Článek
Když se zeptáte dětí ve školce, čím by chtěly být, až budou velké, dostanete povětšinou očekávané odpovědi: kluci chtějí být závodníky, fotbalisty, astronauty či popeláři, holky se zas vidí jako lékařky a učitelky. Někdo by mohl namítnout, že to je poněkud genderově stereotypní, s čímž asi nelze nesouhlasit (jakkoli s genderovými stereotypy nemám zásadní problém). Někdo jiný by zas mohl protestovat, že ptát se pětiletých dětí na takovou otázku nemá smysl. I s tím by se dalo souhlasit, přesto však se od těch prcků dozvídáme jednu zajímavou informaci: která povolání ve svém výčtu opomíjejí. A mezi těmi vynechanými neviditelně září snad nejběžnější zaměstnání dnešních dnů: státní úředník.
Postupem věku naši caparti pak jako svoje vysněné povolání uvádí ajťáka/ajťačku, architekta/architektku, muzikanta/muzikantku a vědce/vědkyni (genderista jistě již vrní spokojeností). Ti méně nadaní, případně ti realističtější, se chtějí stát automechaniky, stavaři, kadeřnicemi a prodavačkami (genderista právě přestal vrnět). Co se opakuje oproti školce? Ano, je to nepřítomnost úředníka. Kde se tedy všichni ti úředníci berou, když se jimi nikdo nechce stát?
Zde jsou: chlapec, který má příliš pomalé reflexy na to, aby byl závodník či astronaut, nemá sportovní nadání ani píli na to, aby mohl být profesionální fotbalista. Dívka zas má vadu řeči a nemůže státi se učitelkou, nebude ani lékařkou, neboť nemá zicflajš na biflování se, a navíc se jí dělá nevolno při pohledu na krev. Nebudou z nich ani architekti (absence kreativity a píle), muzikanti (absence talentu a píle) ani vědci (absence vysoké inteligence a píle), nebudou automechanici, stavaři či kadeřnice (nešikovnost). A ani popeláři, protože ti musí vstávat strašně brzy, a navíc venku občas prší!
Máme zde tedy mladého člověka, který není příliš bystrý, není ani talentovaný, není šikovný, není kreativní a je pohodlný. Navíc nemá zrovna dobrou náladu, protože se právě dozvěděl, že na svoje vysněné povolání prostě nemá. Košem od slečny/hocha svého srdce nedostal/a jenom proto, že neměl/a odvahu vyznat se ze své lásky. Maturita byla taky o prsa, prostě smůla na otázky. A vůbec, je to celé jedno velké spiknutí a kampaň!
Pomsta tohoto člověka bez talentu vůči světu je sladká: stane se státním úředníkem. Moc se nenadře, místo má jisté, v kanceláři je teplo a kafe je tam fajn. Nevytváří žádné hodnoty, naopak je placen z hodnot vytvořených jinými (tedy z daní): jen ať platí, všichni ti talentovanější a pracovitější!
Když má náladu, může z moci úřední buzerovat celý národ, když ji nemá, stačí dodržovat úřední postup a vyjde to nastejno. A pokusí-li se ho nějaký politik usměrnit, nebo nedej Bože dokonce zreformovat jeho úřad, zavalí ho lavinou formulářů, oběžníků a memorand, a nakonec z toho nic nebude. A kdyby přeci jen bylo, ve finále se to dá vždycky zaonačit tak, že reforma vytvoří jen další úřednická místa, a ještě více zamotá úřední postupy. A samozřejmě dojde též na zvýšení platů úředníkům. Nikdo přeci nechce, aby stávkovali, že? Dočasná nečinnost úředníků by sice žádnou škodu nezpůsobila (vždyť kdo nic nedělá, nic nezkazí), ale v novinách by to vypadalo pitomě. Inu, zákony profesora Parkinsona platí i v jednadvacátém století.
Málem bychom zapomněli na jednu velice zajímavou úředníkovu vlastnost a tou je dlouhověkost. Je s podivem, že se na to naše lékařská věda ještě nezaměřila, ale některé úřednice a někteří úředníci sedí na svých židlích snad již od dob císařpána Františka Josefa, blahé paměti. Mocnářství, První republika, protektorát, komunismus, kapitalismus, všechno je úředníkovi buřt, jemu jde pouze o blaho svého úřadu. Při změně režimu stačí vyměnit hlavičku na formulářích, v nejhorším jeden úřad za druhý a jede se dál, močálem černým, kolem bílých skal. Business as usual.
Jak ale ven z tohoto začarovaného kruhu, kde jakýkoliv pokus o reformu úřednictva nevyhnutelně vede k jeho rozbujení?
Dovolil bych si navrhnout decimaci (nejvyšší trest v římské armádě, kdy byl popraven každý desátý legionář) a decimoval bych úřednictvo hned třikrát. Začněme státními úřady: sepišme jejich seznam a vylosujme desetinu výherců – a ty zrušme. Pokračujme úředníky samotnými: sepišme seznam, losujme desetinu – a tu propusťme. A do třetice: vezměme platy všech úředníků a snižme je o jednu desetinu. Zajisté by nešlo o trvalé řešení. Věřím, že by tento čerstvě ostříhaný úřednický strom brzy opět obrazil a netrvalo by dlouho – dvě volební období maximálně, dovolím si odhadnout – než by byl opět v plné síle, možná dokonce ještě větší než před decimací. Pokud by ale do té doby nikdo nevymyslel nic lepšího, bylo by možné decimaci opakovat.
Proto tímto vyzívám naši vládu: sepište podklady pro uzákonění decimace státních úřadů a úředníků. Vytvořte úřad, který by decimaci měl na starost. Dále sestavte meziresortní komisi, která by určila jednak kompetence Decimačního úřadu, druhak pod které ministerstvo by úřad spadal. Může rovnou úřadu najít i vhodnou budovu. Taktéž bude mít tato komise za úkol vytvořit seznam výjimek nepodléhajících decimaci (jako například Decimační úřad samotný) …
Dobře, vzdávám to. Sire Humphrey Appleby, zvítězil jste.
