Článek
Autor odhaluje zákoutí, kam se většinou světla reflektorů oficiálního portrétu nedostanou, a místo strohých státnických póz nám servíruje osobitější pohled na české a československé prezidenty – někdy přívětivý, jindy rozpačitý, často ale překvapivě vtipný. Pokud jste si kdy kladli otázku, co si prezidenti povídají doma při večeři, čtěte dál.
Junek má dar psát svižně, a přestože se jedná o knihu o historii, místy si připadáte jako na dobré večeři s přáteli – trochu poklábosení, trochu škádlení, ale nikdy nuda. Například když autor líčí masivní knihovnu Edvarda Beneše, člověk má skoro pocit, že si autor s Benešem osobně potykal a Beneš mu u sklenky whisky vyprávěl o každé knize zvlášť. Jinými slovy, Junek si nedělá iluze o ideální hrdinské minulosti, ale o to víc nás vtáhne do složitosti osobních příběhů našich hlav státu.
Každý z prezidentů si v knize najde svou vlastní „třináctou komnatu“ – osobní téma nebo problém, který se snažili ukrýt před veřejností. Junek nám tak s úsměvem na rtech přibližuje třeba problémy T. G. Masaryka s milostnými aférami nebo Háchovu křehkou psychiku. Na jedné straně je to fascinující pohled na lidskost, na druhé straně se občas pousmějete nad tím, jak moc některé věci zůstávají v politice stejné. U T. G. Masaryka například odhaluje, že i „tatíček národa“ měl svou slabost – přece jenom na všechny ty skandály okolo žen se nedíval jen s přísným okem filozofa. Jak autor rád ironicky poznamenává, možná by Masaryk dneska na Twitteru nevydržel dlouho – ačkoli by si svou „blokaci“ jistě filozoficky zdůvodnil.
Prezident Antonín Zápotocký zase zanechává po přečtení této knihy trochu jiný dojem než v učebnicích dějepisu. Junek mu připisuje osobní kouzlo i ironii, se kterou dokázal komentovat své kolegy. A Václav Havel? Na jednu stranu oblíbený disident s cigaretou v koutku úst, na druhou stranu ale i někdo, kdo občas plaval v politických vodách jako ryba na suchu. Když Junek líčí Havlovy trampoty s moderní diplomacií a lehce se ušklíbá nad jeho vyrovnáváním se s prezidentskou funkcí, nelze se nezasmát.
To, co dělá tuto knihu výjimečnou, je způsob, jakým Junek propojuje formální a lidské stránky jednotlivých postav. Dokáže vyvolat smích, když popisuje běžné strasti prezidentských životů, ale nezapomíná ani na temnější tóny – a tak i ti, kteří mají tendenci vzpomínat na bývalé časy s růžovými brýlemi, dostanou lekci, že politika nikdy nebyla bezchybnou pohádkou.
Je pravda, že někdy má Junek sklon odbíhat od hlavního tématu a jeho humor může být pro někoho příliš odlehčující – zejména pro čtenáře, kteří očekávají seriózní historickou analýzu. Je to ale právě tato volná ruka, díky které je čtení tak přístupné a zábavné. Autor nikdy neshazuje historická fakta, ale jeho vypravěčský styl je tak živý, že si nelze nevzpomenout na hodiny dějepisu, kdy jste místo nudného memorování faktů raději chtěli slyšet drby o „starých dobrých časech“.
Kniha „Třinácté komnaty našich prezidentů“ je zkrátka jízda plná nečekaných odboček a veselých glos, které nám připomínají, že prezidenti, ať už je máme na piedestalu nebo je kritizujeme, byli (a jsou) stále jen lidmi se svými slabostmi, ambicemi i prohřešky. Václav Junek nám ukazuje, že do dějin se sice zapisují velké činy, ale občas se stačí podívat i na drobné momenty, které vytvářejí ten pravý obraz dějinných aktérů. Zasmějete se, přemýšlíte, možná se občas podrbete na hlavě a říkáte si: „No jo, lidé se moc nemění.“
