Článek
Místo toho nabízí pomalé, soustředěné vyprávění, které je místy nepohodlné a vyžaduje pozornost. Tvůrci zjevně věří, že publikum unese ticho, nedořečenost a otázky bez jednoznačných odpovědí. A právě tahle důvěra dává seriálu sílu i váhu.
Druhá řada Metody Markovič nepůsobí jako mechanické pokračování úspěšného formátu. Naopak je znát snaha jít ještě hlouběji, být zdrženlivější a méně efektní. Případ spartakiádního vraha je sice v centru dění, ale nikdy není prezentován jako atrakce. Seriál se vyhýbá explicitnosti i senzaci a zločin zobrazuje spíš skrze jeho důsledky než skrze samotné činy. Divák není tlačen k fascinaci pachatelem, ale spíš k nepříjemnému uvědomění, že zlo může být banální, tiché a těžko uchopitelné.
Petr Lněnička v roli Jiřího Markoviče znovu potvrzuje, že patří k nejpřesnějším hercům své generace. Jeho výkon je maximálně úsporný, bez snahy o okázalost nebo silná gesta. Markovič tu není charismatickým detektivem s geniálními dedukcemi, ale unaveným profesionálem, který zná realitu systému a pohybuje se v ní s opatrností. Lněnička hraje především tichem, pohledy a drobnými reakcemi, které vypovídají víc než dlouhé dialogy. Jeho Markovič působí jako člověk, který už ví, že spravedlnost je často kompromisem, a přesto se snaží jít aspoň o krok dál.
Velmi silná je práce s dobovým kontextem. Normalizační Československo tu není jen stylovou kulisou s dobovými auty a kostýmy, ale prostředím, které zásadně formuje vyšetřování. Strach z politických důsledků, tlak na klid a obraz bezproblémové společnosti, neochota přiznat systémové selhání – to všechno vytváří napětí, které je často tíživější než samotný kriminální případ. Seriál ukazuje, jak snadno se pravda stává nepohodlnou a jak tenká je hranice mezi vyšetřováním a zametáním problémů pod koberec.
Režijně je „Straka“ velmi střídmá. Kamera si dává čas, záběry jsou dlouhé, často statické, bez hudby, která by divákovi napovídala, co má cítit. Tempo je pomalé, místy až úmyslně nevděčné. Seriál neuhýbá a nenabízí úlevu v podobě rychlých zvratů. Právě tím ale vytváří atmosféru neustálého napětí, které vychází z nejistoty a očekávání, nikoli z akce. Pro část publika to může být bariéra, pro jiné naopak důkaz, že jde o promyšlené a dospělé dílo.
„Metoda Markovič: Straka“ nakonec není jen rekonstrukcí konkrétního případu, ale i výpovědí o době a systému, který si neuměl nebo nechtěl přiznat vlastní slabiny. Je to seriál o lidech, kteří pracují v omezeném prostoru mezi pravdou, strachem a loajalitou, a o tom, jak vysokou cenu za to někdy platí. Nenabízí katarzi ani pocit vítězství. Zanechává spíš tíhu a otázky, které zůstávají dlouho po závěrečných titulcích. V kontextu české televizní tvorby jde o mimořádně sebevědomý a náročný počin, který dokazuje, že domácí seriál může být temný, pomalý a nepohodlný – a přesto silný.
