Článek
Dnes jsem – poprvé od listopadu 89 – navštívil demonstraci (přesněji asi manifestaci), tentokrát na podporu Izraele, aktuálně prožívajícího své Jedenácté září.
V Izraeli jsem byl mnohokrát, mám tam spoustu přátel; o jeho historii jsem přečetl stohy knih. Vím tedy, že bezpečnost El Alu (izraelské státní aerolinie) je ta nejlepší v celém civilním letectví, že CaHaL (Cva Hagana leJisroel - izraelské obrané síly) je nejefektivnější armáda na světě, že ŠaBaK ( Šerut haBitachon haKlali – všeobecná bezpečnostní služba, tedy izraelská vnitřní bezpečnost) ví všechno a nic jí nepřekvapí. I když – kdo sledoval Faudu…
Když jsme u té Faudy: fawda (arabsky „فوضى“) znamená „chaos“ a je to termín v Šerutu používaný pro operaci, která se, eufemisticky řečeno, zvrtla. A to je – z pohledu bezpečnostních složek – asi docela přiléhavé pojmenování toho, co se stalo nyní na Simchat Torah, o jednom z nejveselejších svátků Judaismu.
Jak je ale možné, že nejprve selhal Šerut (v odhalení hrozby útoku) a následně i CaHaL – jak to, že trvalo více jak 48 hodin, než se izraelské armádě podařilo ovládnout všechna místa napadená teroristy Hamasu? Nejlepší armáda na světě a nedokáže si okamžitě poradit s pár stovkami vrahů?
Tuto otázku jsem položil několika svým známým, kteří působili, případně stále působí, v izraelských bezpečnostních složkách. Vážený čtenář zajisté pochopí, že nemohu uvést zdroj svých informací…
Jedním z hlavních důvodů je přemíra spoléhání se na technologie. Izrael je „the“ Hi-tech země, jestli někdo tohle umí, tak právě Izraelci. Iron dome – nejlepší protiraketový systém na světě, to jenom pro příklad. Tucty dalších technologických výstřelků brání Izrael před infiltrací tunely z Gazy, satelitní sledování odhaluje teroristy on-line, drony detailně monitorují dění v uprchlických táborech (které nejsou žádné „tábory“, ale ve skutečnosti jde o regulérní města).
Vyspělá technologie mnohonásobně zlepší výkon schopných operátorů. Pokud ale někdo spoléhá na to, že technologie udělá jeho práci za něj, je jen otázka času, kdy dojde na selhání. Každá kamera má svůj slepý úhel. A těch bylo evidentně velmi mnoho.
Dalším důvodem je přílišný pocit bezpečí. Téměř všichni Izraelci věřili, že se jim nemůže nic stát. Od posledních velikých teroristických útoků v Izraeli, jako třeba na diskotéku Dolphinarium (21 obětí, převážně dětí, 1.6.2001) nebo na Tel Avivském autobusovém nádraží (23 obětí, 5.1.2003) uplynulo již více jak dvacet let a Izraelci se cítí bezpečně. Nevěří, že by na ně někdo mohl zaútočit, protože si to již „nepamatují“, respektive těm, kdož si to pamatují, vzpomínka „vyprchala“.
Bohužel, bezpečně se cítily i izraelské bezpečnostní složky – a to je cesta do pekla. Vzpomínáte, jak v roce 2012 zaútočil mladík airsoftovkou na Václava Klause? Útočník tehdy vytáhl zbraň – na první pohled k nerozeznání od opravdické – a zahájil palbu na presidenta. Klausova ochranka to sledovala z bezprostřední blízkosti, ale nezasáhla. Jediná správná reakce by byla útočníka okamžitě zastřelit; že jde pouze o atrapu zbraně mohli zjistit až poté, co útočník zmáčkl spoušť, k tomu ale vůbec nemělo dojít.
Proč ho nechali vystřelit? Protože Klausova ochranka neměla zkušenost s tím, že by někdo mohl zaútočit. Zkrátka každý z těch hochů dělal svoji práci pět, deset, dvacet let a ani jednou se nesetkal s tím, že by někdo někdy vystřelil. Jaká je tedy pravděpodobnost, že vystřelí zrovna tenhle? Oči sledují pistoli, mozek ale jede ve vyšlapaných kolejích: doteď se nic nestalo, takže se neděje nic ani nyní.
Když jsou v tomto módu izraelští civilisté, může to být pro ně fatální – na úrovni jednotlivce. Jenomže takhle fungovaly i bezpečnostní složky státu Izrael. Proto zaspaly, proto umožnily teroristům být několik kroků napřed. Prostě nevěřily, že se to může stát.
A pak je zde ještě jeden faktor: ztráta samostatného myšlení. Volně cituji jednoho svého kamaráda, který dlouhá léta působil v izraelských bezpečnostních službách (kde a na jaké pozici, to ponechám představivosti váženého čtenáře):
„Když jsem začínal, naši práci upravoval jeden manuál, zvící dvou set stran. O pětadvacet let později jsme takovýchto manuálů měli plnou skříň. Ten první nám dával pokyny, jak se obecně máme chovat; v reálném životě při práci jsme měli jednat na základě své zkušenosti a selského rozumu. O čtvrt století později jsme měli detailně rozpracovaná schémata, jak se chovat v každé konkrétní situaci. Nováčkům to dávalo určitý náskok, ale když se dostali do situace, která nebyla popsána v manuálech, tak si nevěděli rady. Tento trend vedl sice k omezení chyb u nováčků, ale zároveň způsobil výrazné potlačení iniciativy a schopnosti improvizace.“
Toto mi můj kamarád řekl tak před dvěma lety. A k tomu dodal: „Pokud je stejný trend u armády (o čemž nepochybuji), doufejme, že se nedostaneme už nikdy do války, protože bychom ji neměli sebemenší šanci vyhrát.“
Nyní je Izrael opět ve válce. Do zbraně povolal 300 000 miluim (záložníků). Nezbývá, než doufat, že budou fungovat podle toho jednoho starého manuálu, že budou samostatně myslet a improvizovat, že budou zdravě paranoidní a že si budou pamatovat, že válku nevyhrávají zbraně (a technologie), ale pěšáci.
Modleme se za Izrael, za desítky unesených, za stovky mrtvých:
Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest!
שְׁמַע יִשְׂרָאֵל יְהוָה אֱלֹהֵינוּ יְהוָה אֶחָד
