Článek
Ale pozor, teď přichází něco úplně jiného! „Breviář pozitivní anarchie“ není další příběh o středověkých padouších, ale spíš Vondruškův pokus o filozofický a společenský manifest, okořeněný svérázným humorem, který vás donutí se zamyslet a možná si i malinko poplácat na čelo.
Hned na úvod musím říct, že Vondruška v této knize rozhodně nehlásá chaos nebo divokou revoluci. Pokud jste čekali návod na výrobu Molotovova koktejlu, pak vás zklamu. (Omlouvám se, přátelé anarchisté.) Místo toho se autor soustředí na kritiku současné společnosti, byrokracie, a především na myšlenku osobní odpovědnosti a soběstačnosti. A když k tomu přidáte špetku ironie a nostalgického pohledu na „staré dobré časy“, dostanete koktejl, který se čte s potěšením – i když místy trochu zvedá obočí.
Vondruška ve svém „breviáři“ zkoumá, co znamená žít svobodně v moderní společnosti, která nás svazuje pravidly, zákony a nekonečnou záplavou byrokracie. Kdo si občas povzdechne nad formuláři a úředními razítky, ten se v jeho výkladu snadno najde. Když autor líčí absurditu úřednické mašinérie, připomíná to chvílemi kafkovské prostředí – jen s tím rozdílem, že Vondruška na konci každého absurdního příběhu přidá ironickou poznámku, která vás buď rozesměje, nebo přiměje zoufale kývnout hlavou. Co naplat, někdy je lepší se smát, než plakat.
V knize se prolínají dvě hlavní roviny – úvahy a příběhy. Zatímco úvahy mohou být místy trochu těžkopádné a je cítit, že Vondruška se občas rád rozkecá (tím myslím: pokud nemáte rádi filozofické exkurzy, asi si budete občas povzdechnout), příběhy tuto vážnost vyvažují. Autor vypráví o lidech, kteří se rozhodli žít po svém – někteří jako moderní samotáři, jiní jako ti, kdo odmítají konzumní společnost. Nejlepší na těchto příbězích je, že nejsou vykresleny černobíle. Některé příklady fungují, jiné nikoliv. Občas se prostě ukáže, že být pozitivním anarchistou je mnohem těžší, než to na první pohled vypadá.
Jedním z nejsilnějších momentů knihy je Vondruškova analýza „pozitivní anarchie“ jako konceptu. Není to volání po zničení systému, ale spíše apel na jeho změnu zdola, cestou osobní odpovědnosti a etických rozhodnutí. Vondruška tvrdí, že skutečná svoboda není v tom, že můžeme dělat, co chceme, ale spíš v tom, že si uvědomujeme následky svých činů. A zde přichází typická Vondruškova ironie – jak prý můžete být svobodní, když na každém rohu musíte čekat na „schválení“ a razítko? Můžete si snad v lese postavit kadibudku bez povolení? Nemůžete! A to je přesně ono.
Je však fér říct, že některé pasáže knihy mohou působit lehce nostalgicky a občas jako kritika moderní doby „za každou cenu“. Když Vondruška začne vzpomínat na „staré dobré časy“, kdy všechno bylo jednodušší, může se stát, že mladším čtenářům začne vrtat hlavou, jestli autor trošku nepřibarvuje. Ale i to patří k jeho stylu – a nelze říct, že by jeho nostalgie neměla své kouzlo. Každý, kdo někdy přemýšlel o tom, jestli je „pokrok“ vždycky jen ku prospěchu věci, si tady najde své.
Kniha je psána čtivě, s humorem a nadsázkou. Sem tam se najde místo, kde máte pocit, že by autor mohl trošku ubrat (obzvlášť když se dostane na svou oblíbenou notu kritiky moderních technologií a společnosti jako takové), ale to je Vondruška, jak ho známe. Jeho styl je nenapodobitelný – a to je dobře. „Breviář pozitivní anarchie“ není lehká četba, ale rozhodně stojí za to. Je to příjemně svěží pohled na moderní život z pohledu člověka, který si už zažil své a nebojí se říct, co si myslí. A i když nemusíte se vším souhlasit, určitě vás to přiměje k zamyšlení – a to je něco, co od dobré knihy chcete.
Takže, pokud hledáte něco, co vás pobaví, přiměje se zamyslet a možná vás i malinko vytočí (v tom dobrém slova smyslu), „Breviář pozitivní anarchie“ je tu pro vás. A kdo ví, možná na konci zjistíte, že ve vás klíčí malý pozitivní anarchista.
