Článek
Ale hned na prvních stránkách mě Solženicyn překvapil. Místo obvyklého literárního břemene mě vtáhl do každodenního života v sovětském pracovním táboře s lehkostí, která se dá srovnat jen s pocitem, když najdete zapomenutý kousek čokolády v kapse zimního kabátu.
Hlavní postava, Ivan Děnisovič Šuchov, je muž, který by se dal přirovnat k těm lidem, kteří se navzdory všemu stále usmívají. I když je uvězněn v táboře pro politické vězně, jehož atmosféra je tak mrazivá, že by se tam Eskymáci necítili zrovna pohodlně, Ivan si dokáže najít malé radosti, které ho drží nad vodou. Je to jako sledovat někoho, kdo se snaží najít signál Wi-Fi uprostřed Sibiře – zcela nemožné, ale fascinující.
Solženicyn mistrně zachycuje každodenní rutinu tábora, která je natolik detailní, že jsem měl pocit, jako bych byl přímo tam. A musím říct, že jsem se přistihl, jak si cením každého kousku chleba, který Ivan dostal. Jak by ne, když jediná denní dávka jídla vypadá, jako by ji sestavoval dietolog, který si spletl dietu s hladovkou. Mimochodem, vsadím se, že dietní guruové by v táboře byli zcela bez práce.
Každý den v táboře je naplánovaný do posledního detailu, a přestože je tohle plánování na hony vzdálené švýcarské preciznosti, Šuchov a jeho kolegové se s tím smířili jako s něčím naprosto běžným. Je to jako kdyby si lidé v dnešní době zvykli na to, že jejich Wi-Fi signál vypadává vždy ve chvíli, kdy se chystají odeslat důležitý e-mail. Prostě si na to zvyknete a dál bojujete.
Kniha je psána s obrovským nadhledem a ironií. Solženicyn se nesnaží být patetický nebo sentimentální, naopak, jeho styl je suchý jako martini bez olivy. Jeho vyprávění je přímočaré, ale každé slovo má svou váhu. A když se zamyslíte nad tím, že Solženicyn sám byl vězněm v podobném táboře, uvědomíte si, že tento příběh není jen literární fikce, ale také autentická výpověď o lidské vytrvalosti a důstojnosti v těch nejhorších podmínkách.
Když jsem dočetl poslední stránku, uvědomil jsem si, že „Jeden den Ivana Děnisoviče“ je mnohem víc než jen příběh o jednom dni v životě vězně. Je to oslava lidského ducha a schopnosti najít radost i tam, kde by to nikdo nečekal. A musím říct, že pokud dokáže Ivan Děnisovič najít důvod k úsměvu uprostřed pracovního tábora, pak bychom my ostatní měli být schopni přestat nadávat na pomalý internet nebo na to, že nám došla káva.
Takže pokud máte chuť na knihu, která vás donutí přemýšlet, smát se a možná i lehce slzet, „Jeden den Ivana Děnisoviče“ je jasná volba. A nezapomeňte si připravit něco dobrého k jídlu – po přečtení těchto stránek si budete vážit každého sousta.
