Článek
A nakonec je tu zvláštní žánr - knihy, které chápe jen autor a jeho kočka. A upřímně – ani ta kočka si není úplně jistá.
Taková kniha se pozná snadno. Otevíráte ji s očekáváním a první věta vás okamžitě vyvede z míry. Je to směs filozofie, poezie, alchymie a slovníku, který vypadá, jako by autorovi při psaní několikrát upadla klávesnice. Čtete odstavec, vracíte se zpět, čtete ho znovu, tentokrát nahlas, a stále netušíte, jestli jde o metaforu, nebo jste právě byli svědky jazykového experimentu z jiné planety.
Autoři těchto děl obvykle působí dojmem, že jsou o několik myšlenkových vrstev výš než zbytek lidstva. Když jim na autogramiádě položíte otázku, odpoví vám tak složitě, že litujete, že jste se nezeptali raději na počasí. Oni sami ovšem vědí přesně, o čem píší. Jen se rozhodli, že ten zbytek světa si to musí zasloužit. A jejich kočka? Ta byla u toho, když vznikaly první poznámky. Seděla na stole, přehazovala si ocasem a občas shodila hrnek s kávou na rukopis. Takže ano, ona ví. Ale neřekne.
Problém těchto knih není v tom, že by byly špatně napsané. Naopak – jsou napsané až příliš dobře, až to hraničí s jazykovým terorismem. Autor používá slova, která jste v životě neviděli, a věty, které se klikatí jako pralesní stezka. Tam, kde by obyčejný spisovatel napsal „Bylo ráno“, tady najdete „Z neviditelného horizontu se líně vynořoval závoj zlatavého spektra, jenž v sobě nesl ozvěnu staleté melancholie“.
A čtenář sedí, obrací stránky a přemýšlí, jestli je to ještě literatura, nebo už test inteligence. Kolem třetí kapitoly většina lidí začne knihu číst strategicky – tedy přeskočí části, které vypadají příliš nebezpečně, a hledá dialogy, kde by mohl být alespoň kousek srozumitelného děje. Marně. Postavy se totiž neustále baví v hádankách, odkazují na události, které autor nikdy nevysvětlí, a když už se zdá, že se děj někam posune, následuje desetistránkový monolog o významu ticha.
A teď přijde ta největší ironie. Tyto knihy si nacházejí své fanoušky. Lidé, kteří s hrdostí tvrdí, že jim naprosto rozumějí. Při bližším zkoumání zjistíte, že polovina z nich knihu nedočetla, ale to jim nebrání napsat na sociální sítě status plný složitých slov, které si předtím vyhledali na Wikipedii. Je to takový čtenářský cosplay – všichni hrají hru, jejíž pravidla nikdo pořádně nezná.
A pak je tu autor, spokojený ve svém bytě, kde knihy voní prachem a kočka spí na hromadě poznámkových bloků. On ví, že jeho dílo není pro každého. A je na to hrdý. V rozhovorech říká věci jako „Literatura má čtenáře vyvést z komfortní zóny“. Ve skutečnosti to ale znamená: „Chci, abyste trpěli, stejně jako jsem trpěl já, když mi kočka rozlila čaj na půl kapitoly a já ji musel přepsat do ještě složitější podoby.“
Taková kniha je nakonec víc než jen čtení. Je to výzva. Je to intelektuální horská dráha bez bezpečnostního pásu. Buď se udržíte a dostanete se na konec, nebo skončíte po třiceti stránkách s tím, že jste se radši vrátili k detektivce, kde vraha odhalí pes. A víte co? Ani autor by vám to nezazlíval. On má totiž pořád svou kočku. A ta mu rozumí. Aspoň trochu.
