Článek
Teď Netflix chrlí seriály tempem, jakým české silnice generují výmoly, ale emocionální dopad je… no, srovnatelný. Někdo opět někam zmizel, někdo někoho zabil, pár flashbacků, čtyři twisty, z toho dva předvídatelné a jeden úplně zbytečný. A hlavně: nikdo si za týden nepamatuje, co to vlastně sledoval.
Netflixová továrna na obsah už dávno opustila fázi umělecké vášně. Dnes je to spíš jako sledovat, jak robot s mozkem napojeným na Google Trends generuje scénáře podle klíčových slov: „true crime“, „drama“, „based on a true story“, „coming-of-age“, „psychologický thriller“ a samozřejmě „mysteriózní ostrov, kde se dějí divné věci“. Všechno to už nějak bylo, ale teď to má jiný filtr. Obvykle trochu šedší.
Nejhorší na tom je, že ty seriály nejsou vysloveně špatné. Ony jsou horší – jsou průměrné. Tak strašlivě průměrné, že vás po třetím dílu přepadne existentialismus, jestli vám ten čas někdo vrátí, nebo jste ho právě obětovali na oltář „doporučeného obsahu“. Jsou to seriály, které sledujete na druhé obrazovce, zatímco si hledáte recept na čočkový salát. Seriály, které mají všechno – a přitom vůbec nic. Hrají tam hezcí lidé, záběry jsou ostré, hudba zní draze… ale emoce nikde. Napětí? Jen pokud vám zamrzne internet.
Netflix si zjevně myslí, že kvantita porazí kvalitu. Čím víc originálního obsahu, tím větší šance, že se někdo chytí. Taktika digitálního rybáře: hodíme do rybníku síť, třeba se tam nějaký subscriber chytí. A občas se chytí! Ale upřímně – i ten subscriber pak většinou usne při druhé epizodě a probudí se s otázkou, proč jeho seznam „Chci se podívat“ připomíná digitální skládku.
Točí se o všem a zároveň o ničem. Kriminálky z Norska, horory z Jižní Koreje, drama o španělské koridě a reality show, ve které lidé vypadávají z balónu nad Islandem. Všechno je „originální Netflix content“. Když to řeknete nahlas, zní to skoro jako diagnóza.
A přitom kdysi to šlo! House of Cards, Stranger Things, The Crown – tyhle projekty měly nápad, styl, osobitost. Dnes? Dnes máme Shadow of the Midnight Secrets a Behind the Silent River nebo Echoes of the Forgotten Wind. Cože? To nejsou opravdové seriály? Počkejte dva měsíce. Budou.
Největší záhada ale není, proč Netflix točí, co točí. Největší záhada je, proč to pořád sledujeme. Možná je to setrvačnost. Možná je to algoritmus, který zná naše slabosti líp než náš terapeut. Možná prostě jen nemáme energii hledat dál. Protože kdo má sílu scrollovat další tři hodiny, aby našel něco, co opravdu stojí za to? A tak si radši pustíme to první, co nám aplikace podstrčí. Znovu. A pak ještě další díl. A pak už je půlnoc.
Na konci dne tak sedíme na gauči, obklopeni nedojedeným popcornem a nepříjemným pocitem, že jsme opět byli součástí něčeho… velkého a zároveň zcela bezvýznamného. Netflix zase točil. My zase zívali.
A víte co? Zítra to asi uděláme znovu.
