Článek
A světe div se, ukázalo se, že to není jen tak obyčejná televizní nuda pro fajnšmekry s IQ vyšším než termostat v paneláku.
Seriál, který je adaptací stejnojmenné knihy Philipa K. Dicka, nás vezme do roku 1962, kdy svět vypadá, jako by se někomu v dějinách nepovedl brainstorming: Spojené státy jsou rozdělené mezi nacistické Německo a Japonsko a civilisté se procházejí ulicemi, kde by si jeden připadal jako na módní přehlídce diktátorského stylu – perfektně padnoucí uniformy a odhodlané pohledy, které říkají: „Ne, opravdu nechceš znát naše zákony.“
Hlavní postavy se pohybují mezi New Yorkem okupovaným nacisty a západním pobřežím pod japonskou kontrolou, a když říkám „pohybují se“, myslím tím, že se topí ve vnitřních bojích a intrikách, zatímco svět okolo nich je dostáváno na hranici paranoie a absurdního realismu. Juliana, hlavní ženská postava, je typ, který by vás okouzlil svým klidem, kdyby zároveň neplánovala riskantní věci, které by normální člověk považoval za sebevražedné. A Joe, náš „muž v cizím světě“, má výraz, jako by ho někdo zrovna přistihl při hledání špatné stránky Wikipedia a teď musí čelit celosvětovému spiknutí.
A teď k té kouzelné ingredienci, která dělá Muže z vysokého zámku tak koukatelným: napětí. Není to napětí jako při sledování reality show, kde čekáte, kdo sní poslední kousek pizzy, ale napětí, kdy každý pohled přes rameno a každé šustnutí papíru může znamenat konec. Seriál vás nechá sedět s napětím tak hustým, že byste si přáli, aby vám někdo podal balíček popcornu a k tomu psychologa.
Režie a vizuál jsou třešničkou na temném dortu této dystopie. Los Angeles 60. let pod japonskou kontrolou vypadá, jako by někdo vzal futuristický design, špetku noir a hodně neonových světel, a pak se zeptal: „Co kdyby Kubrick nakreslil japonský hotel?“ A New York? No, ten si uchovává ten správný nacistický nádech, kde každý roh ulice připomíná, že jde o svět, kde by se i Hitler cítil jako doma.
Hudba je také dost nenápadná, ale účinná – a to je přesně ono. Není to soundtrack, který byste si pustili na party, ale spíš něco, co vám připomíná, že i v klidné kavárně může dojít k politické poprasku.
Samozřejmě, žádný seriál by nebyl kompletní bez politických intrik a špionážních zápletek. A tady je toho tolik, že byste si přáli mít tabulku Excel, kde byste si mohli sledovat všechny frakce, tajné organizace a dvojité agenty. Jeden moment držíte sympatického hrdinu, další moment zjistíte, že je to vlastně ve službách nepřítele – a vy jen kroutíte hlavou a přemýšlíte, jestli nepotřebujete mapu s vysvětlivkami.
Humor? Takový ten jemný, ironický, který se objevuje, když někdo vážně věří, že diktatura může být elegantní a přitom absurdní. Seriál se nebojí ukázat, že lidé jsou stále lidé – i když nosí uniformy a bojí se být přistiženi u čaje, co nemá „správný původ“. A právě ta kombinace absurdity a temnoty dělá z tohoto seriálu zážitek, který se vám vryje do hlavy.
Ale, a to je důležité „ale“, Muž z vysokého zámku není pro každého. Pokud hledáte rychlou akční zábavu, kde se všechno vyřeší v 45 minutách, budete frustrovaní. Tady se přemýšlí, plánuje, a ano, občas se zasekne čas – ale když se vše spojí, dostanete něco, co je napínavé, vizuálně krásné a dokonce i inteligentní.
Celkově je seriál jako černá čokoláda: na první pohled možná trochu hořký, ale pokud se do něj pustíte, zjistíte, že jeho komplexní vrstvy chutí vás pohltí. A když si odmyslíte, že Němci a Japonci ovládají polovinu světa, je to fascinující, místy absurdní a často zábavný pohled na to, jak by historie mohla být… a proč jsme rádi, že není.
Na závěr tedy - jestli máte rádi seriály, které vás nutí myslet, mrznout při pohledu na uniformy a zároveň se u toho pousmát nad absurditou lidské povahy, Muž z vysokého zámku je pro vás. A pokud ne… no, můžete ho vždy použít jako vizuální varování, že nikdy není špatný čas na kontrolu světových dějin.
