Článek
Kdo by tušil, že mě tenhle knižní kousek vtáhne do takového dystopického světa (tak se tomu prý říká), že jsem pak týden spal s rozsvícenou lampičkou a podezřívavě se díval na svou Alexa. A kdybych měl doma i tu nejmenší obrazovku, okamžitě by šla na smetiště.
Orwell nám v „1984“ předkládá svět, kde byste si i po třetí dvojce Ferneta radši dali ještě jednu, než abyste si přiznali, že něco takového je vlastně možné. Děj nás zavádí do totalitní společnosti, kde Velký bratr nejenže vidí vše, ale také vám diktuje, jak máte myslet, cítit a dokonce i milovat. Winston Smith, náš hlavní hrdina, je obyčejný úředník, který si v životě užívá asi tolik zábavy jako vegetarián na grilovačce.
Není to typický akční hrdina, spíš byste ho na ulici přehlédli. Ale právě to dělá z Winstona tak skvělou postavu. Jeho tiché rebelie - jako tajné psaní deníku nebo nelegální vztah s Julií - jsou jako plivání proti větru. Ale Winston má duši bojovníka, i když bojuje hlavně s vlastní beznadějí a paranoiou.
Orwellova schopnost vykreslit bezútěšný svět, kde je pravda flexibilní a historie se přepisuje na denní bázi, je fascinující a děsivá zároveň. Jestli jste někdy remcali nad tím, že vás někdo sleduje na Facebooku, představte si, že by vaše každé mrknutí oka monitorovala vládní kamera a každý váš názor by mohl být důvodem k „vaporizaci“. To znamená, že byste zmizeli tak dokonale, že by po vás nezůstala ani vzpomínka.
Co na mě opravdu zapůsobilo, je Orwellův novotvarový jazyk - newspeak. Je to jako jazyková dieta, která se snaží eliminovat všechny kacířské myšlenky tím, že jim jednoduše odebere slova. Kdybych měl za úkol v newspeaku popsat tuto recenzi, bylo by to asi: „Book good, Big Brother bad, doubleplus ungood world.“
„1984“ je kniha, která vás nenechá v klidu. Po jejím dočtení jsem se přistihl, jak si v práci dávám větší pozor na to, co říkám nahlas, a jak si kontroluji, jestli náhodou nemám na telefonu kameru přelepenou lepicí páskou. Orwell mi připomněl, že svoboda slova a myšlení je něco, za co bychom měli bojovat, protože jakmile ji ztratíme, už nám zůstane jen ticho - a to nejhorší ticho je to, které nás nutí zapomenout, že jsme kdy vůbec měli co říct.
Takže jestli máte chuť na něco silného, po čem vám bude běhat mráz po zádech a budete se bát otevřít ledničku, protože tam možná číhá špion, sáhněte po „1984“. Ale varuju vás: tenhle literární kousek vás donutí přemýšlet a to je možná to nejnebezpečnější, co můžete udělat. Možná zjistíte, že jste celou dobu žili ve své vlastní verzi Oceánie a že Velký bratr je blíž, než jste si mysleli.
