Článek
V Třeboni mají taky vodu, dokonce celá jezera, a místo solného povlaku na kůži od moře tam chytíte maximálně kapra na talíři. A upřímně, to se dá snášet.
Musím přiznat, že jsem měl trochu strach z financí. Doba je zlá, peněženka se bojí otevřít a každý výlet připomíná spíš investiční rozhodnutí než relax. Ale nakonec jsem byl mile překvapen. Čekal jsem, že v Třeboni budu po týdnu počítat drobné a přemýšlet, jestli neprodat ledvinu. Ale ono to jde. Stačí mít oči otevřené a hledat ty správné podniky.
Protože klíč k úspěchu je jednoduchý: najít hospodu, kde vašim dětem dají hranolky s kečupem. Zní to banálně, ale kdo má děti, ví, že hranolky s kečupem jsou jistota, která zachraňuje rodinnou dovolenou. Můžete se snažit o nějakou edukaci, vysvětlovat, že by si mohly dát rybu, když už jsme v rybníkářském ráji. Ale výsledkem bude jen uražený pohled a věta: „Já to nechci, já chci hranolky.“ Takže když objevíte restauraci, kde na jídeláku mají sekci „dětská jídla“ a figuruje tam kouzelná kombinace brambor a červené omáčky, jste zachráněni.
A musím říct, že to v Třeboni jde finančně zvládnout. Pivo tam mají levnější než v Praze, a hlavně – dobrý. Žádné vlažné cosi v plastu, ale poctivý půllitr, který člověka potěší po celodenním chození po hrázích a náměstí. A zmrzlina? To je kapitola sama pro sebe. Člověk si myslí, že na dovolené ho to zruinuje, ale v Třeboni se dá pořád najít kopeček za rozumnou cenu. A jestli vás to uklidní: v Praze už stejně stojí kopeček čtyřicet pět korun, takže až tam budete stát frontu u turistického stánku na Národní, vzpomenete si, jak jste si v Třeboni za tu cenu koupili rovnou dva.
Co se týče atmosféry, Třeboň má něco do sebe. Je to takové město, kde se čas trochu zpomalí. Lidé se tam nikam neženou, cyklisté projíždějí v klidu po cestách a jediné, co vás může znervóznit, je, když vám u rybníka ukápne pivo do trávy. Děti se vyřádí, protože pořád je kam jít – jednou hráz, jednou lázeňský park, podruhé náměstí, kde se hraje na harmoniku. A když už opravdu nevíte co s nimi, koupíte jim tu zmrzlinu a máte na hodinu klid.
Já osobně oceňuju i ten fakt, že člověk není úplně zruinovaný z jídla. Ano, musíte hledat, není to tak, že první hospoda na náměstí bude za lidovku. Ale když se trochu projdete uličkami bokem, najdete podniky, kde si dáte řízek, děti ty své vytoužené hranolky a celé vás to nevyjde víc než večeře v pražském fastfoodu. Rozdíl je v tom, že tady vám to přinesou na talíři a ještě se na vás obsluha usměje.
Neříkám, že dovolená v Třeboni je zadarmo. Ale čekal jsem peklo a dostal jsem milé překvapení. Pivo dobré, jídlo se dá, zmrzlina super a peněženka se po týdnu tvářila relativně spokojeně. A když jsme odjížděli, říkal jsem si, že bych se sem vlastně klidně vrátil. Není to „all inclusive“ s náramkem na ruce, ale je to dovolená. A když člověk večer sedí na náměstí s pivem v ruce, poslouchá, jak děcka spokojeně mlaskají hranolky s kečupem, a nad hlavou mu šumí věže Třeboně, tak mu vlastně dojde, že o tohle na dovolené jde.
