Článek
Se starším synem děláme každý podzim dvoudenní přechod Krkonoš. Ne v létě, ale na podzim, to abychom se vyhnuli davům Polek na vysokých šteklích a s pejskem v kabelce a Čecháčků, kteří si jak Jeníček a Mařenka značí cestu, aby se neztratili, jen namísto kamínků a drobečků za sebou trousí vajgly, alobaly od řízků a plechovky od Kozla a Gambáče. Díky nádhernému počasí jsme se sice letos ani jedné z těchto sociálních skupin nevyvarovali, ale co už, holt globální oteplování má své negativní dopady i u nás…
(Toto ale není cestopis, proto „přeskočím Třicetiletou válku“, jak mne vždy nabádal můj otec blahé paměti, když jsem šel k hlavnímu tématu příliš od lesa.)
Po sedmadvaceti kilometrech pochodu jsme kolem půl páté dorazili na Luční boudu. Do cíle nám zbývaly pouhé čtyři kilometry, ale synovi již takzvaně „docházela maggi“, a tak od nějakého třiadvacátého kilometru ho poháněla už jen představa hovězího vývaru a obřího rohlíku, známé to speciality Luční boudy. Já se zas – jakožto pivař – těšil na IPU vařenou tamtéž. (Kvalitou tamějšího piva jsem již byl v minulosti zklamán, ale protože s pěnivým mokem obchoduji, mám bláznivou potřebu všechno pivo kolem sebe neustále a znovu ochutnávat. Bláhová to výmluva alkoholikova? Kdo ví…)
Nakráčeli jsme do restaurace a usadili se ke stolu. Po pár vteřinách (skvělé! Vloni to trvalo skoro deset minut) k nám přišel číšník a otázal se, zda-li jsme ubytovaní. Popravdě odpovídám, že nejsme.
„V tom případě Vás musím požádat, abyste se odebrali do vedlejšího bufetu; restaurace je k dispozici pouze ubytovaným hostům.“ Rozhlížím se po poloprázdné (spíše sedmi-osmino prázdné) restauraci, ale jakožto nekonfliktní člověk se číšníkovi omlouvám a spolu se synem se přesouváme do bufetu.
Že bufet byl jak vymetený, to opravdu nemohu říci. Na četných tácech byly hromady drobků, mohli jsme jen hádat po čem, jídlo jsme však žádné nezřeli. Obrátil jsem se tedy, ač s jistými pochybami v duši, na slečnu za pultem s prosbou o vývar a obří rohlík.
„Rohlíky už došly. A polévku máme v bufetu jen čočkovou, pokud chcete hovězí vývar, musíte do restaurace.“
Aha, do té, kde jsme se nemohli posadit, protože nejsme ubytovaní? Slečna byla ale krásná a milá, tak jsem zachoval dekórum a požádal ji alespoň o jednu IPU. Taktéž mne odkázala na restauraci, v bufetu mají pouze ležák. Nu což, zajdu tedy do restaurace, na baru si koupím jednu ipičku, v bufáči si pak dáme polévku a vše bude cajk. Jak je to prosté, milý Watsone?
Vrátil jsem se tedy do restaurace a pokusil si na baru objednat pivo.
„Posaďte se prosím ke stolu, pivo Vám doneseme,“ pravil mi výčepní. Jenomže já nejsem ubytovaný. Mohu se i tak posadit ke stolu?
„V tom případě nikoliv, navštivte prosím náš bufet.“ OK, v bufetu ale nemají IPU, kterou bych si rád objednal. Mohl bych si tedy zde na baru jednu koupit a následně se s ní přesunout do bufetu?
„Bohužel ne, objednat si můžete pouze od stolu.“ Fajn, mohu se tedy posadit ke stolu, objednat si, zaplatit a následně s pivem odejít do bufetu?
„Musím Vás zklamat, ani toto není možné, stoly jsou rezervovány pro hotelové hosty.“
Rozhlížím se po skoro prázdné restauraci a připadám si jak Yossarian. Hlavu XXII jsem četl, a proto vím, že jsou i problémy, které jsou inherentně neřešitelné. Překonávám tedy donquijotskou touhu pokračovat v debatě s výčepním a přesouvám se zpět do bufetu, kde si u oné milé a krásné slečny objednávám pro sebe ležák a pro syna kofolu. Na polévku jsme už rezignovali.
„Tak to musíte k samoobslužným pípám, zde se vydává pouze jídlo,“ odvětila. Myslíte ty drobky na tácech? chtělo se mi odpovědět. Slečna byla ale milá a krásná (nezmiňoval jsem to už?), a tak namísto sarkastických poznámek jsme se odebrali k samoobslužné pípě.
Platit jsme museli předem a kartou (nemám to rád), pivo jsem si musel natočit do papírovo-plastového kelímku (nemám to rád). Bylo ho jen 0,4l (nemám to rád, velkého piva je a vždycky byl PŮLLITR!) a ještě k tomu bylo nakyslé a s nádechem diacetylu (a to opravdu nemám rád). Kofola byla naprosto bez bublin (syn to nemá rád; já nemám rád kofolu jako takovou, to sem ale nepatří). No nekupte to, za 140 korun!
Ta cena, vem to nešť; mizerné pivo, stane se. Nula čtyřka, signum temporis. Proč ale poplastované kelímky? Ve čtrnáctistech metrech? Proč ne sklo? Já jako debil odnáším všechen svůj odpad dolů pod hory (a sbírám i ostatními turisty odhozené vajgly, alobaly a plechovky, viz. začátek článku), ale na Luční takhle zbytečně vytvářejí haldy bordelu? To mi hlava vážně nebere.
Mám rád příběhy s happy endem a tenhle nebude výjimkou: protože je státní svátek, o tři kilometry dále, v Chalupě na Rozcestí, mají otevřeno do sedmi namísto obvyklých 17:00. Tamní milá a krásná slečna (ta krátkovlasá, která má navíc milého a krásného psa) mi poskytla dva rychnovské Kaštany (bez chyb, půllitry a do skla) a borůvkový šnaps, mladému pak malinovku, horkou čokoládu a hovězí vývar s domácími nudlemi, to vše za 270 korun a bez absurdních debat.
Závěrem bych rád vzkázal paní majitelce Luční boudy: dojděte se prosím podívat Na rozcestí; nejenom, že si tam váží hosta (byl jsem tam již mnohokrát a doufám, že tam mnohokrát ještě zavítám), ale je to jedno z posledních míst, kde žijí staré Krkonoše. Vaše podniky jsou mi leda tak pro smích, tedy pokud budu velkorysý nebo nebudu chtít plakat…
Váženého čtenáře bych rád požádal, aby navštívil obě místa výše zmíněná. A pokud tak již učinil, aby se v komentářích zastal servisu na Luční boudě či naopak podpořil moji zkušenost a Chalupu na Rozcestí.
Krkonoším, Cimrmanovi, Haškovi a Hlavě XXII zdar!
