Článek
Ale to by bylo příliš jednoduché shrnutí knihy, která je nejen literárním dílem, ale i cestou do středověké mysli plné záhad, filozofických debat a… ano, knihovnického systému, který vám zamotá hlavu víc než daně.
Příběh je zasazen do středověkého kláštera, což je samo o sobě záruka úspěchu. Kdo by neměl rád staré kamenné zdi, mnichy v kutnách a tajemství, která číhají za každým rohem? Hlavním hrdinou je Vilém z Baskervillu, kterého si okamžitě oblíbíte, pokud máte slabost pro detektivy typu Sherlocka Holmese. Jeho mladý pomocník Adso je trochu naivní, což je skvělá výmluva pro to, aby se nám vysvětlily všechny ty učené věci, které by nám jinak zůstaly záhadou. Jako například, proč jsou všechny dobré věci v životě zakázané církví.
A teď k zápletce: ve zdech kláštera se začnou dít podezřelé věci. Mnich tady, mnich tam a najednou jich začíná podezřele ubývat. Jejich smrt provází série kryptických symbolů a tajuplných vzkazů, které by normální člověk přešel s tím, že šel mnich prostě do lepšího světa. Ale Vilém, s jeho encyklopedickým mozkem a láskou k logice, se rozhodne všechno rozluštit, zatímco my ostatní se můžeme potit nad tím, jestli vůbec někdy najdeme správnou stránku v poznámkách pod čarou.
Umberto Eco je mistr popisu, což je jak jeho požehnáním, tak prokletím. Na jedné straně si připadáte, jako byste se skutečně ocitli ve středověkém klášteře – cítíte vlhkost kamenů, slyšíte šustot pergamenu a cítíte vůni starých knih. Na druhou stranu, když se dostanete k dvacáté stránce popisu jedné a té samé knihovny, začnete se ptát, jestli by se některé z těch detailů nedaly vynechat. Třeba ta část, kde se řeší, proč má bratr Benno raději řecké rukopisy než latinské. Ne, Benno, nikdo se opravdu nezajímá o tvoje preference.
Naštěstí Eco ví, jak nás udržet napjaté. Když se konečně dostaneme k jádru záhady, je to, jako byste se probudili z dlouhého snu a uvědomili si, že to celé mělo smysl. Každý detail, každá drobná narážka do sebe zapadne a vy si řeknete: „Ahá, tak proto ten popelník byl na druhé poličce zprava!“ Eco vás donutí přemýšlet, a to je asi to, co je na „Jménu růže“ nejvíc fascinující.
Ale pozor! Není to kniha pro každého. Pokud hledáte lehkou četbu na pláž, možná byste si měli vzít něco jiného. Možná něco bez latinských citátů a filozofických diskuzí o podstatě smíchu. Ale pokud máte rádi výzvy a nevadí vám občasná mentální posilovna, „Jméno růže“ vás rozhodně nezklame.
A nakonec, musím zmínit i to, co mě na knize bavilo nejvíc – humor. Ano, přesně tak, humor. Umberto Eco má totiž smysl pro ironii a jemný sarkasmus, který se táhne celou knihou jako zlatá nit. Je to takové to nenápadné pošklebování se, které vás přinutí se usmát, když to nejméně čekáte. Například když Vilém z Baskervillu, tento středověký detektiv, řeší vraždu tak analyticky, že by to Agatha Christie záviděla, ale přitom si neodpustí poznámku o tom, jak jsou někteří mniši tupí jak polena.
Shrnuto a podtrženo, „Jméno růže“ je kniha, kterou buď budete milovat, nebo nenávidět. Není nic mezi. Je to literární jízda plná záhad, učených debat a vražd, která vás vezme na cestu do minulosti, kterou si budete pamatovat ještě dlouho po dočtení poslední stránky. A pokud vás baví intelektuální výzvy a nevadí vám sem tam nějaká ta mrtvola, pak je to kniha přesně pro vás.
