rekonstrukci země, návrat turistů a lepší život.
Naděje ale vydržela jen několik let. Už v roce 2004 přerostly spory mezi severním a východním křídlem Tygrů v otevřený konflikt mezi nimi. 26.12.2004 pak zemi zasáhlo zemětřesení a vlna tsunami. Výsledkem bylo více než 30 tisíc obětí a obrovské materiální škody. V rozdělené zemi však bylo skoro nemožné koordinovat záchranné práce, ke spokojenosti všech rozdělit zahraniční pomoc a zahájit obnovu zničených domů a infrastruktury. Nespokojení byli zejména Tamilové.
Obnovení bojů
Dne 12. srpna 2005 byl ostřelovačem LTTE zavražděn ministr zahraničí Srí Lanky Lakshman Kadirgamar. Ministr byl Tamil, ale dlouholetý odpůrce Tamilských tygrů a zastánce soužití mezi Sinhálci a Tamily v jednom státě. Tento čin spolu s dalšími násilnostmi vedl země EU k zařazení Tamilských tygrů na seznam teroristických Evropská unie také zmrazila veškerý majetek Tamilských tygrů v členských státech a pozastavila financování svých projektů na Srí Lance. Bylo zřejmé, že Tygři si zvolili boj.
K obnovení bojů došlo v následujícím roce. 21.6.2006 Tygři obsadili propust na řece Mavil Aru a odřízli tak od zásobování více než 15.000 obyvatel. Armáda Srí Lanky zasáhla a za necelé dva měsíce obnovila kontrolu nad tímto územím. Tygři ale zaútočili také na námořní základnu Gokanna u města Muttur. Část města dokázali obsadit, ale i zde armáda Srí Lanky situaci zvládla. Mnohem větší ofenzívu podnikli Tamilští tygři na severu poloostrova a dokázali na několika místech prorazit obrannou linii vládních sil. I Tygři si navíc opatřili „české zbraně“ a upravili několik vrtulových letadel Zlín na improvizované lehké bombardéry. Jejich nasazení z letišť skrytých v džungli bylo údajně úspěšné. Jednalo se o letadla propašovaná na Srí Lanku z jiné země a zde sestavená, není proto zřejmé, které konkrétní typy byly použity. Nejčastěji se uvádí Z-142 nebo Z-43.
Zdánlivě se vše vracelo někam k nekonečným bojům známým z osmdesátých a devadesátých let. Několik věcí se ale změnilo. Armáda Srí Lanky měla k dispozici mobilní úderné uskupení zhruba v síle brigády sílu zahrnující tanky, motorizovanou pěchotu i doprovodné dělostřelectvo. Těžká výzbroj byla až na několik výjimek českého původu. Několik let výcviku také výrazně vylepšilo schopnost posádek tyto stroje ovládat a velitelé si osvojili i další možnosti použití tanků a jejich součinnost s dalšími druhy zbraní. Zjednodušeně řečeno se tak armáda po taktické stránce posunula od I. světové války na úroveň dosaženou poučením z té druhé. Tato mobilní síla se navíc mohla opřít i o leteckou podporu a po nedávných vítězstvích byla na výši i morálka.
Není zřejmé, proč Tygři znovu vyvolali boje. Nejpravděpodobnějším důvodem je zřejmě tlak mladých velitelů, kteří neměli dostatečnou příležitost se v minulé části války vyznamenat a na které se nedostalo při rozdílení funkcí ve vládních a správních orgánech. Symbolickým praporem pro jejich nespokojenost bylo obnovení požadavků na tamilskou samostatnost, kterých se LTTE oficiálně vzdala, ale které byly pro řadu jejích členů stále žádoucím výsledkem války. Verze, že se jednalo o plánovaný krok tamilského vedení, které od počátku jen předstíralo ústupky s cílem získat prostor pro nabrání sil a obnovení bojů při vhodné příležitosti, totiž nevysvětluje, proč k obnovení bojů došlo za tak nevýhodných podmínek. Tygři sice skutečně dokázali doplnit stavy vojáků a částečně i výzbroj, vládní síly však v tomto směru pokročil mnohem dále. Poslední boje také ukázaly, že jen sebevražedná odvaha proti tankům nestačí, k přípravě protitankové obrany ale nebylo podniknuto téměř nic. Stejně nepříznivá byla i mezinárodní situace. Indičtí Tamilové byli unaveni podporou válčících bratrů a jiného spojence LTTE neměla. Mezinárodní společenství bylo válkou unaveno také, nikdo nechápal, co vlastně LTTE obnovením bojů sleduje a žádná země také nepospíchala ani s nabídkou zprostředkování ani s tlakem na vládu Srí Lanky k ukončení bojů z důvodu ochrany civilistů. Vláda Srí Lanky kromě svých omezených zdrojů mohla počítat i s materiální a finanční pomocí dalších zemí, neutrálním postojem Indie a s českými dodávkami munice a náhradních dílů k již dodané a veškeré ex sovětské technice. Na rozdíl od obtížně pochopitelného rozhodnutí Tygrů dospělo velení vládních sil k jednoznačnému a logickému závěru, že je třeba povstalce co nejrychleji porazit kombinací útočných a vyčišťovacích operací. Nejdříve měla armáda zaútočit na území okupované LTTE na východě země a po jeho dobytí se soustředit na boj s hlavními silami Tygrů na severu.
