Článek
A přesně tak působí seriál Leverage, v českém překladu Podfukáři – banda profesionálů, která řeší křivdy světa tím, že bere bohatým a vrací to chudým. V podstatě moderní pohádka, jen s méně zvířátky a více hackováním bankomatů.
Seriál sleduje tým lidí, kteří mají tolik talentu, že by s přehledem mohli pracovat pro vládu. Nebo ještě hůř – pro telekomunikační společnost. Jenže oni se rozhodli dělat dobro. Tedy, dobro stylově, v kožených bundách, s chytrými hláškami a schopností vykrást trezor rychleji, než by česká pošta vydala doporučený dopis. Kdyby tihle lidé existovali v Česku, už dávno by je najal nějaký oligarcha, aby mu zrekonstruovali pověst. Nebo aspoň účetnictví.
Hlavní šéf celé party je Nathan Ford, bývalý pojišťovací vyšetřovatel, který vypadá jako kdyby pil hořkost k snídani a cynismus k večeři. Je to génius, jen trochu rozbitý životem, což je ideální kombinace pro americký seriál: dostatečně chytrý, aby všechno naplánoval, a dostatečně traumatizovaný, aby si diváci mohli říkat: „Jo, tohle chápu, taky mě štve současný svět.“ Vedle něj stojí Sophie – herečka, která je tak dobrá v předstírání, že by si bez problémů zahrála i daňového poradce, aniž by kdo pochopil, co vlastně dělá. Pak tu máme Hardisona, hackera tak schopného, že by během jedné epizody pravděpodobně uměl vyřešit i eRecept. A samozřejmě je tu Eliot, mistr bojových umění, který všechny zmlátí, ale přitom vypadá, jako by si právě vzpomněl, že musí vyzvednout děti ze školky. A Parker? Parkera je kleptomanka s výrazem, který říká: „Vykradu vás a ještě vám poděkuju, že jste mi to umožnili.“
A teď pointa: tihle lidé kradou jen těm, kteří si to zaslouží. A když říkám „zaslouží“, myslím korporátním padouchům, mafiánům, podvodníkům, šmejdům, právníkům, co prodávají morálku na e-shopech, a podnikatelům, kteří mají slovník plný vět jako „optimalizujeme náklady“ nebo „pracovníci nejsou entita, ale zdroj“. Každý díl přináší nový „spravedlivý zločin“, během kterého se divák cítil tak krásně morálně nadřazený, že skoro zapomněl, že sleduje skupinu profesionálních kriminálníků. Ale nebojte – tito kriminálníci mají srdce ze zlata. A příležitostně i diamanty.
Leverage funguje na jednoduchém receptu. Někdo ublížil obyčejnému člověku. Tým to zjistí a rozhodne se mu to osladit. A protože to není sociální síť, ale seriál, neřeší se to peticí ani moralizujícím statusem. Řeší se to dokonale naplánovanou pomstou, během které padouch většinou skončí bez peněz, bez reputace a někdy i v poutech, což je ta největší americká romantika – happy end za zvuku policejních sirén.
Kdykoliv má padouch v seriálu nějakou hypermoderní zabezpečovací technologii, Hardison ji vždycky překoná během dvou minut. V reálném světě by takový hacker pravděpodobně strávil víkend hádkou s antivirem, ale tady stačí pár rychlých kliků a „Jsem uvnitř“. Kdyby tohle viděli ajťáci v českých firmách, zhroutili by se smíchy na klávesnici.
Eliot mezitím mlátí protivníky způsobem, který porušuje všechny fyzikální zákony, a přesto nikdo neumře. On je totiž gentleman. Tříminutová rvačka, zničený nábytek a nakonec jen lehké zakňučení. Když se člověk podívá na české hospody po zápase nároďáku, vypadá to stejně, jen bez sofistikované choreografie a s daleko horším slovníkem.
Parker mezitím leze po stropě, krade věci z trezorů a tváří se, že je to naprosto normální kariérní cesta. Když se vám doma zasekne klíč v zámku, zavoláte zámečníka. Kdyby žili v jejím světě, zavolali by ji. A ona by se oknem spustila ze střechy, za tři sekundy otevřela dveře a navíc by odnesla televizi, jen tak ze sportu.
A pak je tu Sophie – mistryně manipulace. Kdyby tahle žena žila u nás, skončila by v nějaké politické kampani a během dvou týdnů by přesvědčila půl národa, že je skvělé hlasovat pro člověka, který neumí zapnout počítač. Místo toho však používá svůj talent k tomu, aby sundávala padouchy s elegancí, jakou v Česku vidíme maximálně v reklamách na šampon.
Leverage je vlastně taková terapeutická pohádka pro dospělé. Všichni víme, že v reálném světě velké ryby požírají malé, že spravedlnost je pomalá a že když vám někdo zničí život, maximálně dostanete papír s razítkem a poučení, že máte trpělivě čekat. V tomhle seriálu ale justice funguje. A funguje rychle, stylově a s lehkým úsměvem. Je to svět, kde se zlým lidem děje přesně to, co by se jim mělo dít. Možná je to naivní, ale právě proto je to tak uspokojující.
Ať už je to první série nebo novější pokračování Leverage: Redemption, pořád je to stejná lahůdka: padouch si myslí, že je nejchytřejší na světě, a těsně předtím, než spustí svůj plán, zjistí, že naše pětice to celé naplánovala lépe, rychleji a důkladněji. Všechno se rozpadne, akcie padají, policie klepe na dveře a zloději odcházejí do západu slunce, aby zase někoho zachránili. Zkrátka spravedlnost podle Hollywoodu – trochu přestřelená, ale přesně ta, kterou bychom chtěli zažít naživo.
Seriál je tak trochu komedie, trochu akce, trochu detektivka a trochu socialismus 2.0 s lepším PR. Divák si řekne: „Kéž by takhle jednou někdo hacknul všechny ty opravdové padouchy.“ No, nestane se. Ale můžeme se dívat. A smát se u toho. A snít o světě, kde geniální hackeři, akrobatická zlodějka a unavený strateg opravují křivdy jen proto, že je to prostě správné.
A tak Leverage zůstává seriálem, který člověku dá aspoň malou dávku iluze, že spravedlnost není jen heslo na pamětním listu. A někdy je to přesně to, co potřebujeme – trochu fantazie, trochu pomsty a hodně radosti z toho, když se arogantní milionář konečně podívá do tváře vlastním následkům.