V prosinci 2006 se vládní síly daly na pochod. Boje byly po několika dnech přerušeny kvůli potřebě evakuovat velké množství civilistů a blížícím se monzunovým dešťům. Tím byl ztracen moment překvapení, ale obnovení bojů v lednu 2007 ukázalo, že LTTE není schopna zastavit ani předvídaný útok vládních sil. Dobytí města Vakarai odřízlo východní křídlo Tygrů od zásobování ze severu a v únoru 2007 byla dobyta klíčová základna povstalců v Kokkadichcholai. Tyto oblasti ovládly vládní síly poprvé po dlouhých patnácti letech. Zbývající ozbrojené síly Tygrů na východě se stáhly do malé oblasti džungle, kde byly izolovány.
Na severu probíhaly v první polovině roku 2007 lokální boje, vládní síly ale připravovaly rozsáhlou ofenzívu. Od září do prosince 2007 pak Tygři utrpěli několik porážek a postupně vyklízeli ovládaná území. Při leteckých útocích byl vážně zraněn vůdce LTTE Vellupiláj Prabhakaran a zabit politický činitel S. P. Thamilselvan.
Ještě jednou došlo na přerušení palby a dohodu o příměří. Na klid zbraní dohlížela Srílanská monitorovací mise, i její zpráva z února 2008 ale dokládala neustálé porušování příměří ze strany Tamilských tygrů. Vláda Srí Lanky proto obnovila vojenské akce a vládní síly postupně ovládly města Muhamalai, Vidattaltivu, Adampan a Iluppaikkadavai. V srpnu 2008 už zůstal poslední oblastí ovládanou povstalci distrikt povstalci ovládali prakticky pouze distrikt Kilinočči (Kilinochchi). Dne 2.1.2009 bylo dobyto stejnojmenné město a zbývající síly Tygrů se stáhly na východ do džungle mezi ním a městem Mullaitivu. Boje způsobily značné strádání civilního obyvatelstva a téměř 200 tisíc civilistů se ocitlo na malém území o rozloze cca 14 km2, které bylo následně i pod tlakem ze strany OSN vyhlášeno za tzv. „bezbojovou zónu“. Tygři nedovolili evakuaci civilistů a tím, že se stáhli do bezbojové zóny, z nich učinili lidské štíty. V té době už tamilští povstalci ovládali pouze tisícinu území ve srovnání se zhruba 15.000 km2 před pouhými třemi lety, jejich likvidace ale kvůli nutnosti brát ohled na civilní osoby nebyla jednoduchou záležitostí. Ne všichni Tygři s touto taktikou lidských štítů souhlasili a dva z členů vedení, tedy Velayuthan Thayanithi a Kumar Pancharathnam se na protest proti střelbě do civilistů, kteří chtěli oblast opustit a snaze využít děti jako vojáky, vzdali vládním silám. Od konce dubna zhruba do poloviny května 2009 pak probíhaly poslední vyčišťovací boje. Už dne 16.5.2009 tak vrchní velitel srílanské armády, Sarath Fonseka, mohl oznámit vítězství nad LTTE. Menší střety ale pokračovaly ještě několik dní, až dne 18.5.2009 tak byl zabit na útěku z bojiště velitel Tamilských tygrů Vellupiláj Prabhakaran. Symbolickým zakončením války byl projev prezidenta Radžapaksy v parlamentu Srí Lanky pronesený dne 19.5.2009.
Občanská válka si nakonec vyžádala až 100 tisíc životů, vojáci obou stran představovali zhruba polovinu z nich a vládní ztráty byly proti povstalcům o něco nižší. Zbylou polovinu zemřelých představují civilisté. Celkové válečné výdaje za 26 let konfliktu se odhadují na zhruba 200 miliard amerických dolarů. Nemalá suma 5,5 miliardy dolarů, které stály operace na severu země v závěru války, se v tomto srovnání nejeví nijak dramaticky a toto srovnání nebere v potaz škody na infrastruktuře, ekonomice a majetku občanů. Ukončení války zakoupením odpovídající výzbroje a jejím použitím tak i v tomto čistě hospodářském srovnání bylo nesrovnatelně výhodnějším řešením než pokračování bezvýsledných bojů. Totéž platí i pro utrpení civilních osob. Války se vyhrávají zbraněmi a někdy opravdu není jiné řešení než to vojenské. Opakované a dobře míněné mírové snahy západních zemí pak i v této válce znovu a znovu dokazovaly, že je nemožné domluvit se s někým, kdo se domluvit nechce a případnou dohodu nebude respektovat. Někdo takový je schopen zachovat mír jen dočasně a pouze tehdy, pokud je na druhé straně přesvědčivá a odstrašující síla. To vše platí i v dnešní době.
